ECLI:CZ:US:2010:4.US.3308.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3308/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci navrhovatele Ing. V. N., zastoupeného JUDr. Ivanou Šlehoferovou, advokátkou se sídlem nám. J. Seiferta 238, Kralupy nad Vltavou, o návrhu na zrušení zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 4. 12. 2009 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení, označený jako „ústavní stížnost“, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 221/1999 Sb.“). Svůj návrh odůvodnil tvrzením, že zmíněný právní předpis stanoví ve svém §137 pro valorizaci výsluhového příspěvku odlišná pravidla než ta, která byla uvedena v příloze rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 28. 6. 1993, jímž byl navrhovateli, tehdy ještě na základě zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, výsluhový příspěvek přiznán. Navrhovatel považoval stav, kdy se pravidla stanovená zákonem č. 221/1999 Sb. aplikují i na výsluhové příspěvky přiznané dle předchozí právní úpravy, za rozporný se základními principy demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod, a proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodl jak výše uvedeno.
Poté, co se Ústavní soud s obsahem návrhu seznámil, shledal, že tento byl podán osobou zjevně neoprávněnou. Dle §64 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), lze návrh na zrušení zákona podat společně s ústavní stížností za podmínek uvedených v §74 téhož předpisu. Nezbytným předpokladem pro vznesení takového návrhu je ovšem existence ústavní stížnosti, směřující vůči konkrétnímu a ve vztahu k osobě stěžovatele individualizovanému zásahu orgánu veřejné moci [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jinými slovy řečeno, aby se navrhovatel mohl domáhat zrušení zákona (jiného právního předpisu), musel by nejprve podat ústavní stížnost, v níž by napadl konkrétní rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci, k němuž došlo v důsledku aplikace napadeného právního předpisu a jímž bylo současně neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. Jelikož navrhovatel takto nepostupoval a napadl pouze samotný právní předpis, přestože dle ustálené judikatury Ústavního soudu existence právního předpisu sama o sobě předmětem ústavní stížnosti být nemůže, nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh odmítnout dle §43 odst. 1 písm. c) a §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Pouze pro úplnost Ústavní soud podotýká, že nepřehlédl vady předložené plné moci, spočívající v absenci výslovného zmocnění k zastupování před Ústavním soudem (§31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a absenci údaje o datu jejího udělení, nicméně vzhledem k tomu, že návrh byl meritorně neprojednatelný, již navrhovatele nevyzýval k jejich odstranění, neboť na konečném výsledku řízení by se tak nemohlo nic změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu