ECLI:CZ:US:2010:4.US.726.09.1
sp. zn. IV. ÚS 726/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr. Robertem Jonákem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Havlíčkově Brodě, Žižkova 280, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008 č. j. 3 Tdo 404/2008-505, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2008 č. j. 8 To 164/2008-472 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 18. 5. 2007 č. j. 1 T 96/2006-387, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - sever, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti tvrdí, že mu postupem Nejvyššího soudu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a pravomocným rozhodnutím obecného soudu byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 1 (rovnost před zákonem) a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny.
2. Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 18. 5. 2007 č. j. 1 T 96/2006-387 uznán vinným ze spáchání trestných činů znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. z. (ad 1), dvou trestných činů znásilnění podle §242 odst. 1 tr. z. (ad 2, 3) a trestných činů znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. z. a zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. z. (ad 4), jichž se měl dopustit skutky popsanými ve výroku rozhodnutí, a byl mu podle §241 odst. 3 tr. z. za použití §37a a §35 odst. 1 tr. z. uložen společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 roků se zařazením do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. a) tr. z. bylo stěžovateli uloženo ochranné ústavní sexuologické léčení. Současně byl zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2006 č. j. 1 T 21/2006-810 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2007 sp. zn. 10 To 18/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. K podanému odvolání stěžovatele a státního zástupce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 10. 2007 č. j. 8 To 289/2007-437 napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. z. nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. z. a zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. z., jehož se měl dopustit skutkem podrobně popsaným ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu [skutek ad 4) původního rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever]. Za tyto trestné činy byl stěžovateli podle §241 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. z. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání státního zástupce podané proti témuž rozsudku bylo zamítnuto. Ke stěžovatelem podanému dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 3. 2008 sp. zn. 3 Tdo 181/2008 napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil ve výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část tohoto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Plzni pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Plzni, jsa vázán rozhodnutím dovolacího soudu, ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 23. 4. 2008 č. j. 8 To 164/2008-472 rozhodl znovu o odvolání obviněného podle §259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), a při nezměněném výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10.10.2007 sp. zn. 8 To 289/2007 stěžovateli uložil podle §241 odst. 3 tr. z. za použití §35 odst. 2 tr. z. souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 11 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2006 č. j. 1 T 21/2006-810, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Stěžovatelem podané dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008 č. j. 3 Tdo 404/2008-505 podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti považuje napadená rozhodnutí obecných soudů, kterými byla vyslovena jeho vina jednotlivými trestnými činy, za vadná a odporující zákonu. Jak Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 1 T 21/2006, tak i Krajský soud v Plzni ve věci sp. zn. 8 To 289/2007 pochybily při hodnocení jeho jednání, které jimi bylo v konečné fázi kvalifikováno jako čtyři samostatné trestné činy a nikoliv jako pokračující trestný čin, což zhoršilo stěžovatelovo postavení. Soudy učinily tento závěr na základě úvahy, že nelze dovodit, že by obviněný cíleně a programově vyhledával stopařky za účelem jejich násilného přinucení k souloži, když spíše využíval nenadálé příležitosti a předmětem útoku byla vždy jiná osoba. Soudy se přitom ani v jednom případě nevypořádaly s jím uplatněnou obhajobou a zjevné rozpory ve výpovědích rozhodujících svědků, jež potvrzovaly nedovolenou manipulaci s důkazními prostředky, hodnotily jako nepodstatné a pro rozhodnutí o vině okrajové. Výpovědi poškozených, vesměs svědkyň nevěrohodných, závislých na drogách a živící se prostitucí, jsou nekonzistentní a rozporné a ani v jednom posuzovaném případě nebyla podle názoru stěžovatele jeho vina podložena jednoznačnými a nespornými důkazy. Navíc obhajoba stěžovatele, zajišťovaná ustanovenými a následně zvolenými obhájci, nedokázala poukázat na všechny rozpory v dokazování a nebyla tak při ochraně práv stěžovatele dostatečně účinná. Stěžovatel připustil, že mezi ním a jednotlivými poškozenými došlo k bližšímu kontaktu, rozhodně však vyloučil, že by se vůči poškozeným dopouštěl pohlavního styku nebo jiných podobných praktik násilně a proti jejich vůli a poškozené měly dostatek příležitostí odejít, pokud by s jeho jednáním nesouhlasily. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu Plzeň - sever sp. zn. 1 T 96/2006 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - sever.
5. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření uvádí, že odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 23. 4. 2008 sp. zn. 8 To 164/2008 a především rozsudku ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. 8 To 289/2007. Má za to, že argumentace odůvodnění odpovídala ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a zabývala se i námitkami obhajoby, alespoň tak usoudil i Nejvyšší soud. Přitom odvoláním byl napaden toliko tento oddělitelný výrok z rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 18. 5. 2007 č. j. 1 T 96/2006-387. Výhradně z toho důvodu, že neměl být ukládán společný trest ve smyslu §37a tr. z., zrušil zdejší soud celý odsuzující rozsudek okresního soudu. Přitom při vázanosti právním názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích (rozsudek ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. 1T 21/2006), vysloveným v pravomocném rozhodnutí o vině, neměl soud důvod ani možnost posoudit jednání z 6. 1. 2005 jako další dílčí útok pokračujícího trestného činu. V ostatním, jak již bylo uvedeno, odkazuje krajský soud na odůvodnění svých meritorních rozhodnutí.
6. Okresní soud Plzeň - sever ve svém vyjádření uvádí, že vycházel z řádně zjištěných důkazů provedených v jednotlivých hlavních líčeních, jichž se stěžovatel zúčastnil, byl řádně poučen a byl po celou dobu trestního stíhání zastoupen obhájcem, neboť se v dané věci jednalo o obhajobu nutnou ve smyslu ustanovení §36 odst. 3 tr. ř. Mohl tak v průběhu hlavního líčení klást svědkům otázky a měl právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům tak, jak byly v hlavním líčení provedeny. Po skončení dokazování senát okresního soudu zhodnotil provedené důkazy, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, a na základě toho rozhodl rozsudkem, na který v plném rozsahu soud odkazuje.
7. Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - sever k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
8. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v zásadě pouze polemizuje s hodnocením provedených důkazů a právními závěry obecných soudů učiněných na jejich základě, přičemž uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s onou, jíž se bránil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a v opakovaně podaných odvoláních a dovoláních, a s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je zásadně záležitostí obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
9. Ústavní soud posuzoval stěžovatelovu ústavní stížnost ve světle shora uvedených principů a po zvážení všech stěžovatelem předložených tvrzení a po přezkumu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Jádro ústavní stížnosti představuje stěžovatelova námitka, že obecné soudy pochybily, pokud jeho jednání kvalifikovaly jako čtyři samostatné trestné činy a nikoliv jako pokračující trestný čin, což zhoršilo stěžovatelovo postavení z hlediska výše uloženého trestu. Ústavní soud k této stěžovatelově námitce uvádí, že se obecné soudy otázkou trestu zabývaly opakovaně, jak v pořadí druhém rozhodnutí o dovolání konstatuje i Nejvyšší soud, který se předmětnou námitkou kvalifikace stěžovatelova jednání zabýval v obou svých rozhodnutích o dovolání a v odůvodnění svých rozhodnutí obšírně vyložil argumenty pro uložení souhrnného trestu odnětí svobody za stěžovatelovo závadové jednání. Na tuto obsáhlou argumentaci Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí o dovolání (č.l. 506-507) lze pro stručnost pouze odkázat, aniž by Ústavní soud považoval za nezbytné ji znovu opakovat. Stěžovatelovo tvrzení, že v jeho případě šlo o pokračující trestný čin, ostatně postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci.
11. Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel dále vytýká, že se nevypořádaly s jím uplatněnou obhajobou, zejména pokud jde o jím tvrzené rozpory ve výpovědích poškozených, přičemž hodnocení důkazů bylo podle jeho názoru zaměřeno na uznání jeho viny. K těmto stěžovatelovým námitkám Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelových námitek k hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování opravňující soudy rozhodnout. Obecné soudy hodnotily v průběhu trestního řízení skutková zjištění opakovaně, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, což se plně vztahuje i na vyvození právního závěru o vině a trestu stěžovatele ve vztahu ke skutkovému základu věci a naplnění skutkové podstaty spáchaných trestných činů, což je třeba vztáhnout zejména k rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 18. 5. 2007 č. j. 1 T 96/2006-387 (viz č.l. 390-397). Ústavní soud současně konstatuje, že stěžovatelovo odvolání ze dne 8. 6. 2007 proti výše zmíněnému rozsudku nalézacího soudu ze dne 18. 5. 2007 směřovalo výlučně do výroku o trestu a žádné námitky proti hodnocení důkazů zde stěžovatel nevznesl (č.l. 401-403). Tyto námitky stěžovatel nezmiňuje ani v dovolání ze dne 30. 11. 2007 podaném proti rozhodnutí odvolacího soudu (č.l. 448-450) a uvádí je až v pořadí druhém dovolání ze dne 19. 9. 2008 (č.l. 497-499) a v ústavní stížnosti. Stěžovatel navíc své námitky k hodnocení důkazů formuluje pouze v obecné rovině tvrzením rozporů ve výpovědích svědků, zpochybněním věrohodnosti poškozených a dobrovolností jejich jednání.
12. Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu shora zmíněné zásady volného hodnocení důkazů provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování obecných soudů přichází pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Pokud v posuzovaném případě obecné soudy postupovaly na základě podrobně zjištěného skutkového stavu, a pokud vyvozené právní závěry řádně a přesvědčivě odůvodnily, pak nelze dovozovat svévoli v rozhodování či extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, a není tedy ani na místě vytýkat soudům porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, jež by zásah Ústavního soudu odůvodňovalo. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat. Ke stěžovatelovým výhradám, že jeho obhájci nedokázali poukázat na všechny rozpory v dokazování, Ústavní soud dodává, že se stěžovatel, jak plyne z připojeného spisového materiálu, účastnil jednotlivých hlavních líčení a mohl se tak vyjádřit ke všem při hlavním líčení provedeným důkazům a k jím tvrzeným rozporům v dokazování.
13. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v postupu obecných soudů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení jeho práva na spravedlivý proces, jakož i porušení jeho základních práv zaručených čl. 1 a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny.
14. Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu