ECLI:CZ:US:2010:4.US.3290.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3290/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1535/4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2010 č. j. 44 A 107/2010-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. listopadu 2010, stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále právo účastnit se na místní samosprávě zakotvené v čl. 21 Listiny a byly i porušeny principy stanovené v čl. 102 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava).
Z ústavní stížnosti a přiložené přílohy se zjišťuje, že stěžovatel se podáním učiněným v zákonné desetidenní lhůtě stanovené v §60 odst. 1 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů (dále jen "volební zákon") ve spojení s §90 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), domáhal vyslovení neplatnosti hlasování a neplatnosti voleb v obci Pletený Újezd, konaných ve dnech 15. a 16. října 2010. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením napadeným ústavní stížností návrh stěžovatele zamítl s odůvodněním, že porušení volebního zákona způsobem tvrzeným stěžovatelem neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že krajský soud přistoupil k projednání jeho volební stížnosti naprosto formálně a bez snahy jakkoli se s předestřenou argumentací vypořádat. Dále uvedl, že krajský soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, i když z volební stížnosti vyplývalo, že namítané vady mohly ovlivnit hlasování v takové míře, že to mohlo mít vliv na jeho výsledek, přičemž důkazy navržené stěžovatelem k prokázání tvrzených skutečností (výslech svědků), bylo možno provést toliko při jednání. Stěžovatel rovněž soudu vytýká, že vyjádření vedlejšího účastníka řízení - Obecního úřadu Pletený Újezd, formulované starostou obce, nedal stěžovateli na vědomí a neumožnil mu tak reagovat na ně případnou replikou.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že by došlo k porušení tvrzených základních práv.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se závěry, ke kterým dospěl krajský soud v napadeném rozhodnutí. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy) ani závěry soudů přehodnocovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Ústavní soud se volebním soudnictvím opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí, z nichž lze dovodit následující obecné principy upínající se ke stěžovatelem zmíněným ústavním právům. V nálezu ze dne 29. ledna 2007 sp. zn. IV. ÚS 787/06 (in http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud mimo jiné vyslovil, že: "Ve volbách do obecních zastupitelstev nejde jen o to, zda byl porušen volební zákon objektivně či subjektivně, nýbrž je třeba vzít v úvahu všechny okolnosti konkrétního případu a intenzitu a způsob porušení volebního zákona. ... Na druhé straně nikoliv každé porušení volebního zákona vyvolává (je-li napadeno) neplatnost voleb. Každý případ je nutno posuzovat a vyhodnocovat nikoliv formálně, nýbrž materiálně: vždy individuálně a s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem. Prvotním úkolem volebního soudnictví je totiž ochrana funkce voleb v demokratické společnosti z hlediska tzv. objektivního ústavního práva; proto je třeba i v rámci něho reflektovat ochranu základních práv a svobod fyzických a právnických osob. ...Všechny možné vady a pochybení je v tomto smyslu třeba považovat za relativní a jejich význam je třeba poměřovat jejich dopadem na výsledek voleb do zastupitelského orgánu jako takového nebo na výsledek volby konkrétního kandidáta, popř. na výsledek hlasování, a to podle principu proporcionality. ... Rozhodnutí voličů jako suveréna může pak soudní moc změnit jen ve výjimečných případech, kdy vady volebního procesu způsobily nebo mohly prokazatelně způsobit, že by voliči rozhodli jinak a byl by zvolen jiný kandidát."
Krajský soud měl dle návrhu stěžovatele posoudit, při respektování výše uvedených relevantních principů vztahujících se zejména k právu na svobodné volby, zda stěžovatelem popsaným způsobem došlo k porušení aplikovaných ustanovení volebního zákona, a to způsobem, který mohl ovlivnit výsledky voleb a hlasování v obci.
Z obsahu rozhodnutí krajského soudu plyne, že se soud celou věcí podrobně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí odpovídajícím způsobem uvedl, jak se s námitkami stěžovatele vyrovnal a proč návrh na vyslovení neplatnosti hlasování a neplatnosti voleb jako nedůvodný zamítl. Ústavní soud také připomíná, že součástí spravedlivého procesu je požadavek, aby soudní rozhodnutí v dostatečné míře uváděla důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Tento závazek nemůže být chápán tak, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý argument. Nelze proto souhlasit s tvrzením stěžovatele, že krajský soud předloženou věc posuzoval formálně. Argumentaci ve věci rozhodujícího soudu tak, jak je rozvedena v odůvodnění napadeného rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a úvahy tohoto soudu neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud proto považuje za nadbytečné uvedenou argumentaci opakovat a toliko na ni odkazuje.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitkám stěžovatele ve kterých tvrdí, že krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že nenařídil ústní jednání a že nedoručil stěžovateli vyjádření starosty obce. Procesní postup soudu je zcela v souladu s ustanovením §90 odst. 3 s. ř. s., dle jehož dikce soud rozhodne usnesením do 20 dnů poté, kdy mu byl návrh doručen, přičemž jednání není třeba nařizovat. Krajský soud pak na str. 5 svého usnesení řádně zdůvodnil, proč nepovažoval za nutné provádět výslech stěžovatelem navržených svědků ani proč nepovažoval za potřebné zabývat se blíže dalšími námitkami stěžovatele. K tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o neplatnost voleb a hlasování je specifickým řízením dle s. ř. s., v němž lze všechny skutkové nebo právní důvody, o něž navrhovatel opírá svůj návrh, účinně uvést pouze ve lhůtě stanovené pro podání návrhu, zejména s ohledem na lhůtu 20 dnů, ve které je soudu uložena zákonná povinnost rozhodnout. Je na vůli soudu, zda účastníkovi řízení, který je podáním dotčen ve svých právech, dá v průběhu soudního řízení možnost vyjádřit se k věci samé a zda nařídí jednání. Pokud tedy soud nepovažoval za nezbytné jednání nařizovat ani stěžovateli doručit vyjádření starosty obce, nelze mít v posuzované věci za to, že došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud uzavírá, že závěry ve věci rozhodujícího soudu byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. listopadu 2010
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu