ECLI:CZ:US:2010:4.US.946.10.1
sp. zn. IV. ÚS 946/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. června 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. F., zastoupeného Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem, AK se sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2006 č. j. 13 Co 131/2005-334 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu s tím, že jím bylo dotčeno jeho právo na ochranu vlastnictví dle článku 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 51 C 12/98 zjistil Ústavní soud, že tamní soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2004 č. j. 51 C 12/98-293 v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatele a jeho bývalé manželky (žalované) rozhodl, že na vyrovnání podílu je bývalá manželka povinna zaplatit stěžovateli částku 40.285 Kč. Dospěl k závěru, že rodinný dům, který žalovaná nabyla před uzavřením manželství a jenž byl za trvání manželství rekonstruován, náleží do výlučného vlastnictví žalované a rekonstrukci lze do vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů promítnout pouze v podobě vnosu do majetku žalované, a to v hodnotě ke dni provedení vnosu. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 9. 2006 č. j. 13 Co 131/2005-334 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 17.350 Kč, neboť nalézací soud při výpočtu podílů účastníků řízení nesprávně zahrnul do bezpodílového spoluvlastnictví manželů finanční částku, kterou dostala žalovaná darem od svých rodičů. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 10. 2009 č. j. 22 Cdo 2846/2007-365 stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost odmítl.
Dle mínění stěžovatele právní názor soudů, dle kterého má stěžovatel nárok na vypořádání investic do rodinného domu pouze v cenách platných v době jejich provedení, byť se opírá o dlouholetou soudní praxi, vede k zneužití vlastnického práva žalované k jejímu obohacení na úkor stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že právě dlouhodobost vysloveného právního názoru znehodnocuje jeho správnost a je poplatná době svého vzniku, neboť tehdy se předpisy k určení tzv. pořizovací ceny stavby a předpisy k oceňování hotové stavby výrazně nelišily, což však neplatí pro dobu pozdější, kdy ceny nemovitostí přestaly podléhat regulaci a převládla tržní cena. Na podporu svého názoru poukazuje na nález sp. zn. II. ÚS 2221/07, dle něhož nelze nárok na náhradu škody snižovat o amortizaci dílů věci, jež byly nahrazeny novými.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Především se sluší připomenout, že odlišný pohled na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě není způsobilý založit ústavní nekonformitu napadených rozhodnutí. Argumentace předestřená stěžovatelem v ústavní stížnosti vykazuje nulovou ústavněprávní relevanci, protože se odehrává toliko v rovině výkladu podústavního práva, a představuje pouhou polemikou s konstantní dlouhodobou rozhodovací praxí obecných soudů. Úvahy, na nichž je vystavěn stěžovatelem kritizovaný právní názor, Nejvyšší soud dostatečně racionálně osvětlil, přičemž Ústavní soud takto prezentovaný právní závěr nepovažuje za svévolný, extrémní či jinak porušující principy spravedlnosti. Nález sp. zn. II. ÚS 2221/07, na nějž stěžovatel odkazuje, není aplikovatelný na stěžovatelovu věc, poněvadž vychází z jiných skutkových okolností.
Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel vytýkané vady ústavní stížnosti odstranil jen částečně, avšak shledav ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou nečinil v tomto směru žádné další kroky.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nezdařilo prokázat porušení ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu