ECLI:CZ:US:2010:4.US.428.10.1
sp. zn. IV. ÚS 428/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. února 2010 ve věci ústavní stížnosti Ing. F. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2009 čj. 18 Co 350/2008-116 a usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 26. 6. 2008 čj. D 428/2001-70 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 13. 2. 2010 elektronicky a dne 15. 2. 2010 v písemní formě byl Ústavnímu soudu doručen v záhlaví uvedený návrh stěžovatele, jímž se domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, "protože je v rozporu s právem stěžovatele, které zaručuje čl. 11 a násl. Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/93, která je součástí ústavního pořádku ČR a mezinárodní úmluvy, kterými je Česká republika vázána a které byly platné v době rozhodování soudu."
Ústavní soud toto podání nejprve přezkoumal z hlediska formálních náležitostí. Shledal, že stěžovatel nedoložil zastoupení advokátem [srov. ustanovení §29, §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], takže jeho podání nesplňuje náležitosti řádného návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem. Pokud podmínka sepisu návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem advokátem není splněna, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění této vady ve stanovené lhůtě. Z řady předchozích rozhodnutí Ústavního soudu však vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně a dostatečně poučen o tom, jaké náležitosti musí řádná ústavní stížnost splňovat. Tyto požadavky, kladené na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jsou stěžovateli známy již od roku 2002, neboť v řízeních vedených pod sp. zn. II. ÚS 602/02, II. ÚS 338/04, II. ÚS 524/04, IV. ÚS 815/05, IV. ÚS 182/06, III. ÚS 559/08, I. ÚS 3033/08, III. ÚS 123/09, IV. ÚS 1321/09 Ústavní soud stěžovatele k odstranění vad návrhu tkvících v nedostatku právního zastoupení vyzýval. Za zmíněnou dobu byl tedy stěžovatel mnohokrát informován o tom, že je nezbytné, aby ústavní stížnost byla sepsána advokátem a aby byl v řízení o ní advokátem také zastoupen.
Ústavní soud dospěl k závěru, že s ohledem na poznatky takto stěžovatelem v dřívějších řízeních získané není již třeba, aby poučení o náležitostech ústavní stížnosti bylo mu formalisticky znovu a znovu zasíláno u každé z jeho dalších ústavních stížností.
Zákonná šedesátidenní lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
V projednávané věci tak Ústavní soud shledal důvody pro přiměřenou aplikaci §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh pro jeho vadnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Ústavní soud zjistil, že naříkané rozhodnutí odvolacího soudu bylo stěžovateli doručeno (fikcí) dne 31. 12. 2009. Stěžovateli proto ještě stále běží lhůta k podání nyní již řádné advokátem sepsané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. února 2010
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj