ECLI:CZ:US:2010:4.US.961.10.1
sp. zn. IV. ÚS 961/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. K., právně zastoupeného advokátem JUDr. Ondřejem Caskou, Husova 242/9, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 2. 2010 sp. zn. 49 Nc 1081/2007 a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaný soudním exekutorem JUDr. Jiřím Doležalem ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. Ex 13997/07, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 4. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), spojený s návrhem na přiznání nákladů řízení před Ústavním soudem a s návrhem na odklad vykonatelnosti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaný soudním exekutorem JUDr. Doležalem dne 9. 4. 2009 sp. zn. Ex 13997/07.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon. o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005 sp. zn. 14 Co 474/2005 byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit byt č. 3 v domě č. p. 853 v ulici Na Příkopě, Praha 1 a vyklizený jej předat žalobci - Hlavnímu městu Praha. Hlavní město Praha podalo u Obvodního soudu pro Prahu 1 návrh na nařízení exekuce vyklizením bytu. Obvodní soud pro Prahu 1 vydal dne 2. 11. 2007 usnesení č. j. 49 Nc 1081/2007, kterým byla exekuce vyklizením bytu nařízena a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Jiří Doležal.
Stěžovatel dne 30. 6. 2008 byt vyklidil s tím, že v bytě byly ponechány pouze věci, které jsou ve výlučném vlastnictví M. F. Správní společnost SOLID, a. s. (správce domu), a Bytový odbor Magistrátu hlavního města Prahy obdržely od stěžovatele dopis ze dne 30. 6. 2008, ve kterém stěžovatel sdělil, že s výjimkou výše uvedených věcí byt vyklidil. Klíče od bytu byly vhozeny do schránky správní společnosti. Dopisem ze dne 15. 8. 2008 upozornilo Hlavní město Praha stěžovatele na skutečnost, že vyklizení bytu nepovažuje za řádné.
Dne 31. 10. 2008 vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce sp. zn. 16 Ex 13997/07. Tento příkaz byl doručen stěžovateli dne 6. 11. 2008, který proti němu podal námitky, v nichž konstatoval, že do 30. 6. 2008 byl byt z jeho strany zcela vyklizen. Věci, které zůstaly v bytě, nejsou ve vlastnictví stěžovatele, nýbrž ve vlastnictví M. F. Tento majetek byl v bytě umístěn ještě před nastěhováním stěžovatele do bytu, tedy nikoli se souhlasem stěžovatele. Stěžovatel tak nemůže být povinen k úhradě jakýchkoli nákladů na exekuci s vyklizením majetku, který stěžovateli nepatří a který se nachází v bytě bez jeho souhlasu. Soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce zrušil a následně vydal pod stejnou spisovou značkou nový příkaz, v němž vyčíslil náklady exekuce na 46.928,- Kč. Nově podaným námitkám exekutor nevyhověl a postoupil věc soudu. Obvodní soud námitky stěžovatele zamítl.
Stěžovatel je toho názoru, že v předmětném případě pochybil jak exekutor, tak i příslušný soud. Důvodem je pak především ta skutečnost, že majetek patřící paní M. F., dceři zesnulé nájemnice paní W., která v dědickém řízení získala veškerý majetek zůstavitelky, byl do bytu umístěn již před nastěhováním stěžovatele v roce 1998. Majetek byl do bytu nastěhován již v roce 1993 a nebyla tedy do bytu umístěna s jeho souhlasem. S touto námitkou se soud vůbec nevypořádal, pouze se omezil na výčet dokladů, které předložil exekutor a vzal za prokázané, že soudní exekutor je uhradil a účelně vynaložil. Soud preferoval formalistické pojetí zákona před jeho skutečným obsahem a smyslem, neposoudil, zda byla stěžovateli povinnost k vystěhování předmětných věcí zákonem uložena a do jaké míry byl soudní exekutor oprávněn zahrnout do nákladů exekuce taky náklady za stěhování těchto věcí.
Stěžovatel ve svém návrhu odkázal na následující nálezy Ústavního soudu, které dle jeho mínění dopadají na dotčenou problematiku, jedná se o nálezy sp. zn. II. ÚS 336/05, Pl. 1/03, IV. ÚS 475/09, III. ÚS 183/03, I. ÚS 74/06, III. ÚS 529/06 a I. ÚS 2568/07.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
K předloženému návrhu stěžovatele je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Ústavní soud si pro účely posouzení předmětného případu vyžádal dotčený soudní spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 49 Nc 1081/2007, přičemž při svém ústavněprávním přezkumu vyšel především z té skutečnosti, že se jedná o vykonávací řízení. Ve věci tak lze vznášet toliko námitky týkající se samotného vykonávacího řízení. Jinými slovy řečeno, argumentace stěžovatele stran vlastnictví vyklizovaných věcí není podstatná. Jedná se zde o typ řízení, ve kterém soud posuzuje toliko náklady provedené exekuce, zda jsou řádně vyúčtovány a doloženy odpovídajícími doklady. Z napadeného usnesení obvodního soudu vyplývá, že tento ve svém odůvodnění rozepsal náklady exekuce podle jednotlivých položek a je tak zřejmé, jaká byla cena jednotlivých úkonů i cena souhrnná. Z ústavněprávního hlediska tak není orgánům státní moci čeho vytknout.
Co se týče návrhu na odklad vykonatelnosti, tak s ohledem na přednostní projednání ústavní stížnosti o něm Ústavní soud samostatně nerozhodoval.
Z ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že k přiznání nákladů řízení před Ústavním soudem může být přistoupeno toliko v odůvodněných případech podle výsledku řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl v řízení před Ústavním soudem úspěšný, neshledal Ústavní soud důvodu pro přiznání nákladů řízení.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost a návrhy s ní spojené odmítl jako neodůvodněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu