ECLI:CZ:US:2010:4.US.917.10.1
sp. zn. IV. ÚS 917/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. července 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného JUDr. Jiřím Černoškem, advokátem, AK se sídlem Komenského 23, 796 01 Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009 č. j. 8 Tdo 1486/2009-263 a rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2009 č. j. 3 To 535/2009-210 a Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2009 č. j. 73 T 118/2009-168 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí v jeho trestní věci a věc vrátil k novému projednání, případně aby stěžovatele přímo zprostil viny. Je totiž přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byly porušeny principy řádného a spravedlivého procesu, a to konkrétně článek 90 Ústavy, článek 2 odst. 2 a článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 73 T 118/2009 zjistil Ústavní soud, že tamní soud rozsudkem ze dne 23. 6. 2009 č. j. 73 T 118/2009-168 shledal stěžovatele jako zvlášť nebezpečného recidivistu vinným trestným činem loupeže dle ustanovení §234 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že - zkráceně řečeno - v herně Eso v úmyslu získat zpět finanční hotovost, kterou prohrál, požádal číšníka o tyto peníze a poté jej fyzicky napadl, avšak k odcizení peněz nedošlo, protože stěžovatel upadl. Stěžovateli byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce osmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 8. 2009 č. j. 3 To 535/2009-210 stěžovatelovo odvolání zamítl a k odvolání okresního státního zástupce zrušil výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a nově rozhodl tak, že se stěžovatel zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou; ve zbytku zůstal rozsudek nezměněn. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 12. 2009 č. j. 8 Tdo 1486/2009-263 stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel namítá, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže, neboť absentuje úmysl, ať už přímý či nepřímý. Dále má za to, že obecné soudy učinily skutkové závěry, které nemají oporu v provedeném dokazování, neboť dezinterpretovaly důkazy, o čemž svědčí videozáznam z bezpečnostní kamery instalované v herně, který potvrzuje výpověď stěžovatele, a poukazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 37/03, dle kterého jediný usvědčující důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Konečně stěžovatel obecným soudům vytýká nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí, jimž chybí přesvědčivost.
Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná a dílem návrhem, k jehož projednání není Ústavní soudu příslušný.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94). Že sama "věcná správnost" není kriteriem ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud traktuje opakovaně.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb.n.u., sv. svazek 3, s. 257). Jedná-li se o rozsudek v trestní věci, musí jeho odůvodnění obsahovat prvky vymezené ustanovením §125 trestního řádu, tj. uvedení skutečností, které soud považoval za prokázané, o jaké důkazy tato svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil; též musí být z odůvodnění rozhodnutí patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhu na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Odůvodnění musí být přesvědčivé a předmět řízení musí být vyčerpán v tom smyslu, že je třeba pečlivě zvážit všechny skutečnosti mající vztah k projednávané věci, pročež je nutné, aby obecné soudy v rámci odůvodnění rozhodnutí nejen osvětlily, na základě čeho dospěly k vysloveným závěrům, ale aby tyto závěry rovněž obhájily i tím, že se vypořádají se všemi relevantními námitkami uplatněnými účastníky řízení.
Z hlediska ústavní konformity nemá Ústavní soud v projednávané věci výhrad k hodnocení provedených důkazů ani ke skutkovým závěrům z nich vyvozeným. Na základě takto provedeného dokazování mohly soudy učinit spolehlivý závěr o stěžovatelem spáchaném skutku a shledat naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže, včetně jeho subjektivní stránky. V této souvislosti lze připomenout, že tvrzení o dezinterpretaci důkazů a o tom, v jakém ohledu záznam z bezpečnostní kamery podporuje jeho výpověď, stěžovatel nijak blíže nerozvádí. Odůvodnění všech napadených rozhodnutí ve vztahu k vytýkaným vadám procesu zjišťování skutku a jeho právního hodnocení jsou dostatečně detailní, srozumitelná a přesvědčivá a reagují na stěžovatelovy námitky. Ústavní stížnost je tedy nutno hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, která nemá žádný průmět do roviny ústavnosti, a není tak schopna doložit porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces; proto byla v této části posouzena jako zjevně neopodstatněná.
V části, v níž stěžovatel žádá, aby jej Ústavní soud zprostil viny, je nutno ústavní stížnost hodnotit jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, jelikož shledá-li Ústavní soud napadené rozhodnutí obecného soudu protiústavním, je oprávněn je toliko zrušit [srov. ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jen obecné soudy, součástí jejichž soustavy - jak již uvedeno - Ústavní soud není, jsou totiž povolány rozhodovat o vině a trestu (článek 40 odst. 1 Listiny). Je s podivem, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce - advokát, jenž by měl být znalcem práva, nezdráhal se formulovat návrhový petit domáhající se vydání doslova protiústavního rozhodnutí.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu