ECLI:CZ:US:2010:4.US.810.10.1
sp. zn. IV. ÚS 810/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného Mgr. Martinem Huškem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Tanvald, Krkonošská 90, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. července 2005 č. j. 13 Nc 16248/2002-36, Městského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2005 č. j. 28 Co 509/2005-50, Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. srpna 2006 č. j. 13 Nc 16248/2002-66, Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2006 č. j. 17 Co 327/2006-76, Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007 č. j. 28 Co 509/2005-93, Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2007 č. j. 20 Cdo 2544/2007-96 a Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010 č. j. 20 Cdo 4478/2009-166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. března 2010, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jeho základních práv podle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, čl. 38 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisů Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 13 Nc 16248/2002 (dále jen "soudní spis") a Exekutorského úřadu Plzeň-město sp. zn. 2 EX 1136/03 (dále jen "exekuční spis") se zjišťuje, že KOVOHUTĚ ČELÁKOVICE, a. s. (dále jen jako "oprávněný") podaly dne 20. září 2002 u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") návrh na nařízení exekuce o 48 857,10 Kč proti stěžovateli jako povinnému. Usnesením obvodního soudu ze dne 6. ledna 2003 č. j. 13 Nc 16248/2002-9 byla exekuce nařízena a dne 20. června 2003 exekutor Mgr. Martin Tunkl (dále jen "soudní exekutor") vydal exekuční příkaz a příkaz k úhradě nákladů exekutora. Stěžovatel zaplatil na účet oprávněného dne 16. července 2003 částku 51 183,10 Kč (z toho 48 857,10 Kč zaplacená jistina a 2 326,- Kč náklady předcházejícího řízení), dne 21. července 2003 částku 3 035,- Kč (náklady právního zastoupení oprávněného v dovolacím řízení, která nebyla dosud oprávněným uplatněna) a dne 8. srpna 2003 částku 6 070,- Kč z titulu nákladů vzniklých v souvislosti s exekucí oprávněnému. Dne 21. srpna 2003 doručil obvodnímu soudu návrh na zastavení nařízené exekuce a uvedl, že dne 8. srpna 2003 zaplatil i další dvě pohledávky v celkové výši 170 312,- Kč. Obvodní soud poté usnesením ze dne 25. července 2005 č. j. 13 Nc 16248/2002-36 nařízenou exekuci ohledně částky 51 183,10 Kč zastavil s tím, že předmětem exekuce nadále zůstávají náklady exekuce a náklady oprávněného, které určí exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Stěžovatel toto usnesení napadl odvoláním, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 30. prosince 2005 č. j. 28 Co 509/2005-50, které bylo stěžovateli doručeno dne 15. února 2006, potvrdil. Stěžovatel proti rozhodnutí městského soudu podal dovolání, které obvodní soud usnesením ze dne 16. srpna 2006 č. j. 13 Nc 16248/2002-66 (stěžovateli doručeno dne 25. srpna 2006) odmítl, neboť bylo podáno po dovolací lhůtě. Stěžovatel toto usnesení napadl odvoláním neboť namítal, že rozhodnutí bylo doručováno jeho právní zástupkyni, které však vypověděl plnou moc. Městský soud usnesení soudu prvního stupně usnesením ze dne 9. října 2006 č. j. 17 Co 327/2006-76 (stěžovateli doručeno dne 24. listopadu 2006) potvrdil když shledal, že usnesení městského soudu ze dne 30. prosince 2005 č. j. 28 Co 509/2005-50 bylo právní zástupkyni stěžovatele doručeno dne 15. února 2006, přičemž oznámení o vypovězení plné moci bylo právní zástupkyní soudu oznámeno až dne 21. února 2006. Stěžovatel i usnesení městského soudu ze dne 9. října 2006 č. j. 17 Co 327/2006-76 napadl dovoláním a žádal, aby dovolání bylo přiděleno jinému soudu prvního stupně a rovněž namítl podjatost soudců obvodního soudu. Návrh stěžovatele na opravu usnesení obvodního soudu ze dne 30. prosince 2005 č. j. 28 Co 509/2005-50 předsedkyně městského soudu usnesením ze dne 4. dubna 2007 č. j. 28 Co 509/2005-93 (stěžovateli doručeno dne 7. května 2007) zamítla. Poté Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. září 2007 č. j. 20 Cdo 2544/2007-96 odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení městského soudu ze dne 9. října 2006 č. j. 17 Co 327/2006-76 (doručeno stěžovateli dne 20. července 2007) jako opožděné a usnesením ze dne 28. ledna 2010 č. j. 20 Cdo 4478/2009-166 (doručeno stěžovateli dne 5. března 2010) odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení městského soudu ze dne 4. dubna 2007 č. j. 28 Co 509/2005-93 jako nepřípustné. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatel mimo projednávanou ústavní stížnost napadl u Ústavního soudu ústavní stížností ze dne 22. září 2009 příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. února 2009 č. j. 094 EX 01136/03 a usnesení obvodního soudu ze dne 17. července 2009 č. j. 13 Nc 16248/2002-146, kterým byl příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný exekutorem dne 27. února 2009 č. j. 094 EX 01136/03 v části týkající se určení nákladů soudního exekutora potvrzen a v části týkající se určení nákladů oprávněného zrušen, další řízení o nákladech oprávněného zastaveno a námitky stěžovatele v této části odmítnuty.
Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti popsal průběh exekučního řízení a tvrdil, že dlužná částka včetně nákladů oprávněného a nákladů exekuce byla úplně a bezezbytku uhrazena. Stěžovatel má za to, že usnesení městského soudu ze dne 30. prosince 2005 č. j. 28 Co 509/2005-50 nebylo stěžovateli řádně doručeno, obvodní soud s ním řádně nejednal jako s účastníkem řízení a městský soud tuto vadu neodstranil. Stěžovatel rovněž namítal, že dovolání stěžovatele ze dne 3. července 2007 proti usnesení městského soudu ze dne 4. dubna 2007 č. j. 28 Co 509/2005-93 bylo obvodním soudem postoupeno k Nejvyššímu soudu až dne 26. října 2009, tedy po 27 měsících od podání.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení.
Ústavní soud z obsahu soudního spisu zjistil, že stížností napadená usnesení byla stěžovateli doručena takto:
usnesení obvodního soudu ze dne 25. července 2005 č. j. 13 Nc 16248/2002-36 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 30. prosince 2005 č. j. 28 Co 509/2005-50 dne 15. února 2006; usnesení obvodního soudu ze dne 16. srpna 2006 č. j. 13 Nc 16248/2002-66 dne 25. srpna 2006; usnesení městského soudu ze dne 9. října 2006 č. j. 17 Co 327/2006-76 bylo stěžovateli doručeno dne 24. listopadu 2006; usnesení předsedkyně městského soudu ze dne 4. dubna 2007 č. j. 28 Co 509/2005-93 doručeno dne 7. května 2007; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2007 č. j. 20 Cdo 2544/2007-96 dne 20. července 2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010 č. j. 20 Cdo 4478/2009-166 dne 5. března 2010. Z uvedeného je evidentní, že až na posledně uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010 č. j. 20 Cdo 4478/2009-166, jsou všechna ostatní rozhodnutí napadena až po lhůtě k tomu určené.
Ústavní soud proto přezkoumal pouze napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010 č. j. 20 Cdo 4478/2009-166 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k tomu rozhodnutí zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatele, které směřovalo proti usnesení městského soudu ze dne 4. dubna 2007 č. j. 28 Co 509/2005-93, kterým předsedkyně městského soudu zamítla návrh stěžovatele na opravu usnesení obvodního soudu ze dne 30. prosince 2005 č. j. 28 Co 509/2005-50. Nejvyšší soud zcela správně dovodil, že přípustnost dovolání není dána. Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody Nejvyššího soudu. Stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší soud se podaným dovoláním zabýval, řádně je odůvodnil a v jeho závěru neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí Nejvyšším soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Pokud se týká námitky stěžovatele na průtahy v řízení, které měly trvat 27 měsíců, k tomu Ústavní soud uvádí, že není důvodná. Obvodní soud po doručení dovolání proti usnesení městského soudu ze dne 4. dubna 2007 č. j. 28 Co 509/2005-93 dne 4. července 2007 již 12. července 2007 vyzval stěžovatele usnesením k odstranění nedostatku podmínky dovolacího řízení, spočívající v tom, že si zvolí advokáta, který musí dovolání sepsat a stěžovatele v dovolacím řízení zastupovat (č. listu 103). Přitom v mezidobí od 8. června 2007 do 24. září 2007 byl soudní spis za účelem rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele proti usnesení městského soudu ze dne 9. října 2006 č. j. 17 Co 327/2006-76 u Nejvyššího soudu (č. listu 94 a 97). Dne 24. července 2007 stěžovatel proti usnesení č. listu 103 podal odvolání (č. listu 105). Obvodní soud vyzval dne 14. srpna 2007 stěžovatele k doplnění odvolání (č. listu 107). Dne 29. srpna 2007 doručil stěžovatel obvodnímu soudu žádost o ustanovení právního zástupce soudem (č. listu 110). Dne 26. března 2008 předložil obvodní soud spis městskému soudu k rozhodnutí o námitce podjatosti (č. listu 114). Dne 4. června 2008 městský soud usnesením č. j. 1 Nc 357/2008-116 rozhodl o tom, že soudkyně JUDr. Lenka Kymličková není vyloučena z projednávání a rozhodnutí ve věci (č. listu 116). Dne 26. června 2008 obvodní soud ustanovil stěžovateli zástupcem pro dovolací řízení advokáta Mgr. Martina Huška (č. listu 118). Dne 27. listopadu 2008 předložil soudní exekutor soudu námitky podané stěžovatelem dne 10. listopadu 2008 proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 17. října 2008 (č. listu 123 - 126). Dne 3. února 2009 obvodní soud zrušil příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudním exekutorem (č. listu 129). Dne 9. března 2009 obvodní soud vyzval stěžovatele, aby doplnil podané dovolání o údaj, v jakém rozsahu a z jakých důvodů rozhodnutí městského soudu napadá (č. listu 135). Dne 13. března 2009 předložil soudní exekutor obvodnímu soudu námitky stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. února 2009 (č. listu 137). Dne 18. dubna 2009 podal stěžovatel v kanceláři správy městského soudu stížnost na průtahy v exekučním řízení a uvedl, že na podzim roku 2008 zjistil, že soudní spis s dovolání dosud nebyl předložen Nejvyššímu soudu, neboť byl omylem založen na spisovnu. Místopředsedkyně obvodního soudu stěžovateli sdělila, že jeho stížnost je oprávněná, neboť dne 27. listopadu 2008 byl spis založen omylem na spisovnu a dne 2. února 2009 byl předložen příslušné soudkyni k dalšímu postupu. Z uvedeného plyne, že pokud došlo k průtahům řízení, tak to bylo v období od 27. listopadu 2008 do 2. února 2008, za což se vedení soudu stěžovateli omluvilo. Dne 17. července 2009 obvodní soud usnesením příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. února 2009 potvrdil v části týkající se určení nákladů soudního exekutora, v části týkající se určení nákladů oprávněného zrušil, další řízení o nákladech oprávněného zastavil a námitky stěžovatele v této části odmítl (č. listu 146). Dne 22. září 2009 doručil stěžovatel obvodnímu soudu dovolání proti usnesení obvodního soudu ze dne 17. července 2009 (č. listu 150). Dne 26. října 2009 obvodní soud předložil Nejvyššímu soudu věc k rozhodnutí o dovolání proti napadenému rozhodnutí č. listu 93. Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl usnesením ze dne 28. ledna 2010 č. j. 20 Cdo 4478/2009-166. Jak plyne z výše uvedeného přehledu, obvodním soudem byla v inkriminovaném období postupně vyřizována řada opravných prostředků a podání, doručených stěžovatelem. Za průtahy, ke kterým došlo v období od 27. listopadu 2008 do 2. února 2008 se obvodní soud stěžovateli omluvil, tyto nejsou již aktuální a v současné době žádné jiné průtahy v řízení nebyly zjištěny, takže i v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud proto, aniž by stěžovatele vyzýval k odstranění vady podání (doložení originálu plné moci), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a z části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu