ECLI:CZ:US:2010:4.US.866.10.1
sp. zn. IV. ÚS 866/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu Mgr. H. K., právně zastoupené JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Havířov, Dělnická 434/1a, směřujícím proti postupu Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava, ve věci vedené pod ČTS: OKFK-252/TČ-2009-200237, přičemž se po Ústavnímu soudu domáhala vyslovení zákazu v pokračování porušování jejích práva, obnovení původního stavu a vrácení odňatých věcí, takto:
Návrhy se odmítají.
Odůvodnění:
Návrhem podaným dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), včas, se navrhovatelka domáhala zásahu Ústavního soudu proti postupu policejního orgánu ve výše uvedené věci, neboť jím mělo dojít k narušení jejího ústavně zaručeného práva nedotknutelnosti soukromí, zakotveného v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na domovní svobodu, zakotvené v čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny, a právo na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Navrhovatelka ve svém podání uvedla, že pochybení policejního orgánu spočívalo v provedení domovní prohlídky, která se uskutečnila na základě příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. ledna 2010, č.j. 0 Nt 6502/2010. Příkaz jí byl doručen dne 27. ledna 2010 Policií ČR před samotnou realizací prohlídky. Provedení domovní prohlídky bylo dokumentováno protokolem, z něhož je zřejmé, že dosud nedošlo k zahájení trestního stíhání konkrétní osoby.
Prohlídka byla provedena dne 27. ledna 2010 v ranních hodinách, realizace příkazu tedy byla bezodkladná a byla provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon. V příkazu k domovní prohlídce však taková možnost provedení nebyla deklarována, ani odkazem na příslušné ustanovení trestního řádu, pouze v něm bylo uvedeno, že k prohlídce má dojít v čase od 00.00 hod. dne 27. ledna 2010 do 3. února 2010. Podle navrhovatelky to tedy byl policejní orgán, nikoliv soud, který posuzoval naléhavost úkonu. Okolnosti příkazu k domovní prohlídce navrhovatelka napadla samostatnou ústavní stížností.
Navrhovatelka dále namítala, že ani z protokolu není zřejmé, zda domovní prohlídka byla provedena za soudem stanovených podmínek, tedy za účasti kriminalistického technika, když z protokolu je evidentní toliko účast nezúčastněné osoby.
Dále navrhovatelka uvedla, že před započetím domovní prohlídky byla vyslechnuta, obsah tohoto výslechu však byl zdokumentován pouze formou záznamu o obsahu výslechu bez podpisu navrhovatelky. Navrhovatelka tedy měla uvést, že v domě je umístěn její služební notebook, popřela však, že se na něm nacházejí data vztahující se k prošetřované veřejné zakázce. Policejní orgán jí však poté nesdělil, že i přes její vyjádření považuje notebook za důležitý pro trestní řízení a nevyzval navrhovatelku, zda je ochotna k jeho dobrovolnému vydání. Namísto toho zahájil realizaci domovní prohlídky a notebook bez dalšího odňal.
Za daných okolností má proto navrhovatelka za to, že policejní orgán prováděl domovní prohlídku nad rámec zmocnění, odňal jí věci bez ohledu na vůli a možné svolení, a nesplnil tak zákonné podmínky konkretizující přípustnost ústavní výjimky z nerušeného výkonu zaručených práv a svobod.
Navrhovatelka se proto domáhala, aby Ústavní soud vyslovil, že při provádění domovní prohlídky byla porušena její zaručená práva; aby Ústavní soud zakázal Policii ČR pokračovat v porušení uvedených práva a svobod navrhovatelky; aby Ústavní soud přikázal Policii ČR obnovit stav před provedením domovní prohlídky a vrátit jí odňaté věci.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností, příkazem k domovní prohlídce a protokolem z provedení domovní prohlídky, dospěl k závěru, že návrh je nepřípustný.
Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu III. ÚS 62/95, N 78 SbNU 4/243) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR), to tedy znamená, že ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Řízení o ústavních stížnostech, tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Přípustné opravné prostředky není přitom možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí (existence opravného prostředku), ale v souvislostech pokračujícího soudního (trestního) řízení, které samou svou existencí zaručuje, až do vydání meritorního rozhodnutí, průběžnou kontrolu v rámci obecného soudnictví. Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy ČR, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Podle ustanovení §160 odst. 4, ve spojení s §158 odst. 3 písm. h) a i) trestního řádu, je v pravomoci policejního orgánu provádět neodkladné a neopakovatelné úkony a zajišťování věcí, zákonem souladným postupem, přičemž tato jeho činnost je podrobena kontrole v následném trestním řízení. "Povahu úkonu jako neodkladného a neopakovatelného je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu. Je třeba přitom přihlížet k vývoji soudní praxe ohledně těchto úkonů, když soud je orgánem, který je oprávněn při svém rozhodování posuzovat v konečné fázi, zda je ten který úkon neodkladný nebo neopakovatelný." (viz Trestní řád, komentář - díl I, 4. vydání, C.H.Beck, 2002; §160 odst. 30). Stejně tak bude na obecném soudu posouzení, zda důkazy v trestním řízení užité byly zajištěny (odňaty) zákonem presumovaným způsobem.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost, kterou navrhovatelka napadla rozhodnutí soudu o nařízení domovní prohlídky bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 23. března 2010 a byla jí přidělena sp. zn. I. ÚS 867/10. Usnesením ze dne 22. června 2010 pak byla tato ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. V projednávaném případě tato situace nastala, a proto Ústavní soud návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2010
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka