ECLI:CZ:US:2010:4.US.3323.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3323/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky TAPROS Tábor, a. s., se sídlem v Táboře, Čekanice 245, právně zastoupena JUDr. Stanislavem Flaškou, advokátem AK České Budějovice, U Černé věže 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 23 Cdo 3397/2007-265, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 8. 3. 2007 č. j. 15 Co 723/2006-236 a proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 29. 6. 2006 č. j. 8 C 111/2004-194, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 22. 12. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009 č. j. 23 Cdo 3397/2007-265 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 29. 6. 2006 č. j. 8 C 111/2004-194, neboť má za to, že těmito rozhodnutími byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), zejména její právo na spravedlivý proces. Z odůvodnění ústavní stížnosti a přiložených listin je však patrné, že stěžovatelka napadá i druhostupňový rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 8. 3. 2007 č. j. 15 Co 723/2006-236. Ústavní soud tedy v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08) navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125) podrobil ústavnímu přezkumu všechna v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání.
V řízení před obecnými soudy, z nichž nakonec vzešla napadená rozhodnutí, se stěžovatelka - zjednodušeně řečeno - domáhala (jako zhotovitel díla) zaplacení v žalobě určené částky, a to proti objednateli díla, jenž byl společně se Stavebním bytovým družstvem Malšice stavebníkem [objednatelem (a v řízení před obecnými soudy žalovaným, resp. v řízení o ústavní stížnosti vedlejším účastníkem) byla obec Malšice]. Vedlejší účastník však v žalobě uvedenou částku odmítal zaplatit. V řízení před obecnými soudy pak vůči stěžovatelce naopak požadoval uhradit částku představující (jak se v řízení před obecnými soudy ukázalo) slevu z ceny díla stanovenou jakou rozdíl mezi částkou ceny části díla provedeného bezvadně a částkou odpovídající nákladům na opravy díla (takto stanovenou slevu z ceny díla vedlejší účastník přitom požadoval nejprve z titulu práva odpovědnosti za vady a poté jako právo na náhradu škody). Obecné soudy následně žalobu stěžovatelky (žalobkyně) zamítly a nárokům vedlejšího účastníka částečně vyhověly.
Stěžovatelka v této souvislosti v ústavní stížnosti konstatuje, že ústavní stížností nezpochybňuje důkazní řízení, to považuje za dostatečné. Porušení práva na spravedlivý proces však spatřuje v tom, že v jiném soudním řízení, kde se Stavební bytové družstvo Malšice rovněž domáhalo vůči stěžovatelce náhrady škody v totožné věci, tomuto nároku nebylo vyhověno. Podle stěžovatelky tedy není spravedlivé, aby nárokům vedlejšího účastníka bylo vyhověno, zvláště, kdy vedlejší účastník profitoval z vlastnictví stavby představující předmět sporu několik let.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu [proto v dané věci není určující existence vybraného, stěžovatelkou vzpomenutého rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích či soudů jiných, s jehož právními závěry se stěžovatelka ztotožňuje]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním nebo v obchodněprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Na základě námitek stěžovatelky se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před Okresním soudem v Táboře, před Krajským soudem v Českých Budějovicích, pobočkou v Táboře, a před Nejvyšším soudem, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelky jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy provedly důkazy, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu