ECLI:CZ:US:2010:4.US.3194.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3194/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. února 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti města Louny, se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 35, zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem, AK se sídlem v Lounech, Beneše z Loun 50, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009 čj. 28 Cdo 1735/2009-323, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2008 čj. 12 Co 281/2008-307 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 18. 5. 2007 čj. 12 C 108/2000-278 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 9. 12. 2009 se město Louny (dále též "žalovaný", případně "stěžovatel") domáhalo, aby Ústavní soud nálezem konstatoval porušení základních práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny, a zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále též jen "dovolací soud"), Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") a Okresního soudu v Lounech (dále jen "nalézací soud"), tohoto ve výrocích I., III. a V., vydaná v řízení o vydání nemovitosti.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 12 C 108/2000 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 18. 5. 2007 nalézací soud uložil žalovanému vydat L. H. (dále jen "žalobkyně") jednu ideální polovinu nemovitostí ve výroku specifikovaných (výrok I.), návrh žalobkyně, aby žalovaný byl povinen vydat druhou ideální polovinu nemovitostí, zamítl (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a uložil žalobkyni i žalovanému zaplatit státu ve stanovené lhůtě každý částku 19 707,50 Kč (výroky IV. a V.), tj. polovinu nákladů na zpracování znaleckých posudků.
Dne 12. 11. 2008 odvolací soud k odvolání obou účastníků rozsudek nalézacího soudu ze dne 18. 5. 2007 ve výrocích I. a III. potvrdil a ve výrocích IV. a V. změnil tak, že účastníkům se povinnost zaplatit státu náklady řízení neukládá (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dne 29. 10. 2009 dovolací soud dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 12. 11. 2008 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadená rozhodnutí obecných soudů porušila právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 2 Listiny a právo na rovnost účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Za protiústavní stěžovatel považoval "způsob, jakým se soudy vypořádaly s ‚přehodnocováním' rozhodnutí vydaných v dobách druhé světové války a těsně na ni navazujících." V řešené věci "porušily obecné soudy procesní pravidla tak výrazným způsobem, že tím bylo narušeno jejich ústavní ukotvení." Důkazy nebyly hodnoceny nestranně, odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo mimořádně stručné a nevypořádalo se se vznesenými námitkami a argumenty; dovolací soud odepřel právo na soudní ochranu tím, že dovolání "bez přezkoumání merita věci odmítl, ačkoliv k tomuto odmítnutí nebyl dán žádný zákonný důvod." Nalézací i odvolací soud posoudily chybně titul a okamžik přechodu majetku K. H. (právního předchůdce žalobkyně) na stát i jeho chování v inkriminované době.
IV.
Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy z hlediska práva na soudní ochranu:
Ústavní soud připomíná, že citované články zaručují mj. každému právo na to, aby o jakékoliv jeho stížnosti vztahující se k jeho občanským právům nebo závazkům bylo rozhodnuto soudem.
V případě stěžovatele je evidentní, že předmětem jeho ústavní stížnosti byla rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho věci. Do základního práva na soudní ochranu proto nebylo zasaženo.
K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 2 Listiny:
Toto ustanovení Listiny zakotvuje základní právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy. Jelikož předmětem ústavní stížnosti nebylo jakékoliv správní rozhodnutí vydané v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, je prima facie zřejmé, že k zásahu do uvedeného základního práva nemohlo dojít.
K tvrzenému porušení čl. 37 odst. 3 Listiny:
Princip rovnosti účastníků v řízení zakotvený v tomto ustanovení Listiny vyžaduje, aby každá strana civilního sporu dostala rozumnou možnost prezentovat svoji věc za podmínek, které ji nevystavují podstatné nevýhodě ve vztahu k protistraně. Každá strana tedy musí dostat možnost seznámit se a komentovat stanoviska a důkazy připojené druhou stranou. Ústavní soud je toho názoru, že ze shromážděných podkladů nelze dovodit nic, co by nasvědčovalo, že v případě stěžovatele obecné soudy tomuto principu nedostály.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzení jeho věci obecnými soudy:
Z ústavní stížnosti vyplývá přesvědčení stěžovatele, že projednávaná věc byla obecnými soudy nesprávně právně posouzena, zejména v důsledku nesprávného hodnocení v řízení provedených důkazů.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 a násl. hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nepředstavuje záruku jakéhokoliv materiálního subjektivního práva (což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků). Uvedené články tudíž nezakládají jakákoliv nová hmotná práva, jež by neměla základ na úrovni zákona. Jejich účelem je poskytnout procesní ochranu právům již existujícím, bez ohledu na to, zda se jedná o hmotná ústavně zakotvená základní práva či práva vyplývající z "obyčejného" zákona (srov. rozhodnutí Evropského soudu ze dne 14. 5. 2002 o nepřijatelnosti ve věci Zehnalová a Zehnal proti České republice, stížnost č. 38621/97, část E; uveřejněno ve volně přístupné databázi HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č 4/2002, str. 191).
Ústavní soud není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Ústavní soud konstatuje, že ve věci stěžovatele rozhodoval nalézací i odvolací soud; věc posoudil též Nejvyšší soud, který své odmítavé rozhodnutí náležitě odůvodnil. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny proces vedený před těmito soudy (zejména ovšem před soudem nalézacím a soudem odvolacím) měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě oběma stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobkyní uplatněné restituční nároky jsou (částečně) důvodné, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.
K lidskoprávním aspektům navracení majetku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích se Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 5. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 799/06 (http://nalus.usoud.cz), ve kterém mj. uvedl, že "Navracení majetku původním vlastníkům, příp. jejich právním nástupcům, vedené snahou demokratického právního státu odčinit, resp. zmírnit, křivdy způsobené totalitním režimem, představuje legitimní cíl ochrany zákonnosti právních vztahů a socio-ekonomického vývoje společnosti. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 141/05, III. ÚS 575/05, III. ÚS 619/05) se podává, že jestliže takovým aktem současně dochází k zániku vlastnického práva povinných osob, nejde o vyvlastnění, na které by se vztahovala ochrana podle čl. 11 Listiny, nýbrž o zvláštní soukromoprávní sankci za nabytí věci v rozporu s právními předpisy nebo za protiprávní zvýhodnění v podmínkách totalitního režimu popírajícího základní lidská práva a svobody, v této souvislosti zejména právo vlastnické. Jinými slovy, pokud obecné soudy správně aplikovaly ustanovení restitučního předpisu a k těmto závěrům dospěly zákonem stanoveným procesním postupem, nemůže jejich výrokem dojít k neústavnímu zásahu do vlastnického práva povinných osob."
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Nad rámec již shora uvedeného odkazuje Ústavní soud na odůvodnění stěžovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť - maje tato za srozumitelná a přiléhavá - necítí potřebu znovu je zde opakovat či parafrázovat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. února 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu