ECLI:CZ:US:2010:Pl.US.10.10.1
sp. zn. Pl. ÚS 10/10
Usnesení
Usnesení pléna Ústavního soudu složeného z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného, Elišky Wagnerové a Michaely Židlické ze dne 11. května 2010 sp. zn. Pl. ÚS 10/10 ve věci návrhu Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora, na zrušení ustanovení §35 odst. 1 a 2, §39 odst. 1 a 2 a §44 odst. 1 a 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 3. 2010 navrhl v záhlaví označený soudní exekutor (dále též "navrhovatel") s odvoláním na ustanovení §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), aby Ústavní soud zrušil ustanovení §35 odst. 1 a 2, §39 odst. 1 a 2 a §44 odst. 1 a 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, která jím měla být aplikována v exekučním řízení.
Napadená ustanovení dle navrhovatele odporují ustanovení čl. 81 Ústavy, neboť dovolují soudnímu exekutorovi činit určité úkony soudu (přijetí návrhu na zahájení exekuce, založení spisu apod.) již před pověřením ze strany soudu. Bylo-li účelem této úpravy zrychlení exekučního řízení, míjí se podle navrhovatele účinkem, neboť zatěžování soudního exekutora administrativními úkony naopak řízení protahuje; tím dochází k porušování práv účastníků na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Navrhovatel také upozorňuje, že pro soudního exekutora znamená provádění úkonů před pověřením ze strany exekučního soudu neúměrnou finanční zátěž; vynaložené náklady mu totiž nejsou hrazeny ani povinným, ani státem, neboť úprava odměny a náhrad soudního exekutora je vázána toliko na úkony provedené po pověření. Taková úprava je tudíž v rozporu s ustanovením čl. 9 Listiny zakazujícím výkon nucených prací a s ustanovením čl. 11 Listiny chránícím právo vlastnit majetek.
II.
Návrh byl v dané věci podán osobou zjevně neoprávněnou.
Podle ustanovení §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (o který navrhovatel - soudní exekutor - opírá svou návrhovou legitimaci) je návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Podle tohoto článku Ústavy platí, že dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.
Ústavní soud již v minulosti o aktivní legitimaci kvazisoudních subjektů podle čl. 95 odst. 2 rozhodoval. V usnesení sp. zn. Pl. ÚS 37/08 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) dospěl k závěru, že rozhodce řešící spor podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, k podání takového návrhu oprávněn není, neboť za prvé rozhodčí řízení není vedeno nezávislými soudci začleněnými do institucionálně vybudované soudní soustavy ve smyslu čl. 82 a 91 Ústavy, nýbrž osobami soukromými, za druhé soudní moc je součástí moci státní (či šířeji veřejné), za třetí rozhodčí řízení není zcela autonomní, a konečně za čtvrté mohou rozhodování v něm ovlivnit i mimoprávní standardy.
Ani navrhovatel jakožto soudní exekutor soudem ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy není. Ačkoliv na soudního exekutora nejsou beze zbytku aplikovatelné všechny důvody uvedené v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 37/08, lze zopakovat, že možnost obrátit se podle ustanovení §64 odst. 3 ve spojení s čl. 95 odst. 2 Ústavy je garantována toliko soudu zařazenému do soustavy soudů ve smyslu čl. 91 Ústavy a splňujícímu charakteristiky obsažené zejména v ustanoveních čl. 81, 82 a 90 Ústavy. Postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy je nutno vnímat jako využití jednoho z nástrojů, kterými nezávislý soud disponuje, aby mohl poskytovat efektivní ochranu právům (čl. 90 Ústavy), a to zejména právům základním, jež jsou pod jeho ochranou (čl. 4 Ústavy).
Orgány soudní moci jsou jako soudy Ústavou výslovně označeny a pouze jim přísluší vykonávat soudní moc (čl. 81 Ústavy), přičemž Ústava s (jen podústavním právem provedeným) doplněním soudní moci o další orgány zjevně nepočítá. Soudní exekutoři nejsou zařazeni ani do soustavy soudů podle ustanovení čl. 91 Ústavy. Z předpokladu racionálního ústavodárce tak vyplývá, že pojem "soud" byl v ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy použit ve stejném smyslu jako v právě citovaných ustanoveních, pročež není rozšiřitelný extenzivním výkladem zcela jasného ústavního textu na orgány jiné.
Názoru navrhovatele nesvědčí ani účel ustanovení 95 odst. 2 Ústavy. Tím je - jak již shora naznačeno - zakotvení možnosti obecných soudů vstoupit do ústavního dialogu s Ústavním soudem a zaručení efektivní ochrany základních práv fyzických či právnických osob obecnými soudy. Soudní exekutor, ač je přirozeně při výkonu své funkce povinen práva jednotlivců respektovat, není orgánem, jemuž by primárně svědčila povinnost "poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům". K tomu lze poznamenat, že soudy se k postupu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy uchylují proto, aby byla poskytnuta ochrana právům třetích osob (účastníků řízení), zatímco navrhovatel v projednávané věci argumentuje zejména dotčením práv svých; pokud by však byl navrhovatel Ústavním soudem označen za soud, tj. orgán moci soudní, žádná základní práva by mu pochopitelně nenáležela.
Soudnímu exekutorovi tedy oprávnění soudu zakotvená v ustanovení §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nesvědčí, a aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení napadených ustanovení proto není. Opak by znamenal ústavně (čl. 95 odst. 2 Ústavy) i podústavně (§64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) nepřípustné rozšíření okruhu subjektů oprávněných k zahájení řízení o ústavní kontrole právních předpisů. Byl-li exekutorem takový návrh přesto podán, nezbylo Ústavnímu soudu, než jej odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.