ECLI:CZ:US:2010:4.US.993.10.1
sp. zn. IV. ÚS 993/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. M. Š., právně zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Štěpánská 630/57, směřující proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2007, č.j. 66 C 20/2007-23, Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2008, č.j. 11 Cmo 401/2007-42, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. prosince 2009, č.j. 21 Cdo 5442/2008-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž právo na ochranu majetku, zaručené v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, které je součástí práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Shora citovaným usnesením rozhodl Městský soud v Praze tak, že žalobu stěžovatele pro zmatečnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2007, č.j. 1 Co 373/2006-63, zamítl (výrok I.), ve vztahu mezi žalobcem a 1. a 2. žalovaným nepřiznal žádnému právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), žalobci uložil povinnost zaplatit 3. žalovanému na náhradu nákladů řízení 10.234,- Kč (výrok III.), a uložil žalobci povinnost nahradit České republice na účet Městského soudu v Praze soudní poplatek za pořízení kopie žaloby pro zmatečnost ve výši 225,- Kč (výrok IV.). O odvolání stěžovatele, směřujícím proti výrokům I., III. a IV. rozhodl uvedeným usnesením Vrchní soud v Praze tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil (výrok I.), ve vztahu mezi žalobcem a 1. a 2. žalovaným nepřiznal žádnému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.), a žalobci uložil povinnost zaplatit 3. žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 5.117,- Kč (výrok III.). Shora napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit 3. žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 2.737,- Kč (výrok II.), a ve vztahu mezi žalobcem a 1. a 2. žalovaným nepřiznal žádnému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III.).
Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti nejprve vytkl formu doručování rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Napadené rozhodnutí mu totiž mělo být doručeno "obyčejně" a zároveň "do vlastních rukou". Na poštovní obálce byl uveden pokyn "Doporučeně, Do vlastních rukou, Neukládat". Rozhodnutí tak bylo, když se nepodařilo předat je přímo stěžovateli, ihned, bez předchozího uložení, vhozeno do jeho schránky.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále uvedl, že ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 119/2006, mu byla uložena povinnost uhradit soudní poplatek. Stěžovatel tak ovšem neučinil a následně podal proti rozhodnutí o vyměření soudního poplatku odvolání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. února 2007, č.j. 1 Co 373/2006-63, jeho odvolání odmítnul jakožto nepřípustné. Stěžovatel proto podal žalobu pro zmatečnost, neboť byl přesvědčen, že jeho dovolání bylo přípustné. O této žalobě rozhodly obecné soudy jak výše uvedeno, když opakovaně stěžovateli sdělily, že výzva k uhrazení soudního poplatku není rozhodnutím, které by bylo napadnutelné v rámci odvolacího řízení, což byla konečně i argumentace soudu v žalobou napadeném rozhodnutí. Stěžovatel však nesouhlasil s takovým názorem a poté, co vyčerpal v řízení o žalobě pro zmatečnost řádné i mimořádné opravné prostředky, podal tuto ústavní stížnost.
Stěžovatel napadeným rozhodnutím vytkl rovněž to, že v řízení o žalobě pro zmatečnost soudy jednaly s ostatními účastníky původního řízení. Jeho žaloba brojila výhradně proti postupu soudů a účastníkem řízení o žalobě tedy neměl být nikdo z účastníků předchozího řízení. V důsledku takového přístupu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradu nákladů dalších účastníků řízení částku ve výši téměř 19.000,- Kč. Přitom skutečné náklady této výše nemohly dosáhnout, když je ani účastníci nevynaložili z důvodu hájení svých práv.
S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Argumentoval přitom judikaturou Ústavního soudu jakož i námitkami směřujícími proti způsobu, jakým byl stanoven prvotní soudní poplatek.
Dne 30. srpna 2010 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, v němž stěžovatel odkázal na novou judikaturu Ústavního soudu, týkající se zastupování státních orgánů advokáty.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 66 C 20/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Jak již výše uvedeno, stěžovatel svoji žalobu, jakož i následné procesní kroky založil na přesvědčení, že výzva k uhrazení soudního poplatku je přezkoumatelné rozhodnutí. S relevantní argumentací obecných soudů se nesmířil a podal tuto ústavní stížnost. Ve svém podání odkázal na celou řadu nálezů Ústavního soudu, z nichž dovozuje správnost svých úvah, zopakoval argumentaci užitou jak v prvotním nepřípustném opravném prostředku, tak i v řízení o žalobě. Přesto v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila, že v řízení v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně zabývaly a adekvátně odůvodnily, proč na jejich základě neshledaly žalobu pro zmatečnost důvodnou. V řízení rozhodovaly v souladu s procesními předpisy. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je jeho a neuvedl žádné skutečnosti, které by skutečně svědčily o zkrácení v jeho právech, nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny (např. IV. ÚS 23/93, publ. in: N 28/1 SbNU 219), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
Pokud se týká doručování rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, přímo poštovní obálka obsahuje odkaz na příslušné ustanovení §50 odst. 1 a 2 o.s.ř., umožňujícího uvedenou formu doručování. Ani zde proto nejsou námitky stěžovatele důvodné.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu