ECLI:CZ:US:2010:4.US.586.10.2
sp. zn. IV. ÚS 586/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. P. P., právně zastoupeného Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou se sídlem Advokátní kanceláře Riegrova 14, Olomouc, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2008, č.j. 30 Ca 292/2007-41, a Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2009, č.j. 8 As 18/2008-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, zakotveným v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na vlastnictví a pokojné užívání majetku, zakotvené v čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny, právo na ochranu zdraví, zakotvené v čl. 31 Listiny, právo na příznivé životní prostředí, zakotvené v čl. 35 Listiny a právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Usnesením Odboru licencí Energetického regulačního úřadu ze dne 6. června 2007, č.j. 1529-12/2007-ERU, bylo rozhodnuto, že stěžovatel není účastníkem příslušného správního řízení. Rozklad stěžovatele předseda Energetického regulačního úřadu rozhodnutím ze dne 20. srpna 2007, č.j. 1529-27/2007/ERU, zamítl a napadené usnesení potvrdil. Napadeným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta správní žaloba stěžovatele proti rozhodnutí předsedy Energetického regulačního úřadu. Nejvyšší správní soud shora citovaným rozsudkem zamítl kasační stížnosti stěžovatele.
Stěžovatel k věci uvedl, že účastníkovi řízení, společnosti OKD, DPB, a.s. byla udělena licence na výrobu plynu, přičemž provozovnu, která měla být podle stěžovatele v licenci uvedena, vybudovala na pozemku v těsné blízkosti k pozemkům (bydlišti) stěžovatele. S ohledem na skutečnost, že vliv činnosti provozovny byl na pozemcích stěžovatele patrný, obrátil se stěžovatel na Energetický regulační úřad (dále též jen "ERÚ") s požadavkem na zrušení licence. K tomu uvedl důvody, proč by neměla být uvedená provozovna schválena jako provozovna výroby plynu. V odpovědi na svůj podnět se stěžovatel dozvěděl, že společnost OKD, DPB, a.s. podala žádost o změnu licence. Stěžovatel se domáhal přiznání postavení účastníka v tomto řízení. K uvedenému požadavku však ERÚ vydal výše citované rozhodnutí, jímž nebylo stěžovateli přiznáno postavení účastníka řízení vedeného podle §9 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve věci změny rozhodnutí o udělení licence č. 210100686s předmětem podnikání "výroba plynu", jejímž držitelem je společnost OKD, DPB, a.s., vedené pod sp. zn. 01529/2007-ERU.
Stěžovatel již řízeních před správními soudy odkázal na čl. 6 odst. 1 písm. a) ve spojení s bodem 12, resp. 20 přílohy I k Úmluvě o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (Aarhuská úmluva). Správní soudy, se však ztotožnily s názorem předsedy ERÚ, že rozhodnutí o změně rozhodnutí o udělení licence mělo toliko evidenční účinky, tj. že jím došlo k podrobné specifikaci dobývacích prostorů. Podle stěžovatele však Nejvyšší správní soud přihlíží k řízení o udělení licence příliš restriktivně. Stěžovatel je přesvědčen, že měl být účastníkem řízení, neboť je osobou dotčenou licencovanou činností. ERÚ měl při změně licence zkoumat, zda licencovanou činností nedochází k ohrožení života a zdraví osob, majetku či zájmu na ochranu životního prostředí. Přitom právě stěžovatel je osobou na jehož právech se zkoumané ohrožení negativně projevuje. K tomu stěžovatel poukázal i na Rozptylovou studii "Předávací stanice VLT-STL 100, Pstruží", vypracovanou v roce 2006 Vysokou školou báňskou - Technická universita Ostrava, podle které "...posuzovaný zdroj svými emisemi významně ovlivňuje pouze své nejbližší okolí do vzdálenosti cca 100 m.". V uvedené vzdálenosti se přitom nachází pozemky stěžovatele, resp. jeho bydliště. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 292/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
V projednávaném případě však taková situace nenastala. Stěžovatel se domáhal deklarace postavení účastníka ve správním řízení. Ani správní orgány, ani správní soudy však neshledaly oprávněnost takového požadavku. Správní řízení představuje procesní postup, v němž správní orgán posuzuje, zda žadatel splňuje zákonné požadavky pro vydání příslušného správního rozhodnutí, které žadatele opravňuje k nějaké činnosti, případně deklaruje nějaký stav. Okruh účastníků řízení pak vymezuje zákon pro to které konkrétní správní řízení. Je tedy zákonem stanoven okruh osob, které jsou za účastníky správního řízení považovány a není otázkou správního uvážení, jestli případně jak bude tento okruh osob měněn (zúžen či rozšířen). Pokud správní orgán neshledal zákonnost požadavku stěžovatele na přiznání postavení účastníka řízení, nemohly ani správní soudy dospět k jinému závěru. Fakt, že stěžovatel není ze zákona účastníkem řízení, a to přesto, že sám sebe za osobu dotčenou považuje, nemůže být samo o sobě důvodem k zásahu do jeho zaručených práv.
Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítl, že bylo narušeno jeho právo na pokojné užívání majetku, na ochranu zdraví či příznivé životní prostředí, konstatuje Ústavní soud, že tato jeho práva nemohla být v projednávaném řízení dotčena. A naopak stěžovatel, má-li za to, že je v těchto právech zasažen či omezen, může se domáhat nápravy příslušným procesním postupem.
V projednávaném případě však stěžovatel neuvedl nic, co by svědčilo o tom, že postupem správních soudů v jeho věci došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces. Toto právo neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru či požadavku, ale že mu je zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny zákonné procesní prostředky. Pokud přesto soudy neshledaly oprávněnost jeho požadavku, není takový závěr možno za zkrácení stěžovatele považovat.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu