ECLI:CZ:US:2010:4.US.3391.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3391/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. června 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti JUDr. L. L., advokátky, zastoupené JUDr. Zuzanou Mayerovou, advokátkou, AK se sídlem V Luhu 754/18, 140 00 Praha 4, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2008 č. j. 19 Co 129/2008-25 a Městského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2007 č. j. 57 Ro 1324/2007-14 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena její práva zakotvená v článku 11 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a v článku 90 Ústavy.
Z podané ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 62 C 204/2010 zjistil Ústavní soud, že tamní soud v řízení o zaplacení v žalobě uvedené částky usnesením ze dne 3. 10. 2007 č. j. 57 Ro 1324/2007-14 rozhodl o vstupu nabyvatelky práv CFS Financial Service, spol. s r. o., z titulu postoupení pohledávky do řízení místo dosavadní žalobkyně CZECH Financial Service CFS Medical, a. s., již stěžovatelka jako advokátka právně zastupovala. Odvolání podané stěžovatelkou proti tomuto rozhodnutí opřené o tvrzení, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná, Krajský soud usnesením ze dne 1. 8. 2008 č. j. 19 Co 129/2008-25 odmítl dle ustanovení §218 písm. b) o. s. ř. jako podané někým, kdo k podání odvolání není oprávněn.
Stěžovatelka namítá, že v důsledku nezákonného postupu soudu, který nejprve přiznal aktivní legitimaci původní žalobkyni a poté i nabyvatelce práv z titulu postoupení pohledávky, byla stěžovatelce fakticky odňata možnost do soudního řízení zasáhnout a s předmětnou pohledávkou jakkoli nakládat, a to v situaci, kdy řádné i mimořádné opravné prostředky jsou vyhrazeny toliko účastníkům řízení. Soudům dále vytýká, že nezkoumaly splnění podmínek řízení, a to existenci aktivní legitimace žalobkyně (srov. nález III. ÚS 74/94).
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Ústavní soud opakovaně traktuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Odvolací soud zcela správně odmítl stěžovatelčino odvolání jako podané osobou neoprávněnou. Stěžovatelce jakožto advokátce a osobě právně vzdělané musí být zřejmé, že do řízení zahájeného žalobkyní a současně její klientkou není oprávněna ingerovat jakýmkoli vlastním procesním úkonem, protože není účastníkem řízení, ale toliko právní zástupkyní žalobkyně, byť v průběhu řízení může nabýt přesvědčení, že jeho vývoj se začal dotýkat jejích zájmů. Žalobkyní zahájené soudní řízení neposkytuje prostor pro to, aby stěžovatelka odvoláním napadala právní úkon učiněný svobodně její klientkou (smlouva o postoupení pohledávek z žalobkyně na CFS Financial Service, spol. s r. o.), který má za následek to, že stěžovatelčina klientka přestává být účastníkem řízení a stěžovatelka ji už v dalším řízení nebude zastupovat a tudíž jí nepoplyne odměna za zastupování (srov. odůvodnění stěžovatelčina odvolání); soukromý spor mezi stěžovatelkou a žalobkyní o platnost postupní smlouvy nemůže vyvolávat procesní důsledky, o něž stěžovatelka svým odvoláním usilovala. Stěžovatelčina námitka, že jí napadeným rozhodnutím o záměně žalobkyně byla odňata možnost s předmětnou pohledávkou nakládat, je nepochopitelná v situaci, kdy stěžovatelka právně zastupovala původní žalobkyni, jež se domáhala plnění z této pohledávky, a tedy žádný nárok ve vztahu k této pohledávce neuplatňovala, ale naopak napomáhala žalobkyni k vymožení plnění z této pohledávky. V dalším je též možno odkázat na stěžovatelce známé usnesení sp. zn. III. ÚS 2895/09.
Ke stěžovatelkou vytýkanému nezkoumání podmínek řízení se patří uvést, že stěžovatelka zaměňuje způsobilost být účastníkem řízení, jež je procesní podmínkou, s aktivní věcnou legitimací, tedy se skutečností, že účastníku řízení svědčí právo, jehož ochrany se v řízení domáhá; aktivní věcná legitimace naopak procesní podmínkou není. Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení (nedostatek právní subjektivity) je neodstranitelnou vadou, která brání soudu jednat ve věci a má mít za důsledek zastavení řízení (§103, §104 odst. 1 věta první o. s. ř.); naproti tomu nedostatek aktivní věcné legitimace účastníka řízení, který způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení §19 o. s. ř. (§7 obč. zák.) má, není vadou (zmatečností), ale důvodem pro zamítnutí žaloby rozhodnutím soudu ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 796/2000). Z tohoto rozlišení vychází i stěžovatelkou zmiňovaný nález sp. zn. III. ÚS 74/94.
Z výše vyloženého je patrno, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu