ECLI:CZ:US:2010:4.US.456.10.1
sp. zn. IV. ÚS 456/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. června 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti D. K., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, AK se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2010 čj. 16 Cad 61/2008-86 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí.
Stěžovatel zrekapituloval průběh a výsledky řízení, ve kterém mu Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") přiznala starobní důchod zpětně, včetně příplatku podle §25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Krajskému soudu v Plzni, který v jeho věci rozhodoval opakovaně, vytknul, že upustil od požadavku, aby ČSSZ zahrnula výši doplatku důchodu do výroku rozhodnutí, neboť přezkoumatelná by měla být nejen výše vyměřeného důchodu, včetně jeho jednotlivých valorizací, ale i výše doplatku a skutečnost, že byl přiznán do 30. 6. 2005, přestože rozhodnutí ČSSZ bylo vydáno dne 26. 11. 2007. Stěžovatel upozornil, že krajský soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že vyčíslení doplatku není rozhodnutím o zákonných nárocích ve věcech důchodového pojištění a že není tedy nutno, aby byl součástí výroku rozhodnutí, v podrobnostech odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2005 čj. 3 Ads 15/2004. Stěžovatel má však za to, že krajský soud vyložil citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu mylně, neboť závěr v něm vyslovený na jeho věc nedopadá; stěžovatel se nedomáhal přezkumu doplatku sděleného v "oznámení o výplatě", ale namítal neúplnost a nesrozumitelnost správního rozhodnutí z důvodu absence výše doplatku ve výroku správního rozhodnutí, za nepřezkoumatelné označil i jednotlivé valorizace důchodu, které jsou identifikovány pouze číslem právního předpisu, nikoliv však jeho konkrétním ustanovením.
Krajský soud v Plzni ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. 4. 2010 po rekapitulaci výsledků řízení uvedl, že s námitkami stěžovatele nesouhlasí, v podrobnostech odkazuje na napadený rozsudek a rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 33/2009, jímž byl při svém rozhodování vázán, a navrhl, aby ústavní stížnost byla nálezem zamítnuta.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 16 Cad 61/2008 Ústavní soud zjistil, že ČSSZ přiznala stěžovateli starobní důchod rozhodnutím ze dne 31. 5. 2005 (zrušené rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2006 sp. zn. 16 Cad 155/2005), poté rozhodnutím ze dne 27. 10. 2006 (zrušené rozsudkem ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. 16 Cad 335/2006) a konečně rozhodnutím ze dne 26. 11. 2007. Starobní důchod byl přiznán od 1. 1. 1996 ve výši 3 629,- Kč, po jednotlivých vyčíslených valorizacích základní a procentní výměry důchodu podle příslušných právních předpisů v období od dubna 1996 do ledna 2007 jeho výše činila celkem 7 193,- Kč měsíčně. Základní výměra důchodu v plné výši činila 1 570,- Kč měsíčně, částky byly uvedeny v dílčené výši. Z odůvodnění rozhodnutí vyplynulo, že stěžovateli náleží příplatek ke starobnímu důchodu podle §25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci ve výši 1 390,- Kč a doplatek důchodu. ČSSZ vzala za prokázané, že stěžovatel podal žádost o starobní důchod u německého nositele pojištění až dne 6. 8. 2003, a protože podle ustanovení §55 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v tehdy platném a účinném znění, nárok na výplatu důchodu zanikl uplynutím tří let ode dne, za který důchod náleží, mu přiznala nárok na výplatu důchodu, včetně rehabilitačního příspěvku od 6. 8. 2000. Odůvodnění rozhodnutí obsahovalo i rozpis plateb (doplatek od 6. 8. 2000 do 30. 6. 2005) v celkové výši 348 880,- Kč s tím, že tato částka byla vyplacena na základě potvrzení o žití ze dne 16. 6. 2005 a stěžovateli poukázána prostřednictvím ČNB v Praze dne 20. 7. 2005 na jeho účet u Sparkasse Herford.
Stěžovatel napadl rozhodnutí ČSSZ žalobou, které Krajský soud v Plzni sice vyhověl, jeho rozsudek ze dne 3. 2. 2009 čj. 16 Cad 61/2008-32 však ke kasační stížnosti ČSSZ Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem ze dne 26. 8. 2009 čj. 3 Ads 33/2009-67 a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud vyložil jak nahlížet na vztah úpravy obsažené v §25 zákona o mimosoudní rehabilitaci a předpisů o důchodovém pojištění a konstatoval, že příplatek k důchodu z titulu soudní rehabilitace nepředstavuje samostatnou dávku; příslušná částka se slučuje s procentní výměrou důchodu, ke kterému náleží, a příplatek tak tvoří s důchodem jeden celek a podřizuje se režimu §55 zákona o důchodovém pojištění. Nejvyšší správní soud dále přisvědčil závěru, že nárok na důchod uplynutím času nezaniká, zaniká však nárok na jeho výplatu, který je časově spojován s uplatněním žádosti o důchod, a potvrdil, že ČSSZ postupovala správně, pokud vznik nároku na výplatu důchodu spolu s příplatkem k důchodu stanovila ke dni 6. 8. 2000. Nejvyšší správní soud ponechal na Krajském soudu v Plzni, aby v dalším řízení zvážil druhý důvod, pro nějž napadené rozhodnutí zrušil (neuvedení výše doplatku ve výrokové části rozhodnutí), "a to s ohledem na skutečnost, že vyčíslení doplatku není rozhodnutím o zákonných nárocích ve věcech důchodového pojištění a není tedy součástí výroku rozhodnutí", v této souvislosti odkázal na svoje rozhodnutí sp. zn. 3 Ads 15/2004 publ. pod č. 1033/2007 Sb.NSS).
Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění pojednal jednotlivé body žaloby a označil je za nedůvodné, včetně námitky o absenci výše doplatku ve výrokové části správního rozhodnutí. K této námitce uvedl, že vyčíslení doplatku není rozhodnutím o zákonných nárocích ve věcech důchodového pojištění a nemusí být tedy uveden ve výrokové části rozhodnutí. Podle krajského soudu výše doplatku vyplývá ze skutečností, které výrok správního rozhodnutí obsahuje, tj. z data, od kterého je důchod přiznán, z výše důchodu a z jeho valorizací.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele o neúplnosti, resp. o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí ČSSZ z důvodu absence údaje o doplatku důchodu ve výroku rozhodnutí. Stěžovatel nebrojil proti "špatně vypočtenému doplatku, ani proti údajům v oznámení o jeho výplatě" [srov. podání ze dne 14. 9. 2009 (č.l. 75), či str. 4 ústavní stížností napadeného rozsudku], kromě obecného tvrzení, že výše doplatku by přezkoumatelná být měla, pouze namítl, že "doplatek byl přiznán do 30. 6. 2005, přestože rozhodnutí ČSSZ bylo vydáno dne 26. 11. 2007".
Ústavní soud nepovažoval vznesenou námitku z ústavně právního hlediska za relevantní, neboť shodně s Krajským soudem v Plzni sdílel přesvědčení, že rozhodnutí ČSSZ obsahovalo všechny skutečnosti rozhodné pro přiznání zákonného nároku - starobního důchodu a rehabilitačního příplatku. O těchto nárocích bylo rozhodnuto v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o důchodovém pojištění, zákona o soudní rehabilitaci a valorizačními podzákonnými předpisy a správní rozhodnutí v soudním přezkumu obstálo. Vznikl-li stěžovateli po splnění všech zákonných podmínek nárok na výplatu důchodu zpětně, je evidentní, že důchod bylo třeba doplatit. Doplatek důchodu je tak třeba chápat jako souhrn měsíčních dávek přiznaných právě ve výroku správního rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se ve svém dřívějším rozsudku sp. zn. 3 Ads 15/2004 vyjádřil nejenom k charakteru oznámení o výplatě důchodu, jak stěžovatel postřehl, ale i k možnosti soudního přezkumu doplatku důchodu - Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že konkrétně vyměřená částka doplatku ani zjišťování, co již stěžovatelka (rozumí se ČSSZ) žalobci reálně vyplatila, už není předmětem přezkumné činnosti soudu, žalobce by se mohl doplatku domáhat pouze postupem podle ustanovení §274 písm. g) o. s. ř. Tento závěr neměl Ústavní soud důvod jakkoliv zpochybnit.
Stěžovatel dále namítl, že mu byl doplatek přiznán pouze do 30. 6. 2005. Ústavní soud má s ohledem na shora uvedené za to, že rozpis plateb v odůvodnění rozhodnutí ČSSZ nelze chápat jako "přiznání" doplatku, jde o pouhý soupis toho, co stěžovateli náleželo ode dne vzniku nároku na výplatu důchodu až do uvedeného data. Krajský soud v Plzni se k této stěžovatelově námitce nevyjádřil, avšak Ústavní soud považoval za zjevné, že "zúčtování" doplatku důchodu do konce června 2005 souvisí s přiznáním starobního důchodu stěžovateli v pořadí prvním rozhodnutím ČSSZ ze dne 31. 5. 2005 a zejména s předložením Potvrzení o žití ze dne 16. 6. 2005. V souladu s ustanovením §116 odst. 3 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, může ČSSZ vyplatit dávky důchodového pojištění do ciziny pozadu nejvýše v tříměsíčních lhůtách po předchozím zaslání potvrzení o žití oprávněného. Tato podmínka byla splněna, a proto ČSSZ dávky vyplatila, což v odůvodnění svého rozhodnutí uvedla. Výplata starobního důchodu po datu 30. 6. 2005 je podmíněna pravidelným předkládáním potvrzení o žití ze strany stěžovatele.
Ani námitku, že ve správním rozhodnutí je u jednotlivých valorizací uvedeno pouze číslo právního předpisu bez bližší identifikace konkrétního ustanovení (paragraf, odstavec, případně písmeno), což činí rozhodnutí neúplným, a tudíž nepřezkoumatelným, Ústavní soud nepovažoval za schopnou přivodit jeho zásah. Jak vyplynulo ze spisu Krajského soudu v Plzni, stěžovatel zvýšení důchodu v důsledku valorizačních opatření vlády České republiky nikdy nenapadl. Správní rozhodnutí tak v tomto směru nelze označit za nepřezkoumatelné, či vykazující rysy svévole, v důsledku čehož požadavek detailní konkretizace valorizační normy vzhledem k nezpochybněné výši valorizované dávky postrádá v souvislostech daného případu svoji právní funkci.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu