ECLI:CZ:US:2010:4.US.469.10.1
sp. zn. IV. ÚS 469/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. června 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, AK se sídlem Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2009 č. j. Ncd 364/2009-21 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označeným usnesením vrchního soudu byla porušena jeho základní práva, a aby toto rozhodnutí zrušil.
Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh vyplývá, že Městský soud Praze předložil Vrchnímu soudu v Praze spis ve věci stěžovatelem podané žaloby pro zmatečnost k rozhodnutí o přikázání věci Krajskému soudu v Praze s tím, že žaloba směřuje proti Městskému soudu v Praze, který by tak rozhodoval ve vlastní věci. Vrchní soud v Praze usnesením Praze ze dne 18. 11. 2009 č. j. Ncd 364/2009-21 rozhodl, že se věc nepřikazuje Krajskému soudu v Praze s odůvodněním, že funkce soudce je veřejnou funkcí a vztah mezi soudcem a soudem není klasickým vztahem mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem; soudce je při výkonu své funkce nezávislý a vázaný pouze zákonem, a proto nemůže být pro rozhodujícího soudce právně či fakticky podstatné, zda účastníkem řízení je právě soud, u něhož funkci vykonává, či soud jiný.
Stěžovatel tvrdí, že vrchní soud svým rozhodnutím porušil právo na projednání jeho věci nestranným a nezávislým soudem a právo na zákonného soudce, neboť lze důvodně pochybovat o nestrannosti soudu, jenž přezkoumává vlastní rozhodnutí v řízení, jehož je sám účastníkem. Pokud zákon přiznává v rámci práva na spravedlivý proces opravný prostředek v podobě žaloby pro zmatečnost, je s povahou práva na zákonného soudce neslučitelné, aby o tomto opravném prostředku v kterékoli instanci rozhodoval soud, proti jehož rozhodnutí byla žaloba pro zmatečnost podána.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní pořádek České republiky (čl. 81 a 82 Ústavy ČR) stanoví, že soudnictví vykonávají pouze nezávislé a nestranné soudy, respektive nezávislí a nestranní soudci, kteří se řídí základními pravidly spravedlivého procesu (hlava pátá Listiny základních práv a svobod). Nezávislostí se rozumí vyloučení možnosti účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudců, nestrannost (nezávislost na stranách) představuje absenci vztahu soudu k jedné ze stran řízení (srov. nález Pl. ÚS 11/04, Sb. n. u., sv. 37, str. 207). Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce, a proto je nutno založit zkoumání nestrannosti soudce na objektivním hledisku, tedy zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje (srov. nález I. ÚS 371/04, Sb. n. u., sv. 34, s. 255). Nelze však přehlédnout, že i subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti zde také nalézá určité uplatnění, neboť může sloužit jako podnět k jejímu zkoumání.
Ústavní soud se ztotožňuje s názorem vrchního soudu, že nebyly dány důvody pro přikázání věci jinému soudu, a odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí. Dodává, že žalobu pro zmatečnost sice projedná a rozhodne tentýž soud, který o věci rozhodoval v prvním stupni, avšak v jiném obsazení, neboť z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali (srov. ustanovení §14 odst. 3 o. s. ř.). Na posuzovanou věc je analogicky aplikovatelná judikatura týkající se posuzování vztahů kolegiality mezi soudcem a účastníkem řízení, který je rovněž soudcem, dle které vztahy mezi soudci nepřekračující běžný pracovně kolegiální rámec nemají samy o sobě povahu důvodů pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci, jestliže tyto vztahy spočívají pouze v tom, že se soudci navzájem znají nebo jsou pro výkon funkce zařazeni na stejném soudu, v tomtéž oddělení či senátě (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 274/09 a sp. zn. III. ÚS 229/02). Obecně tedy platí, že vztah kolegiality nezakládá sám o sobě důvodnost pochybností o podjatosti soudce; stěžovatel kromě těchto obecných výhrad žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly svědčit ve prospěch jeho pochybností a popřít uplatnitelnost tohoto pravidla v jeho věci, neuvádí.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu