ECLI:CZ:US:2010:4.US.848.10.2
sp. zn. IV. ÚS 848/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. července 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti A. H., zastoupené JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem, AK se sídlem Křižíkova 159/56, 186/00 Praha 8, proti výroku II. usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 30.10.2009 čj. 4 C 437/2003-92 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29.12.2009 čj. 27 Co 550/2009-107, výroku II. usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 30.10.2009 čj. 4 C 438/2003-93 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29.12.2009 čj. 27 Co 551/2009 -107 a výroku II. usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 30.10.2009 čj. 4 C 439/2003-95 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29.12.2009 čj. 27 Co 552/2009 -110 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla zavázána povinností zaplatit žalovaným V. M. a ing. J. S. náklady řízení.
Stěžovatelka uvedla, že v řízeních vedených u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 4 C 437/2003, sp. zn. 4 C 428/2003 a sp. zn. 4 C 439/2003 vzala žaloby zpět a soud řízení zastavil, aniž by se seznámil s připojeným spisovým materiálem, zejména rozhodnutími vydanými v jiných věcech, ze kterých však vyplývala skutková zjištění významná pro posouzení věci. Stejné pochybení stěžovatelka vytkla i odvolacímu soudu, který potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně v jejich náhradově nákladových výrocích, jimiž byla stěžovatelka zavázána zaplatit žalovaným náklady řízení ve výši celkem 160 255,50 Kč. Tyto náklady stěžovatelka označila jako duplicitní, neboť byly žalovaným přiznány ve věci vedené pod sp. zn. 4 C 292/2001 ve výši 183 245,70 Kč. Podle stěžovatelky obecné soudy vycházely z formálního stavu, podle kterého se mělo v každé věci konat samostatné jednání. Fakticky však jednání ve věci samé zahájena nebyla, vždy šlo o "organizačně" spojené jednání s věcí sp. zn. 4 C 292/2001, ve které byl vydán obsahově shodný protokol pro všechna řízeních.
Z vyžádaných spisů Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 4 C 437/2003, sp. zn. 4 C 438/2003 a sp. zn. 4 C 439/2003, vyplynulo, že stěžovatelka se v těchto řízeních domáhala po žalovaných Václavu Myslivcovi, ing. Josefu Strakovi a ing. Miloši Honců zaplacení částky 200 025,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v bezplatném užívání budovy bývalého kravína (571,5 m2) v k. ú. Jenštejn za dobu od 1. 9. 2001 do 31. 12. 2002, částky 498 063,- Kč za bezplatné užívání tzv. budovy Tesco v Jenštejně za dobu od 1. 9. 2001 do 13. 5. 2003 a částky 425 165 Kč za bezplatné užívání budovy bývalé drůbežárny v k. ú. Radonice. Dne 29. 10. 2009 stěžovatelka vzala žaloby zpět.
Okresní soud Praha - východ shora označenými usneseními řízení zastavil (výrok I.) a podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř. rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit prvním dvěma žalovaným na nákladech řízení 50 872,50 Kč, 57 968,- Kč a 51 415,- Kč (výroky II.); ve vztahu mezi stěžovatelkou a třetím žalovaným žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nepřiznal (výrok III.). K odvolání stěžovatelky do náhradově nákladových výroků, jimiž byla zavázána platit prvním dvěma žalovaným náklady řízení, Krajský soud v Praze ústavní stížností napadenými usneseními rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil s tím, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolacím námitkám stěžovatelky nepřisvědčil a vyložil, že důvodnost podání žaloby je třeba posuzovat z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce, tj. musí být postaveno najisto, že důvod, pro nějž byla žaloba podána tak, jak je v žalobě vyjádřen, byl následným chováním žalovaného uspokojen. To se v projednávaných věcech nestalo, neboť žalovaní stěžovatelce žalovanou částku nezaplatili, ani s ní neuzavřeli dohodu o narovnání, jak navrhovali. Podle krajského soudu vzala stěžovatelka žaloby zpět z důvodu nalezení nájemní smlouvy ze dne 30. 5. 1997, kterou uzavřela se žalovanými a o které musela mít v době podání žalob (29. 8. 2003) poznatky. K existenci nájemní smlouvy a znaleckému dokazování s ní spojenému krajský soud poukázal na rozhodnutí obecných soudů ve věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 5 C 284/2001 a uzavřel, že tvrdila-li stěžovatelka, že smlouva uzavřena nebyla, a poté vzala žaloby zpět, zavinila z procesního hlediska, že řízení bylo zastaveno. Krajský soud potvrdil i správnost výše přisouzených nákladů řízení a s konstatováním, že žaloby byly podány samostatně, bylo žalováno za jiné časové období a za užívání rozdílných nemovitostí, upozornil, že žaloby nebyly spojeny ke společnému projednání a že výše nákladů nezávisí zcela na počtu konaných soudních jednání.
Ze spisu Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 4 C 292/2001, který si Ústavní soud vyžádal za účelem ověření stěžovatelčina tvrzení o duplicitním přiznání nákladů řízení, bylo zjištěno, že v této věci se stěžovatelka domáhala po týchž žalovaných zaplacení částky 452 990,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v bezplatném užívání budovy bývalého kravína (994 m2) v k. ú. Jenštejn za dobu od 1. 9. 1999 do 31. 3. 2001. Okresní soud Praha - východ žalobu rozsudkem ze dne 19. 10. 2009 čj. 4 C 292/2001-231 zamítl (výrok I.) a podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. uložil stěžovatelce zaplatit prvým dvěma žalovaným náklady řízení ve výši 183 245,70 Kč (výrok II.); ve vztahu mezi stěžovatelkou a třetím žalovaným žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nepřiznal (výrok III.). Rozsudek dosud nenabyl právní moci, neboť stěžovatelka podala do výroků I. a II. rozsudku soudu prvého stupně odvolání, o kterém Krajský soud v Praze dosud nerozhodl.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka opřela svoji ústavně právní argumentaci o čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud připomíná, že toto právo, stejně jako práva zaručená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručuje každému domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, resp. právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích. Tato základní práva jsou procesní povahy a jejich předepsanému postupu v úsilí o právo je proto třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Pojem spravedlivý proces není v Listině a Úmluvě blíže definován a Ústavní soud, který ve své dosavadní judikatuře reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1 Úmluvy, chápe tuto záruku obecně především jako právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručena rovnost zbraní.
Ústavně zakotvené principy spravedlivého procesu je nutno přiměřeně aplikovat i při rozhodování obecných soudů o nákladech řízení. Současně však je třeba mít na zřeteli, že žádné z ustanovení Listiny ani Úmluvy se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje; právo na náhradu nákladů civilního řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr. Ústavní soud se proto k problematice nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 a další dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu příslušných procesněprávních norem, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, zároveň tyto "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. usnesení III.ÚS 296/10, dostupné v el. podobě). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).
Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatelky byl její nesouhlas s rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř. Toto ustanovení je vykládáno teorií i rozhodovací činností obecných soudů ryze procesně, tj. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Ústavní soud nemá důvod toto stanovisko právní teorie i praxe z pohledu ústavněprávního rozporovat, neboť ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. zcela zapadá do podústavní úpravy rozhodování o náhradách nákladů řízení, která je jako celek ústavně souladná [srov. nález sp. zn. II.ÚS 549/06, Sb. n. u., sv. 43, str. 381 (384)]. V projednávaném případě je zřejmé, že ke zpětvzetí žalob nedošlo v reakci na (hmotněprávní) chování žalovaných, a proto, pokud okresní soud posoudil důvod zastavení řízení výlučně z procesního hlediska, nelze jeho postup označit za ústavně nekonformní ve smyslu kautel čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že náklady řízení byly přiznány duplicitně. Shodně s Krajským soudem v Praze, na jehož odůvodnění v tomto směru v podrobnostech odkazuje, konstatuje, že nešlo o totožnost věcí, neboť v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 292/2001 se stěžovatelka domáhala po týchž žalovaných zaplacení částky 452 990,- Kč za užívání budovy bývalého kravína (994 m2) v k. ú. Jenštejn v době od 1. 9. 1999 do 31. 3. 2001. Je evidentní, že základ všech sporů, které s žalovanými vedla, spočíval v tom, zda mezi účastníky byla v minulosti sjednána nájemní smlouva o úplatném užívání předmětných nemovitostí či nikoliv. Dokazování či skutková zjištění vyvozená v jiných věcech však nebyla v projednávané věci rozhodná, neboť Okresní soud Praha - východ po zpětvzetí žalob posuzoval "zavinění" zastavení řízení ryze z procesní situace; takový postup Ústavní soud ve své rozhodovací praxi z ústavně právního hlediska akceptuje (srov. nález sp. zn. I.ÚS 315/07, dostupný v el. podobě). Na tomto závěru tak nemůže změnit nic ani to, že protokol o jednání před Okresním soudem Praha - východ ze dne 2. 4. 2009, 16. 4. 2009 a 4. 5. 2009 ve věci 4 C 292/2001 byl založen i do spisů vedených ve věcech 4 C 437/2003, 4 C 438/2003 a 4 C 439/2003, neboť jak již uvedl Krajský soud v Praze, výše nákladů řízení byla stanovena podle vyhlášek č. 484/2000 Sb. a č. 177/1996 Sb. a na počtu konaných soudních jednání nezávisela.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. července 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu