ECLI:CZ:US:2010:4.US.973.10.1
sp. zn. IV. ÚS 973/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti S. Š., zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, AK se sídlem Nádražní 21, 591 01 Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 27. 9. 2005 čj. 6 C 119/89-306, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2008 čj. 15 Co 410/2005-555 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2010 čj. 22 Cdo 3858/2009-587 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozsudků.
Stěžovatel zrekapituloval průběh a výsledky řízení, ve kterém se žalobou proti žalovanému J. Š. domáhal ochrany vlastnického práva k pozemku p. č. 535, zapsaného na LV č. 5 pro obec Velké Meziříčí a k. ú. Svařenov, který nabyl děděním po svých rodičích. Namítl, že obecné soudy extenzivní interpretací ustanovení §126 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb. nesprávně dovodily, že právní předchůdci žalovaného nabyli vlastnické právo i k části pozemku, která není zastavěná stavbou. Stěžovatel upozornil, že žalovaný je vlastníkem okolních pozemků, a aplikací ustanovení §127 odst. 3 občanského zákoníku by mu bylo právo řádného užívání stavby dostatečně zajištěno. Porušení práva na rovnost subjektů stěžovatel spatřoval v přístupu obecných soudů, které dle jeho názoru zkoumaly věc pouze z hlediska žalovaného a s námitkami jím vznesenými se nevypořádaly; porušení práva na řádný proces stěžovatel spatřoval v nepřiměřené délce řízení, ve kterém byl nakonec ve svých právech zásadním způsobem postižen.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 19. 4. 2010 zcela odkázal na odůvodnění napadených rozsudků a konstatoval, že právní posouzení soudů všech tří stupňů je v podstatě shodné.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou vyplynulo, že předmět řízení, jak byl doplňován a upravován, a v němž obecné soudy o konkrétních návrzích postupně rozhodovaly, tvořil již jen návrh stěžovatele na vyklizení a zdržení se užívání parcely č. 535 v k. ú. Svařenov. Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě vyhověl (výrok I.) s tím, že povinnost zdržet se užívání pozemku a vyklidit ho se nevztahuje na část pozemku označenou v geometrickém plánu ze dne 2. 5. 1991 samostatným parcelním číslem 532/2. V této části okresní soud žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 33 Kč jako náhradu za nabytou část pozemku (výrok III.).
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že žalobu zamítl a náhradový výrok zrušil bez náhrady. Soud se zabýval genezí vlastnického práva k parcele č. 535 v k. ú. Svařenov a vlastnickým právem stěžovatele k části této pozemkové parcely označené podle současného geometrického plánu jako st. p. č. 49/2 (o níž bylo již dříve pravomocně rozhodnuto) a p. č. 535/6. Odvolací soud výkladem a aplikací příslušných ustanovení občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. a v souladu s tehdejší judikaturou soudů (rozhodnutí Rc 155/53, Rc 65/72) dospěl k závěru, že právní předchůdce žalovaného nabyl stavbou domu čp. 31 vlastnictví nejen k pozemku přímo zastavěnému, ale i k bezprostředně přilehlému pozemku. Toto zjištění vedlo odvolací soud k závěru, že stěžovatel nebyl v tomto rozsahu vlastníkem pozemku č. 535 a že k návrhu na jeho vyklizení nebyl věcně legitimován. Návrh na vyklizení zbývající části parcely č. 535 označené jako parcela č. 535/5 neshledal odvolací soud důvodným, neboť v řízení bylo prokázáno, že zde žalovaný nemá žádné své věci. Odvolací soud nerozhodl o náhradě za pozemek nabytý tzv. zpracováním s odůvodněním, že určení vlastnictví nebylo předmětem řízení a otázka vlastnictví byla řešena jako předběžná ve vztahu k aktivní legitimaci stěžovatele. Odvolací soud věc vrátil soudu prvého stupně zpět pouze k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zamítl. Neshledal důvod odchýlit se od právních závěrů judikovaných již dříve k otázce nabytí vlastnictví k pozemku zpracováním podle §126 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb. a potvrdil i správnost zamítnutí žaloby o zdržení se užívání a vyklizení pozemku označeného p. č. 535/5.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly porušeny ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že obecně nevylučuje, že by nesprávným výkladem již zrušených, avšak stále aplikovatelných norem nemohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces a v jeho důsledku k porušení vlastnického práva. Nemůže jít však o jakýkoliv výklad, ale pouze o takový, který nese rysy svévole či se nachází v extrémním rozporu s principy spravedlnosti např. z důvodu přepjatého formalismu (srov. nález III.ÚS 224/98, Sb. n. u. sv. 15, str. 17). Takové pochybení však v projednávané věci neshledal.
Pokud stěžovatel brojil proti zamítnutí žalobního návrhu, jímž se domáhal vyklizení parcely nyní označené p. č. 535/5, ani zde neshledal Ústavní soud žádný důvod ke svému zásahu. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně zřetelně vyplývá, na základě jakých důkazů obecný soud učinil skutkové zjištění, že žalovaný nemá na uvedené parcele žádné věci, a proč (s ohledem na předmět řízení) nemohl žalobnímu žádání vyhovět. Učiněné skutkové zjištění a právní závěr obecného soudu z něho vyvozený tak Ústavní soud respektoval, neboť námitka stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti nemohla z hlediska tvrzeného porušení kautel spravedlivého procesu toto rozhodnutí nikterak zvrátit. K obecnému tvrzení stěžovatele, že se soud nevypořádal s jeho námitkami, Ústavní soud ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva konstatuje, že závazek soudů odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán jako povinnost odpovědět na každý argument účastníka řízení.
Stejný závěr stíhá i tvrzení o porušení čl. 37 odst. 3 Listiny zaručujícího rovnost účastníků. Ústavní soud ze spisu Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ověřil, že stěžovatel se osobně či prostřednictvím právního zástupce účastnil jednání nalézacího a odvolacího soudu, uplatnil svoje námitky, navrhoval důkazy k podpoře svých tvrzení, svoje žalobní návrhy doplňoval, reagoval na návrhy protistrany a čerpal opravné prostředky. Nic, co by nasvědčovalo znevýhodnění stěžovatele oproti straně žalované, neshledal. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že zásada rovnosti účastníků se týká jejich procesního postavení a nelze jí argumentovat ve vztahu k výsledku sporu. Obecné soudy ve sporném řízení projednávají věci, které jim jsou předloženy stranami, jež nejsou schopny či ochotny se dohodnout a vyřídit své neshody mimosoudně. Z toho plyne (s výjimkou zcela mimořádných a ojedinělých případů), že soud zpravidla přisvědčí jen jedné straně. Výsledek sporu sám o sobě nemůže rovnost účastníků řízení porušit.
Ke kritice délky celého, v meritu věci již uzavřeného a skončeného, soudního řízení (tj. k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaručující každému projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě) Ústavní soud odkazuje na svoji rozhodovací praxi, ve které vyložil, že samotná existence průtahů ke kasaci napadených rozhodnutí nepostačuje; po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., dne 27. 4. 2006, považuje takovou ústavní stížnosti za nepřípustnou. Je tomu tak proto, že legální definicí citovaného zákona (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí) bylo najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona). Ústavní soud reflektoval novou právní úpravu a ve své současné rozhodovací praxi zastává stanovisko, že procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Řečené jednoznačně vyplývá z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno, poskytnout; v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy. Vzhledem ke shora uvedenému se Ústavní soud námitkou nepřiměřené délky řízení ve stěžovatelově věci nezabýval, neboť zrušení napadených rozhodnutí z tohoto důvodu by postrádalo ochrannou funkci ústavní stížnosti a k poskytnutí zadostiučinění v případě zjištění neodůvodněných průtahů není oprávněn.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. června 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu