ECLI:CZ:US:2010:4.US.575.07.1
sp. zn. IV. ÚS 575/07
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 24. května 2010 sp. zn. IV. ÚS 575/07 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. J. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008 č. j. 25 Cdo 4531/2007-73 o odmítnutí stěžovatelova dovolání, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2006 č. j. 13 Co 218/2006-49, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 1. 2006 č. j. 13 C 169/2005-29, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu financí náhrady škody vzniklé v důsledku tzv. regulace nájemného, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008 č. j. 25 Cdo 4531/2007-73, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2006 č. j. 13 Co 218/2006-49 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 1. 2006 č. j. 13 C 169/2005-29 bylo zasaženo do základních práv stěžovatele na ochranu majetku a na soudní ochranu vyplývajících z čl. 11 a z čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008 č. j. 25 Cdo 4531/2007-73, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2006 č. j. 13 Co 218/2006-49 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 1. 2006 č. j. 13 C 169/2005-29 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení svého práva na ochranu majetku [čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina")], práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), práva na podnikání (čl. 26 Listiny), jakož i čl. 4 Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti a v jejích doplňcích, žalobou ze dne 11. 7. 2005 se domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu financí náhrady škody ve výši 104 400 Kč s 3% úrokem z prodlení za období od 1. 1. 2003 do 31. 5. 2005 jako rozdílu mezi regulovaným nájemným podle vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, zrušené k 1. 1. 2002 nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (viz níže), publikovaným pod č. 231/2000 Sb. Ke vzniku uvedené škody došlo v důsledku dlouhodobé nečinnosti Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí právního předpisu v oblasti regulace nájemného, a stěžovatel proto tuto škodu uplatňuje z titulu nesprávného úředního postupu státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 1. 2006 č. j. 13 C 169/2005-29 žalobu stěžovatele zamítl. Odvolací soud v obsáhlejším odůvodnění vyslovil sice pochybnosti stran odůvodnění a právních závěrů nalézacího soudu, na základě jiného právního hodnocení však učinil stejný závěr o neodpovědnosti státu za stěžovateli vzniklou škodu a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 1. 2008 č. j. 25 Cdo 4531/2007-73 odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.").
3. Stěžovatel v podané žalobě i ústavní stížnosti argumentuje především rozhodnutími Ústavního soudu, zejména nálezy sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 ze dne 21. 6. 2000 (N 93/18 SbNU 287; 231/2000 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 8/02 ze dne 20. 11. 2002 (N 142/28 SbNU 237; 528/2002 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.). Ústavní soud v těchto nálezech opakovaně konstatoval nerovnováhu a dovodil diskriminaci vlastníků nájemních domů s byty s regulovaným nájemným oproti vlastníkům jiných nemovitostí, neboť vlastníci nájemních domů jsou nuceni dotovat věc celospolečenské povahy. Nalézací i odvolací soud však tuto argumentaci Ústavního soudu nevyslyšely a svá rozhodnutí zdůvodnily v rozporu se závěry učiněnými Ústavním soudem v citovaných nálezech. Obecné soudy tím, že zamítly stěžovatelovu žalobu na náhradu škody, připustily omezení jeho vlastnického práva nad rámec daný Listinou a nerespektovaly přiměřenost a spravedlnost rovnováhy mezi ochranou obecného zájmu společnosti (ochrana nájemního vztahu) a ochranou základního práva jednotlivce (ochrana vlastnictví). Stěžovatel považuje za nerozhodné, zda odpovědnost státu je založena nečinností moci zákonodárné či moci výkonné. Obě moci dle stěžovatelova názoru nečinily, co měly, a bohužel tak činí i moc soudní. Obecné soudy se otázkou, zda je odpovědnost státu dána z důvodu nečinnosti moci výkonné (Ministerstva financí), nezabývaly vůbec a nečinnost moci zákonodárné nepřipustily. Namísto odpovědnosti státu za protiprávní (protiústavní) stav vzniklý nečinností státu se odvolací soud snažil přesunout odpovědnost na samotné účastníky nájemního vztahu - pronajímatele a nájemce. Stěžovatel se přitom marně pokoušel v jiném soudním řízení o uspokojení majetkové újmy vůči samotnému nájemci, ale ani v tomto řízení nebyl úspěšný. Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že v období od 1. 1. 2003 do 20. 3. 2003 by požadovaná náhrada škody nepříslušela již z toho titulu, že v té době existovala právní úprava v oblasti regulovaného nájemného (vládní nařízení č. 567/2002 Sb., kterým se stanoví cenové moratorium nájemného z bytů). Stěžovatel v tomto ohledu navrhuje, aby se Ústavní soud zabýval i ústavní konformitou sněmovního tisku č. 270 (vládní návrh zákona o nájemném z bytu a cenách služeb), jenž nebyl dne 9. 3. 2004 Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky přijat.
4. Postupem nalézacího a odvolacího soudu bylo stěžovateli podle jeho názoru upřeno právo na spravedlivý proces. Obecné soudy ve svém postupu nerespektovaly ani procesní předpisy. Oba soudy jeho žalobu zamítly každý z jiného právního důvodu, o odlišném právním názoru však stěžovatele nepoučily a právní důvod uvedly až v odůvodnění. Podle §99 o. s. ř. soud usiluje o smír mezi účastníky a upozorňuje na právní úpravu a stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. V předmětných řízeních se však tak nestalo. Podle §118a odst. 2 o. s. ř. je dána povinnost soudu účastníkům sdělit skutečnost, že věc je po právní stránce možno posoudit jinak, než činí účastník. V předmětném řízení tato povinnost nebyla splněna. Napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatel vytýká, že konzervuje praxi obecných soudů, pokud k přípustnosti mimořádného opravného prostředku zaujímá restriktivní přístup. S ohledem na shora uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 13 C 169/2005 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1.
6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti opakuje argumentaci uplatněnou již v řízení před dovolacím soudem, se kterou se Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vypořádal, a proto v tomto směru odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, jež považuje i nadále za správné, a nemá, čeho by k němu více doplnil. Napadené rozhodnutí je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či Senátu Parlamentu České republiky není úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům a na niž je také v napadeném rozhodnutí odkazováno. Stěžovatel však především nevysvětlil, jakým způsobem se rozhodnutí dovolacího soudu konkrétně dotýká jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. V ústavní stížnosti obecně namítá porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý soudní proces, neuvádí však, v čem měl Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání v jeho věci porušit zákon nebo ústavní pořádek. Přitom z povahy řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") plyne, že obsahovou náležitostí této ústavní stížnosti musí být též odůvodněné tvrzení stěžovatele, že soud svým rozhodnutím nebo jiným postupem do takových jeho práv zasáhl. Ústavní stížnost spočívající v polemice se skutkovými i právními závěry rozhodnutí obecných soudů, s pouze obecnou výtkou protiústavnosti, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však (ve smyslu čl. 83 Ústavy) nepřísluší. Z těchto důvodů by ústavní stížnost měla být podle ustanovení §43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
7. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby, ne však s důvody, o něž tento soud svůj závěr opřel, a uvedl důvody vlastní, na něž pro stručnost odkazuje a na kterých trvá. Není si vědom toho, že by jeho rozsudkem nebo předchozím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, či během řízení, které jejich vydání předcházelo, došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nebo jiného jeho práva chráněného Ústavou nebo Listinou. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze bylo ostatně proto odmítnuto. Jednání odvolacího soudu bylo veřejné a stěžovatel měl možnost se prostřednictvím svého právního zástupce k věci vyjádřit a tohoto práva také využil. Protože jednáním či rozhodováním obecných soudů nedošlo k namítanému porušení základních práv stěžovatele, je Městský soud v Praze toho názoru, že Ústavní soud by měl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, popřípadě by ji měl zamítnout.
8. Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a má za to, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla napadenými rozhodnutími porušena.
9. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 k ústavní stížnosti byla zaslána stěžovateli k replice. Ve svém vyjádření stěžovatel necítí potřebu se k nim vyjadřovat, neboť časově předcházejí sjednocujícímu stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (viz níže).
III.
10. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že navrhovatel v přípisu ze dne 12. 5. 2010 a vedlejší účastníci ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti vyslovili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
IV.
11. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a připojeným spisovým materiálem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
12. Ústavní soud ve své činnosti respektuje zásadu, že mu nepřísluší zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 91 Ústavy), a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, a to až na případy, kdy obecné soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a pokud jejich rozhodnutími došlo k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
13. Ústavní soud se problematikou, jíž se dotýká ústavní stížnost, zabýval v minulosti již několikrát. Pro posouzení dané věci je rozhodující stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb., dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz), jehož přijetí bylo vyvoláno právním názorem prvního senátu Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2220/08 ze dne 10. 6. 2009 (N 137/53 SbNU 705), který se odchyluje od právních názorů vyslovených Ústavním soudem v nálezech sp. zn. sp. zn. IV. ÚS 175/08 ze dne 9. 9. 2008 (N 152/50 SbNU 345) a sp. zn. III. ÚS 3158/07 ze dne 4. 12. 2008 (N 216/51 SbNU 683).
14. V uvedeném stanovisku Ústavní soud mimo jiného formuloval následující výrok: "Žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu (opírající se o zákon č. 82/1998 Sb.), jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.".
15. Závěry pléna Ústavního soudu učiněné v citovaném stanovisku, jímž je čtvrtý senát při svém rozhodování zcela vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy), je třeba vztáhnout i na nyní projednávanou věc, a to i přes to, že soudkyně čtvrtého senátu Vlasta Formánková se stanoviskem nesouhlasila a uplatnila k němu právo vyjádření odlišného stanoviska. Ve světle těchto závěrů postup obecných soudů v dané věci nemůže obstát a Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny.
16. V souladu s uvedeným stanoviskem, stejně jako i v nálezech sp. zn. II. ÚS 481/05 ze dne 10. 6. 2009 (N 135/53 SbNU 689), sp. zn. I. ÚS 2220/08 (viz výše) a sp. zn. IV. ÚS 156/05 ze dne 28. 7. 2009 (N 167/54 SbNU 139) - všechny dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz, Ústavní soud připomíná, že otázka, zda v dané věci byl dán konkrétní nárok stěžovatele na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, zůstává k zodpovězení obecnému soudu, který musí zvážit, do jaké míry došlo v důsledku regulovaného nájemného k zásahu do jeho základního práva vlastnit majetek, jakož i zda v jeho případě byly splněny výše uvedené podmínky pro vznik práva na náhradu. Samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného totiž neznamenala, že v každém individuálním případě bylo porušeno základní právo pronajímatele (vlastníka bytu). Rovněž je namístě zdůraznit, že výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. Obecné soudy tedy nesmí nárok na náhradu vůči státu zamítat apriorně, nýbrž musí za respektování výše uvedených závěrů posoudit jednotlivé individuálně uplatněné nároky. V tomto smyslu je tedy tvrzený nárok pronajímatele (vlastníka bytu) třeba právně posoudit z hlediska práva na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Obecné soudy jsou v tomto směru povinny vytvořit ve smyslu §118a o. s. ř. dostatečný procesní prostor, aby se obě strany řízení mohly k novému právnímu posouzení vyjádřit a případně uplatnit nové důkazy nebo námitky.
17. Pokud stěžovatel mimo vlastní petit ústavní stížnosti navrhuje, aby se Ústavní soud zabýval ústavní konformitou neschváleného vládního návrhu zákona, pak Ústavní soud obiter dictum konstatuje, že k projednání takového návrhu není příslušný.
18. Na základě výše uvedených závěrů Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 podle §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.