ECLI:CZ:US:2010:4.US.585.09.1
sp. zn. IV. ÚS 585/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele Z. K., zastoupeného Mgr. Lubošem Hanzlíkem, advokátem v Kutné Hoře, Havlíčkovo nám. 512, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 11.7. 2007 č. j. 5 C 29/2007-38, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2007 č. j. 30 Co 614/2007-49 a proti usnesení Nejvyššího soudu z 16. 12. 2008 sp. zn. 28 Cdo 2316/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 13. 3. 2009 byla Ústavním soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře a usnesení Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), a to především zákaz diskriminace na základě občanství. Z odůvodnění ústavní stížnosti a přiložených listin je však patrné, že stěžovatel napadá i v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud tedy v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu všechna v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání.
Stěžovatel se přitom v řízení před obecnými soudy domáhal toho, aby městu Kutná Hora byla uložena povinnost zařadit stěžovatele do pořadníku pro přidělování bytů do nájmu. Vzhledem k tomu, že to město Kutná Hora dosud odmítlo učinit s odůvodněním, že stěžovatel není pracovníkem se státní příslušností členského státu EU, když jenom tito pracovníci "mají právo stejného zacházení i v oblasti bytových otázek", poukazoval stěžovatel v řízení před obecnými soudy na to, že město Kutná Hora se vůči němu dopustilo diskriminačního jednání, čímž mj. porušilo směrnici Rady 2003/109/ES, o právním postavení příslušníků třetích zemí, jež jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty. Okresní soud však řízení o žalobě stěžovatele zastavil, neboť dospěl k závěru, že výkon samostatné působnosti obce, kam zapsání do seznamu o byt patří, nepodléhá soudnímu přezkumu. Tento právní názor potvrdil jak odvolací, tak dovolací soud.
Jádrem ústavněprávní argumentace v ústavní stížnosti je pak domněnka, že s ohledem na jednoznačné porušení citované evropské směrnice musí stěžovatel požívat právní, respektive soudní ochrany. V takovém případě je totiž dle názoru stěžovatele dána i pravomoc soudu, i kdyby se jednalo o rozhodování v rámci samostatné působnosti obce. Podstatné je podle stěžovatele to, že došlo k jeho diskriminaci proti státním příslušníkům České republiky.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i rozhodnutí k ní přiložená a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, takřka doslova opakují argumenty, kterými se obecné soudy již zabývaly a s nimiž se v odůvodněních svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Ústavní soud se s právním názorem obecných soudů ztotožňuje. Pro stěžovatele je v této souvislosti důležitý ten aspekt (a upozornění obecných soudů), že na základě předpisů jednoduchého práva má možnost i rozhodovací mechanismy obce v samostatné působnosti ovlivnit.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. května 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu