ECLI:CZ:US:2010:4.US.783.10.1
sp. zn. IV. ÚS 783/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele J. G., zastoupeného JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Masarykova 2, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 266/2008-427 ze dne 2. listopadu 2009, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Podáním podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na zásah do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí a ustanovení §237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "občanský soudní řád").
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 22 P 78/96 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 22 P 78/96-337 ze dne 7. května 2008 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zastavil řízení o zákazu styku stěžovatele s jeho nezletilými dětmi (výrok I.), zamítl návrh matky E. P. (dále jen "matka") na zvýšení výživného stěžovateli na nezletilého J., nezletilou J. a nezletilou K., stanoveného rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 22 Nc 182/94 ze dne 20. července 1995 (výrok II.), zamítl návrh matky na určení výživného stěžovateli na nezletilou R. a nezletilého P. (výrok III.), rozhodl, že náklady tohoto řízení hradí stát - Česká republika - Městský soud v Brně (výrok IV.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). K odvolání matky Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že se mění rozsudek Městského soudu v Brně sp. zn. 22 Nc 182/94 ze dne 20. července 1995 tak, že výživné stanovené tímto rozsudkem pro nezletilého J. částkou 350,- Kč měsíčně se zvyšuje na částku 550,- Kč měsíčně, pro nezletilou J. částkou 250,- Kč měsíčně se zvyšuje na částku 450,- Kč měsíčně, pro nezletilou K. částkou 200,- Kč měsíčně se zvyšuje na částku 350,- Kč měsíčně, a to pro každé z dětí počínaje 1. lednem 2007, přičemž výživné je splatné k rukám matky vždy do každého 5. dne v měsíci předem a dlužné zvýšené výživné za dobu od 1. ledna 2007 do 31. října 2009 ve výši 6.800,- Kč pro nezletilého J., 6.800,- Kč pro nezletilou J. a 5.100,- Kč pro nezletilou K., je otec povinen zaplatit k rukám matky do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), ve výroku III. tak, že stěžovatel je povinen přispívat počínaje dnem 1. ledna 2007 na výživu nezletilé R. částkou 250,- Kč měsíčně a na výživné nezletilého P. částkou 150,- Kč měsíčně, splatných k rukám matky do každého 5. dne v měsíci předem, přičemž dlužné výživné za dobu od 1. ledna 2007 do 31. října 2009 ve výši 8.500,- Kč pro nezletilou R. a ve výši 5.100,- Kč pro nezletilého P. je otec povinen zaplatit k rukám matky do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Stěžovatel nesouhlasí se zvýšením, resp. stanovením výživného, ve v záhlaví citovaném rozhodnutí, přičemž zpochybňuje zejména závěry o měsíčních příjmech své osoby a svého syna J. žijícího se stěžovatelem ve společné domácnosti (dále jen "rodina stěžovatele") učiněné Krajským soudem v Brně. Závěr, že měsíční příjem rodiny stěžovatele je 16.000,- Kč, má být v naprostém rozporu s provedeným dokazováním. Dále stěžovatel popisuje příjmové poměry a výdaje své rodiny, když mimo jiné její celkový měsíční příjem má být ve výši 11.742,- Kč, a uzavírá, že pokud by měl platit výživné stanovené v záhlaví citovaným rozhodnutím v celkové výši 1.750,- Kč, nezbude mu společně se synem J. ani existenční minimum.
Stran v záhlaví citovaného zákonného ustanovení stěžovatel namítá, že toto ustanovení ho zbavuje možnosti bránit se proti rozsudku krajského osudu, kterým byl změněn rozsudek městského soudu, když krajský soud nebyl nestranný a nezávislý. V této skutečnosti spatřuje zásah do svého oprávnění domáhat se práva u nezávislého a nestranného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, a to včetně provádění a hodnocení důkazů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Z ústavní stížnosti je na první pohled zřejmé, že argumentace stěžovatele nepřináší do posuzované věci nic podstatného, přičemž je především polemikou s hodnocením důkazů a rozhodnutím obecného soudu. Stěžovatel od Ústavního soudu zřejmě očekává, že přehodnotí skutkové a právní závěry, k nimž dospěl obecný soud, čímž však staví tento soud do role další soudní instance, která mu ovšem s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
Podle přesvědčení Ústavního Krajský soud v Brně ve věci rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Důvody, pro které změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, v odůvodnění svého v záhlaví citovaného rozhodnutí v dostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlil. Ústavní soud proto na v záhlaví citované rozhodnutí, a to pouze s jednou výhradou, odkazuje.
Uvedenou výhradu představuje určení výše měsíčního příjmu rodiny stěžovatele. Krajský soud v Brně uzavřel, že měsíční příjmy rodiny stěžovatele představuje částka cca 16.000,- Kč. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí a uvádí, že ve skutečnosti tyto příjmy činí částka 11.742,- Kč. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na sdělení Statutárního města Brna o dávkách sociální péče poskytovaných rodině stěžovatele ze dne 8. září 2009 obsažené na č. l. 407 spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 22 P 78/96, které stěžovatel v řízení před obecnými soudy označil za nepravdivé a v ústavní stížnosti toto potvrzení nezmiňuje a dávky sociální péče v něm uvedené opomíjí započíst do příjmů své rodiny. Z uvedeného potvrzení se podává, že tyto dávky, které pobírala rodina stěžovatele, činily v letech 2007 a 2008 i v měsících lednu až srpnu roku 2009 vždy průměrně částku přesahující 3.000,- Kč měsíčně. Tuto částku je nutno ke stěžovatelem uváděným měsíčním příjmům rodiny stěžovatele (ve výši 11.742,- Kč) připočíst. To Krajský soud v Brně učinil, avšak zřejmě došlo k početní nebo písařské chybě, když měsíční příjmy rodiny stěžovatele včetně uvedených dávek sociální péče nepředstavují částku cca 16.000,- Kč (jak je uvedeno v odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí), ale cca 15.000,- Kč. Toto pochybení Krajského soudu v Brně však nepovažuje Ústavní soud s ohledem na další rozhodné okolnosti za pochybení natolik závažné, aby vyžadovalo jeho derogační zásah. I za této situace totiž v záhlaví citované rozhodnutí obstojí a nelze v něm spatřovat porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, stejně jako s ní spojený návrh na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, který je návrhem pouze akcesorickým, a musí tak sdílet osud odmítané ústavní stížnosti.
Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady ústavní stížnosti spočívající ve skutečnosti, že ústavní stížnost nebyla sepsána ani doplněna advokátem stěžovatele, neboť odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu