ECLI:CZ:US:2010:4.US.3359.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3359/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů H. S. a Mgr. P. S., zastoupených JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Bruntále, Eduarda Beneše 21, směřující proti usnesení Okresního soudu v Bruntále č. j. 61 Nc 677/2009-87 ze dne 21. září 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení v záhlaví citovaného usnesení.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Bruntále usnesením č. j. 61 Nc 677/2009-87 ze dne 13. července 2009 (dále jen "usnesení o nařízení exekuce") nařídil na návrh oprávněné České spořitelny a.s. (dále jen "oprávněná") podle blíže specifikovaného vykonatelného exekutorského zápisu k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 1.946.378,84 Kč s příslušenstvím a pro náklady exekuce exekuci na majetek stěžovatelů a provedením exekuce pověřil soudní exekutorku Mgr. Pavlu Fučíkovou (dále jen "exekutorka"). Usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci vůči stěžovateli H. S. dne 5. září 2009 a proti stěžovatelce P. S. dne 15. června 2010. Příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. 024 EX 3329/09-114 ze dne 24. srpna 2010 (dále jen "příkaz") uplatnila exekutora nárok na zbývající část odměny z vymáhané částky 2.074.072,- Kč, která činí celkem 311.120,- Kč. Proti příkazu podali stěžovatelé námitky, kterým exekutorka nevyhověla a postoupila je Okresnímu soudu v Bruntále (dále jen "soud"). Ten je v záhlaví citovaným usnesením zamítl a žádnému z účastníků ani exekutorce nepřiznal právo na náhradu nákladů námitkového řízení.
Podstata ústavní stížnosti spočívá podle stěžovatelů v tom, že soud neměl přiznat exekutorkou účtované náklady řízení. Soud měl tuto skutečnost v odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí přejít tím, že nepřezkoumával jednotlivé složky nákladů exekuce, neboť proti nesprávnosti vyčíslení námitky nesměřovaly. S tím stěžovatelé nesouhlasí, neboť soud má o nákladech řízení rozhodnout i bez návrhu, tedy z úřední povinnosti, což v sobě zahrnuje i kontrolu jejich správné výše. V době rozhodování měl soud informace o tom, že jistina i s příslušenstvím byla oprávněné zaplacena nejpozději ke dni 11. ledna 2010, aniž podle stěžovatelů bylo v této době usnesení o nařízení exekuce v právní moci. Jelikož z této skutečnosti oprávněná nevyvodila žádné procesní kroky, pak zamítnutí námitek stěžovatelů má být v rozporu se čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť soud nevzal v úvahu závaznou judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace ust. §5 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb. Zejména podle stěžovatelů nepřihlédl ke stupni dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti a nedostál procesním povinnostem při přezkoumání zákonnosti postupu exekutorky.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Z ústavní stížnosti je na první pohled zřejmé, že argumentace stěžovatelů je především polemikou s rozhodnutím obecného soudu. Stěžovatelé od Ústavního soudu zřejmě očekávají, že přehodnotí právní závěry, k nimž dospěl obecný soud, čímž však staví tento soud do role další soudní instance, která mu ovšem s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
Podle náhledu Ústavního soudu ve věci stěžovatelů soud rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Ústavě a v Listině. Důvody, pro které se neztotožnil s argumentací stěžovatelů, která je obdobná jako argumentace uvedená v ústavní stížnosti, v odůvodnění svého v záhlaví citovaného rozhodnutí v dostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlil. Zároveň se vypořádal též s relevantní judikaturou Ústavního soudu a přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu je skutkový stav, z něhož vycházel ve věci stěžovatelů, odlišný od skutkového stavu ve věcech, jichž se tato judikatura dotýká, přičemž citoval zejm. nálezy sp. zn. II. ÚS 1994/09 a sp. zn. Pl. ÚS 8/06. S touto argumentací soudu se Ústavní soud ztotožňuje a doplňuje, že skutkový stav, z něhož musel vycházet soud ve věci stěžovatelů, není totožný nebo srovnatelný se skutkovým stavem v žádném z případů, v nichž Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů týkající se nákladů exekuce zrušil.
Ústavní soud dále dodává, že tvrzení stěžovatelů stran skutečnosti, že soud neměl přiznat exekutorkou účtované náklady řízení a v odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí toto přešel tím, že nepřezkoumával jednotlivé složky nákladů exekuce, neboť proti nesprávnosti vyčíslení námitky nesměřovaly, je zřejmě pouze domněnka stěžovatelů, neboť nic takového z odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí nevyplývá.
Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaného rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručeným ústavními normami České republiky, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu