ECLI:CZ:US:2010:4.US.500.10.1
sp. zn. IV. ÚS 500/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného, soudkyně Michaely Židlické a soudkyně Vlasty Formánkové v právní věci stěžovatele Ing. J. P., zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem Na Perštýně 1, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 140/2008-89 ze dne 12. 11. 2009, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 100/2007-64 ze dne 29. 5. 2007 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 32 C 50/2006-45 ze dne 20. 11. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 19. 2. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 32 C 50/2006 , který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem městského soudu č. j. 32 C 50/2006-45 ze dne 20. 11. 2006 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se tento domáhal po obchodní společnosti MAFRA a.s. (dále jen "vedlejší účastnice") uveřejnění tiskové odpovědi ve smyslu §10 a násl. zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tiskový zákon"), na články " ,Zatkněte Pitra, je to přání premiéra' naléhali na soudce" a "Zatykač v režii Paroubka?" publikovaných v deníku Mladá fronta Dnes dne 24. 2. 2006. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") následně rozsudkem č. j. 1 Co 100/2007-64 ze dne 29. 5. 2007 rozhodnutí městského soudu jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 140/2008-89 ze dne 12. 11. 2009 jako nedůvodné zamítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu cti a dobré pověsti ve smyslu čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a potenciálně rovněž právo rozšiřovat informace ve smyslu čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny. Stěžovatel obecným soudům vytýkal přepjatý formalismus, spočívající v tom, že svá zamítavá rozhodnutí opřely mimo jiné o neaktuálnost nadpisu požadované odpovědi ("Odpověď předsedy vlády ČR") se zdůvodněním, že stěžovatel toho času již tuto funkci nezastával, a že i v dalším kladly přílišný důraz na formální stránku věci, když z důvodu nepřiléhavosti navrhované odpovědi žalobu stěžovatele jako celek zamítly, ačkoliv mohly situaci řešit toliko částečným zamítnutím žaloby, čímž by byly nevhodné části odpovědi vypuštěny. Na podporu svých tvrzení odkázal stěžovatel na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 371/2002 a na znění ustanovení §152 odst. 2 a §153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Další pochybení spatřoval stěžovatel v tom, že rozhodnutí dovolacího soudu bylo tzv. "překvapivé", neboť v něm byl vysloven odlišný právní názor než ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu. Jestliže by obecné soudy respektovaly předchozí ustálenou judikaturu, pak by postupem dle §5 a §43 občanského soudního řádu vyzvaly stěžovatele k odstranění vad žaloby, což se ovšem nestalo. Stěžovatel dále polemizoval s právním názorem obecných soudů stran naplnění podmínek práva na odpověď, přičemž akcentoval nutnost subjektivního přístupu k posuzování zásahu do cti, důstojnosti nebo dobré pověsti osoby, domáhající se tohoto práva, a rovněž měl za to, že obecné soudy směšovaly podmínky pro uplatnění práva na ochranu osobnosti a práva na odpověď dle tiskového zákona, když argumentovaly měkčími měřítky pro posuzování existence zásahu do osobnostní sféry u osob veřejně činných a známých. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 140/2008-89 ze dne 12. 11. 2009, rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 100/2007-64 ze dne 29. 5. 2007 a rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 32 C 50/2006-45 ze dne 20. 11. 2006 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Nejvyšší, vrchní i městský soud ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Vrchní soud dále uvedl, že žalobě stěžovatele nebylo vyhověno, neboť tvrzení uveřejněná v předmětných článcích nebyla objektivně způsobilá se dotknout jeho cti a důstojnosti a nebyl tak naplněn základní předpoklad práva na odpověď dle §10 odst. 1 tiskového zákona. Subjektivní pocit stěžovatele, že k zásahu do sféry jeho osobnostních práv došlo, nebyl v této souvislosti rozhodný. Ústavně zaručená práva stěžovatele dotčena nebyla; jeho nesouhlas se závěry uvedenými v napadených rozhodnutích není sám o sobě způsobilý založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Vedlejší účastnice se plně ztotožnila se závěry obecných soudů, přičemž zdůraznila, že v předmětných článcích jednak nebyla obsažena skutková tvrzení, jež by se dotýkala cti a důstojnosti stěžovatele a nadto odpověď stěžovatele nevyhovovala ani po stránce obsahové ani po stránce formální zákonným požadavkům. Ústavní stížnost by proto měla být dle jejího názoru jako nedůvodná zamítnuta.
Na výše uvedená vyjádření reagoval stěžovatel replikou, v níž setrval na tvrzeních obsažených v ústavní stížnosti a stručně reagoval na některé argumenty vedlejší účastnice stran formulace textu odpovědi.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Dle §10 odst. 1 tiskového zákona platí, že bylo-li v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Z napadených rozhodnutí vyplynulo, že městský soud zamítl žalobu stěžovatele s odůvodněním, že předmětné články neobsahovaly tvrzení, která by byla způsobilá konstituovat zásah do jeho osobnostních práv. S tímto právním názorem se ztotožnil jak vrchní soud, který rozhodnutí městského soudu jako věcně správné potvrdil, tak i Nejvyšší soud, který ve svém rozsudku č. j. 30 Cdo 140/2008-89 ze dne 12. 11. 2009 podrobně rozvedl kritéria, dle nichž je třeba povahu uveřejněných tvrzení posuzovat (str. 5-6 rozsudku). Stěžovatel měl naopak za to, že publikovaná tvrzení měla jak subjektivně, tak i objektivně difamující povahu a bylo jimi tedy založeno právo na odpověď dle citovaného ustanovení tiskového zákona.
V projednávané věci se z hlediska ústavněprávního jednalo především o konkurenci dvou ústavně chráněných hodnot, a to svobody projevu ve smyslu čl. 17 Listiny a práva na ochranu důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti ve smyslu čl. 10 Listiny, neboť právo na odpověď dle tiskového zákona představuje toliko specifický případ realizace ochrany osobnostních práv. Ústavní soud již v minulosti v této souvislosti konstatoval, že právo na svobodu projevu (zahrnující v sobě mimo jiné též právo na informace) je zásadně rovno základnímu právu na důstojnost, osobní čest a dobrou pověst (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 357/96, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 9, nález č. 156, str. 355), přičemž při střetu těchto dvou práv bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 146/04, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Úkolem obecných soudů tedy bylo, aby na základě konkrétních okolností případu posoudily, zda uveřejněná tvrzení dosáhla takové intenzity, aby byla způsobilá dotknout se cti, důstojnosti či soukromí stěžovatele. Toto obecné soudy v projednávané věci učinily, a to způsobem, jemuž Ústavní soud nemohl z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Je přitom třeba zdůraznit, že hodnocení povahy obou publikovaných článků spadalo do sféry výlučné kompetence obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu, až na případy zjevné svévole či zcela extrémní interpretace, nepříslušelo jakkoliv zasahovat (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Jelikož obecné soudy své závěry, vedoucí k zamítnutí žaloby řádně a logicky zdůvodnily, a nejednalo se o onen výjimečný případ, kdy by Ústavní soud považoval za nezbytné do jejich úvah zasáhnout, nebylo namístě jejich závěry přehodnocovat.
Jestliže obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí poukazovaly rovněž na nedostatky navrhované odpovědi, byla tato argumentace z hlediska projednávané věci nadbytečná, neboť pro zamítnutí žaloby plně postačoval závěr o nepřítomnosti skutkových tvrzení způsobilých zasáhnout do práv stěžovatele. Ústavní soud toliko pro úplnost konstatuje, že ani v této souvislosti žádné pochybení, mající za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, neshledal. Je třeba zdůraznit, že nedostatky navrhované odpovědi nebyly obecnými soudy spatřovány toliko v rovině formální, nýbrž i v rovině obsahové, přičemž procesní postup, který obecné soudy v projednávané věci zvolí, je do značné míry vázán na konkrétní okolnosti případu. Zejména je třeba v této souvislosti zohlednit, do jaké míry mohou být vady navrhované odpovědi odstraněny, tzn. jiný bude postup soudu v situaci, kdy je v nadpisu odpovědi nesprávně identifikován žalobce a jiný v situaci, kdy text navrhovaný k publikaci nemá v podstatné části bezprostřední návaznost na obsah článku.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu