ECLI:CZ:US:2010:4.US.3237.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3237/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. března 2010 o ústavní stížnosti J. S., proti postupu Krajského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 57 Ca 42/2009, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2009 č. j. 57 Ca 42/2009-36 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2009 č. j. 57 Ca 42/2009-41 spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud buď odložil vykonatelnost v záhlaví označeného rozsudku obecného soudu a rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 25. 1. 2009 č. j. PS 4374/2008PS/116/AS/2, jakož i rozhodnutí Městského úřadu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 9. 11. 2007 č. j. OD/1130/07/ZK, nebo aby vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutími Krajského soudu v Brně byla porušena práva stěžovatele zaručená článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a Krajskému soudu v Brně se ukládá ve věci sp. zn. 57 Ca 42/2009 odstranit průtahy v řízení a bezodkladně předložit spisový materiál Nejvyššímu správnímu soudu k projednání kasační stížnosti. Dále stěžovatel žádá, aby Ústavní soud projednal jeho stížnost mimo pořadí.
Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 8. 2009 č. j. 57 Ca 42/2009-41 zamítl stěžovatelovu správní žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 25. 1. 2009 č. j. PS 4374/2008PS/116/AS/2, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 9. 11. 2007 č. j. OD/1130/07/ZK, jímž byl stěžovatel shledán vinným přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle ustanovení §22 odst. 1 písm. h) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a přestupku proti občanskému soužití dle ustanovení §49 odst. 1 písm. b) téhož zákona, za něž mu byla uložena sankce zákazu řízení motorových vozidel.
Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud nepřezkoumal zákonem stanoveným způsobem rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jež trpí nicotností. Žádost o odklad vykonatelnosti odůvodňuje skutečností, že jeho otec utrpěl vážný úraz, přičemž břímě péče a starosti o něj spočívá na stěžovateli, který však nemůže být otci nablízku a navštěvovat příslušné lékaře. Stěžovatel si je vědom absence zastoupení své osoby advokátem, jakož i subsidiarity ústavní stížnosti, avšak z opatrnosti pro zachování možnosti projednání své věci před Ústavním soudem, podává vedle kasační stížnosti rovněž tuto ústavní stížnost a dodává, že krajský soud otálí s předložením spisu Nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatel proto žádá, aby Ústavní soud rozhodl co nejšetrnějším způsobem, aniž by zasáhl do probíhajícího řízení před Nejvyšším správním soudem, a rozhodl pouze o otázce předběžné tak, jak ji formuloval v petitu ústavní stížnosti.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že podaný návrh je návrhem nepřípustným.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný a mimořádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí.
Jinými slovy, podstatným znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita v poměru k opravným prostředkům dostupným v rámci obecného soudnictví. Je tomu tak proto, že nejenom Ústavní soud, ale primárně obecné soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům náležejícím jednotlivcům (srov. článek 90 Ústavy). Subsidiarita ústavní stížnosti má rozměr materiální a formální. Jednak se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků v soustavě obecných soudů, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti. Současně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, neboť Ústavní soud nemůže vykročit z role posledního útočiště osob přesvědčených o dotčení jejich ústavně zaručených práv a zkoumat jejich námitky, aniž by k poskytnutí ochrany jejich právům nejdříve nedal prostor obecným soudům. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tedy rovněž realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci (srov. např. usnesení III. ÚS 724/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Smyslem podané ústavní stížnosti je zabránit pro stěžovatele negativním účinkům vyplývajícím z právní moci a vykonatelnosti napadených správních rozhodnutí a rozhodnutí soudního. Ústavní stížnost je však nutno hodnotit jako předčasnou a tedy nepřípustnou k projednání, neboť o dosažení tohoto cíle musí stěžovatel usilovat nejprve pomocí opravných prostředků dostupných v soustavě obecných soudů, a to v řízení o kasační stížnosti, kterou ostatně stěžovatel také podal a s níž rovněž spojil návrh na odklad vykonatelnosti dle ustanovení §107 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Jestliže se stěžovatel obrátil se svou kasační stížností spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti na Nejvyšší správní soud, domáhal se správným postupem ochrany před tvrzeným zásahem do svých práv, a proto mu volbou tohoto postupu nemůže marně uplynout lhůta opravňující jej žádat posléze případnou nápravu údajných pochybení v řízení před Ústavním soudem, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti počne svůj běh teprve poté, kdy stěžovatel vyčerpá všechny opravné prostředky, tedy až doručením rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o podané kasační stížnosti.
Je nutno mít též na zřeteli skutečnost, že návrh na odklad vykonatelnosti ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je návrhem toliko akcesorickým, tedy návrhem, jež je připojen k návrhu hlavnímu, to jest k návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci; samostatně však takový návrh vznést nelze. O případném návrhu na odklad vykonatelnosti tak bude Ústavní soud moci rozhodovat teprve poté, kdy stěžovatel vyčerpá všechny prostředky k ochraně svého práva a připojil-li by jej k nově podané ústavní stížnosti, v níž bude napadat rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva.
Co do stížnostního žádání, aby Ústavní soud přikázal krajskému soudu odstranit tvrzené průtahy v řízení, je třeba kvalifikovat ústavní stížnost též jako nepřípustnou, neboť i v tomto ohledu má stěžovatel k dispozici dosud nevyčerpané nástroje k ochraně před průtahy, a to stížnost na průtahy v řízení dle ustanovení §164 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, a návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle ustanovení §174a téhož zákona. Teprve po marném vyčerpání těchto prostředků je možno se obrátit na Ústavní soud.
Na nepřípustnosti ústavní stížnosti by ničeho nemohlo změnit ani odstranění vady spočívající v absenci zastoupení stěžovatele advokátem, a proto Ústavní soud k její nápravě stěžovatele nevyzýval.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost a s ní spojený návrh na odklad vykonatelnosti označených rozhodnutí jako návrhy nepřípustné dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2010
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj