Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 08.06.2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09 [ nález / WAGNEROVÁ / výz-2 ],paralelní citace: N 121/57 SbNU 495 [ 219/2010 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:Pl.US.3.09.1
Právní větaInterpretace práva na soukromí v prostorové podobě, tj. právo na respektování a ochranu obydlí před zásahy zvenčí, se neomezuje jen na ochranu prostor užívaných k bydlení, nýbrž právo na respekt a ochranu obydlí společně s právem na nedotknutelnost osoby a soukromí a s právem na ochranu osobní svobody a důstojnosti se považuje za nedílnou součást soukromé sféry každého jednotlivce, v případě obydlí vymezenou prostorově.Maximy plynoucí z ústavního pořádku České republiky vyžadují, aby o vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků rozhodoval nezávislý a nestranný orgán. Za takový nelze považovat státního zástupce, a tím méně policejní orgán.Zejména v dnešní době, kdy autonomní naplňování soukromého života a pracovní či zájmové aktivity spolu úzce souvisejí, nelze činit ostré prostorové oddělení soukromí v místech užívaných k bydlení od soukromí vytvářeného v místech a prostředí sloužících k pracovní či podnikatelské činnosti anebo k uspokojování vlastních potřeb či zájmových aktivit. Pokud jde o neohraničené pozemky (např. lesy či louky), je zásadně třeba rozlišovat mezi vstupem na ně a jejich "prohlídkou", která je spojena se zásahem do integrity takové nemovitosti (pozemku). Proto její provedení musí mít stejný režim jako prohlídka uzavřených prostor.Požadavek je o to naléhavější za situace, že náš trestní řád neumožňuje ani následnou kontrolu nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků soudem. Tak se tyto úkony, představující očividný zásah do základního práva na soukromý život, ocitají mimo jakoukoli bezprostřední soudní kontrolu.
ECLI:CZ:US:2010:Pl.US.3.09.1
sp. zn. Pl. ÚS 3/09NálezNález pléna Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Eliška Wagnerová (soudce zpravodaj) a Michaela Židlická ze dne 8. června 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ve věci návrhu II. senátu Ústavního soudu na zrušení §83a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení (nález byl vyhlášen pod č. 219/2010 Sb.)Ustanovení §83a odst. 1 části věty první a věty druhé zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, které znějí: " , v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Policejní orgán k tomu potřebuje předchozí souhlas státního zástupce." se ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.Odůvodnění:I.I. A) Vymezení věci a rekapitulace návrhu1. V řízení o ústavní stížnosti vedeném pod sp. zn. II. ÚS 1414/07 se stěžovatelka Ing. M. B. van S. domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 3 Tdo 161/2007, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2006 sp. zn. 9 To 255/2006 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 8. 2. 2006 č. j. 2 T 127/2005-1028, neboť měla za to, že jimi obecné soudy porušily její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a 2Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále měl být porušen čl. 4 odst. 1, 2 a 4Listiny. Na základě výše citovaných rozhodnutí obecných soudů byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 a odst. 2 písm. a)trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na dobu 2 roků. 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila zejména pochybnosti ohledně zákonnosti provedení domovní prohlídky i prohlídky jiných prostor, neboť byla toho názoru, že k jejich provedení nebyly splněny zákonné podmínky, a proto k těmto důkazům neměly obecné soudy vůbec přihlížet. 3. Druhý senát Ústavního soudu nepovažoval za ústavně konformní, aby trestní řád jako zákonný předpis upravující v trestních věcech stanovený postup (§82 a násl.) určoval podmínky, za nichž je přípustné narušit právo každého jednotlivce na soukromí výkonem domovní prohlídky (§83) odlišně (přísněji) než v případě výkonu prohlídky jiných prostor a pozemků (§83a), ačkoliv prohlídka jiných prostor nepochybně rovněž představuje zásah do práva každého jednotlivce na soukromí, a to v obdobném rozsahu jako v případě domovní prohlídky. 4. Druhý senát Ústavního soudu tak dospěl k závěru, že ustanovení §83a odst. 1trestního řádu (dále též jen "tr. řád") je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Proto usnesením ze dne 26. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 1414/07 řízení o ústavní stížnosti přerušil podle §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu") a podal plénu Ústavního soudu návrh na zrušení §83a odst. 1tr. řádu podle §64 odst. 1 písm. c)zákona o Ústavním soudu.I. B) Vyjádření účastníků řízení5. Ústavní soud podle ustanovení §42 odst. 4 a §69zákona o Ústavním soudu zaslal předmětný návrh na zrušení napadených ustanovení Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky.6. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky zastoupená předsedou Ing. Miloslavem Vlčkem ve svém vyjádření ze dne 21. 4. 2009 pouze rekapitulovala průběh legislativního procesu vedoucího k přijetí platného znění napadeného ustanovení §83atr. řádu. Zároveň vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání.7. Senát Parlamentu České republiky zastoupený předsedou MUDr. Přemyslem Sobotkou ve vyjádření ze dne 22. 4. 2009 rovněž popsal legislativní proceduru přijetí platného znění napadeného ustanovení §83atr. řádu (novela tr. řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb.) Senátem. Dále uvedl, že s ohledem na obsah rozpravy při přijímání dané novely vztahující se k oprávnění státního zástupce při tzv. prodlužování vazby v přípravném řízení lze usuzovat, že se přiklání k názoru předkladatele novely, že státní zástupce se podle novely stává skutečným pánem přípravného řízení a jeho úloha tak nabývá výrazné posílení justiční charakteristiky. Senát se většinově ztotožnil s tím, že předložená úprava ve svém celku sleduje věcně i právně progresivní směr k tzv. průchodnosti a vymahatelnosti práva. Rovněž Senát vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.II.Podmínky aktivní legitimace navrhovatele8. Návrh na zrušení §83a odst. 1trestního řádu pro jeho rozpor s ústavním pořádkem České republiky byl podán II. senátem Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. M. B. van S., vedené pod sp. zn. II. ÚS 1414/07, kdy podstatou ústavní stížnosti byl mimo jiné nesouhlas stěžovatelky s postupem obecných soudů při posouzení zákonnosti provedení prohlídky jiných prostor a pozemků, jejíž podmínky jsou obsahem napadeného ustanovení trestního řádu. Jedná se tedy o návrh podaný v souladu s §64 odst. 1 písm. c)zákona o Ústavním soudu, a podmínky aktivní legitimace k jeho podání byly proto splněny.III.Ústavní konformita legislativního procesu9. Při řízení o kontrole norem podle čl. 87 odst. 1 písm. a)Ústavy České republiky (dále též jen "Ústava") ve smyslu ustanovení §68 odst. 2zákona o Ústavním soudu musí Ústavní soud nejprve zkoumat, zda byl předmětný zákon přijat a vydán ústavně předepsaným způsobem [k algoritmu přezkumu v řízení o kontrole norem viz bod 61 nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.)].10. Ve vztahu k zákonu č. 558/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní řád a zákon o ochraně státního tajemství, na jehož základě bylo s účinností od 1. 1. 1992 dotčené zákonné ustanovení §83a vloženo do trestního řádu, Ústavní soud nezjišťoval, zda byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem, jelikož u právních předpisů vydaných dříve, než nabyla účinnosti Ústava, je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad se soudobým ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné pravomoci [viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/98 ze dne 22. 4. 1999 (U 32/14 SbNU 309)]. 11. V období od 1. 1. 1993, tj. ode dne nabytí účinnosti Ústavy České republiky, došlo k následujícím změnám dotčeného zákonného ustanovení. K první změně došlo s účinností ode dne 1. 1. 1994, a to zákonem č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, a zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích. Posléze bylo napadené ustanovení změněno jednak v souvislosti s přijetím zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, jednak zákonem č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.12. Vzhledem k okolnosti, že změny napadeného ustanovení zavedené výše citovanými zákony měly převážně charakter legislativně-technických změn nemající na samotný obsah napadeného ustanovení zásadní vliv, Ústavní soud s ohledem na principy procesní ekonomie v projednávaném případě upustil od bližšího přezkumu citovaných zákonů z hlediska toho, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem, a omezil se pouze, s přihlédnutím k vyjádřením Poslanecké sněmovny a Senátu, na formální ověření průběhu legislativního procesu jejich přijetí z veřejně dostupných informačních zdrojů (usnesení a sněmovní tisky dostupné v digitální knihovně na webových stránkách Poslanecké sněmovny a Senátu na www.psp.cz a www.senat.cz). Ústavní soud tak dospěl k závěru, že citované zákony byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Proto přistoupil k přezkumu obsahu napadeného ustanovení §83a odst. 1tr. řádu z hlediska jeho souladu s ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. a)Ústavy].IV.Dikce napadeného ustanovení13. Napadené ustanovení §83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zní:§83aPříkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků(1) Nařídit prohlídku jiných prostor nebo pozemků je oprávněn předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Policejní orgán k tomu potřebuje předchozí souhlas státního zástupce. Příkaz musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Doručí se uživateli dotčených prostor nebo pozemků, a nebyl-li zastižen při prohlídce, bezprostředně po odpadnutí překážky, která doručení brání.V.Referenční hlediska pro posouzení návrhu V. A) Nedotknutelnost soukromého života a obydlí jako základních práv a vymezení pojmu obydlí14. Stíhání trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů je ústavně aprobovatelným veřejným zájmem, jehož podstatou je přenesení odpovědnosti za postihování nejzávažnějších porušování základních práv a svobod fyzickými a právnickými osobami na stát. Umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, neboť jejich použití sebou nese vážné omezení základních práv a svobod jednotlivce. K omezení osobní integrity a soukromí (tj. k prolomení respektu k nim) tak může ze strany veřejné moci dojít jen zcela výjimečně a jen tehdy, je-li to v demokratické společnosti nezbytné a účelu sledovaného veřejným zájmem nelze dosáhnout jinak [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3038/07 ze dne 29. 2. 2008 (N 46/48 SbNU 549), dostupný rovněž v elektronické databázi rozhodnutí http://nalus.usoud.cz]. 15. V případě výkonu domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor se jedná zejména o omezení základního práva osoby na nedotknutelnost jejího obydlí, kterou garantuje čl. 12 odst. 1Listiny, podle něhož "Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí.". Rovněž Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v čl. 8 odst. 1 garantuje toto základní právo, když stanoví že: "Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.", a stejně tak Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") v čl. 17 garantuje jednotlivci toto základní právo chránící jej proti "svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence".16. Zatímco čl. 8 odst. 1Úmluvy garantuje respekt (ze strany veřejné moci) mimo jiné k soukromému a rodinnému životu a obydlí, tj. formuluje základní právo, resp. svobodu v jejich klasické, tj. negativní funkci, deklaruje čl. 12 odst. 1Listiny nedotknutelnost obydlí, přičemž tato formulace je zcela zjevně otevřena jak k interpretaci negativního, tak pozitivního práva na ochranu nedotknutelnosti obydlí před jeho narušováním ze strany třetích osob. Samotný textuální rozdíl obou ustanovení je však třeba považovat za marginální, neboť v Evropě se ustálil výklad klasických základních práv a politických práv, ať jsou formulována jakkoliv, ve dvou funkčních polohách. První funkce vyžaduje respekt veřejné moci k základním právům, tj. práva působí jako práva negativní, plnící funkci obrany jednotlivců před buď přílišnými anebo zcela nepatřičnými vstupy veřejné moci do svobodného prostoru jednotlivce, který jej autonomně vyplňuje svými úkony jako projevy své svobodné vůle. Druhá v Evropě uznávaná funkce základních práv je funkce ochranná. Ta naopak zavazuje veřejnou moc, resp. stát a především zákonodárce a exekutivu k aktivní činnosti (legislativní či správní), a to jednak za účelem ochrany základních práv před možnými zásahy ze strany třetích (soukromých) osob, anebo ochranná funkce základního práva vyžaduje, aby veřejná moc vyvinula činnost, která má vytvořit podmínky pro realizaci základních práv. Obě zmíněné funkce základních práv jsou přitom považovány za rovnocenné. Protože téměř každý zákon obsahuje určitá omezení základních práv, a protože jeho účelem je stejně často ochrana jiných základních práv anebo ochrana Ústavou aprobovaných veřejných statků, je úkolem zákonodárce uvést ony dva konkurující si statky pokud možno do rovnováhy tak, aby byly oba v co nejvyšší míře zachovány. Při uznávané absenci hierarchie základních práv není jiné cesty, než vyvažování konkurujících si základních práv, přičemž nesmí být zákonodárcem vykonáno ani "příliš mnoho" ani "příliš málo". [K funkcím zákl. práv viz např. Grimm, D.: The protective function of the state in European and US constitutionalism, Council of Europe Publishing, Strasbourg s. 119 a násl., nebo rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu BVerfGE 39, 1 (42)].17. Ústavní soud ve své judikatuře zřetelně vymezil význam, který je třeba ústavně garantovanému právu na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12Listiny přisuzovat. V nálezu sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119) konstatoval, že "Domovní svoboda jako ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 12Listiny svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit; zcela právem proto spadá tato ochrana pod ochranu ústavní, neboť - posuzováno jen z poněkud jiného hlediska - jde o výraz úcty k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1Ústavy)." [obdobně srov. nález sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. 10. 2001 (N 147/24 SbNU 59) či nález sp. zn. II. ÚS 362/06 ze dne 1. 11. 2006 (N 200/43 SbNU 239)]. Právo garantované ustanovením čl. 12Listiny tak úzce souvisí s právy garantovanými čl. 7, 8 a 10Listiny, která společně vytváří osobnostní (soukromou) sféru každého jednotlivce, kterou právo garantované čl. 12Listiny prostorově vymezuje obydlím.18. Listina ani Úmluva samozřejmě blíže nespecifikuje obsah institutu obydlí. Ustanovením §82 odst. 1tr. řádu, judikaturou obecných soudů i českou trestněprávní doktrínou je institut obydlí definován jako prostor sloužící k bydlení (byty, rodinné domky, rekreační chaty, bytové náhrady, místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení jako koleje a ubytovny, ale i pronajatý hotelový pokoj apod.) a prostory k němu náležející, za které je třeba považovat všechny prostory, k jejichž užívání opravňuje vlastnický titul nebo jiný právní titul, který opravňuje k užívání daného prostoru k bydlení či obývání. Zpravidla půjde o nájemní či podnájemní smlouvu, avšak titulem může být např. i věcné břemeno. Práva na nedotknutelnost obydlí se dle panujících názorů nemůže domáhat ten, kdo v něm bydlí neoprávněně. Naopak pod pojem obydlí nejsou zahrnovány prostory nesloužící k bydlení (jiné prostory) ve smyslu §82 odst. 2tr. řádu, za které jsou považovány zejména tzv. nebytové prostory jako kanceláře, dílny, tovární haly, skladiště, živnostenské provozovny, ale i samostatně stojící garáže, které nejsou součástí obydlí (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád, komentář, I. díl, 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2005, str. 629n., či poněkud odlišně Klíma, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině, Nakl. A. Čeněk, Plzeň 2005, str. 693).19. Oproti naznačenému podústavnímu vymezení institutu obydlí staví judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") na širším pojetí institutu obydlí pro účely stanovení rozsahu základního práva garantovaného čl. 8 odst. 1Úmluvy a vychází z jeho těsného sepětí s právem na soukromý život. Širší pojetí institutu obydlí shledal ESLP při interpretaci Úmluvy ve světle dnešních podmínek, a to v souladu s cílem sledovaným čl. 8Úmluvy, tj. ochranou soukromí osob před neoprávněnými zásahy ze strany veřejné moci, neboť v moderní době nelze vést ostré prostorové oddělení soukromí v místech užívaných k bydlení a soukromí realizovaného v pracovním prostředí osoby. Proto ESLP pod právo na respektování obydlí podle čl. 8 odst. 1Úmluvy zahrnuje i požadavek respektu k soukromí sídla společnosti, poboček či provozoven právnických osob (srov. rozhodnutí ze dne 16. 4. 2002 ve věci Société Colas Est. proti Francii), kancelářských prostor (srov. rozhodnutí ze dne 25. 2. 1993 ve věci Crémieux proti Francii či rozhodnutí ze dne 25. 2. 1993 ve věci Miailhe proti Francii) nebo prostor advokátních kanceláří (srov. rozhodnutí ze dne 12. 12. 1992 ve věci Niemietz proti Německu). Dodal přitom, že omezení pojmu obydlí způsobem, který by vylučoval místa výkonu povolání, není vždy možné, když stačí poukázat na prolínání a nemožnost odlišení osobních aktivit jednotlivce od jeho aktivit pracovních (Niemietz proti Německu, §29 a 31). K právě citované judikatuře Ústavní soud dodává, že byť mají prvá tři citovaná rozhodnutí základ v domácím správním řízení, jde o judikaturu použitelnou i v daném případě, který se týká přezkumu trestněprávní úpravy, a to za použití argumentu a fortiori, neboť je zřejmé, že nástroje trestněprávní mají ještě intenzivnější dopad do sféry základních práv, nehledě k faktu, že ESLP autonomně a bez ohledu na národní klasifikaci vymezuje pojem trestného činu. Rovněž posledně uvedené rozhodnutí je pro posouzení daného případu relevantní, neboť se vyjadřuje k extenzi práva na soukromí.20. Obdobný přístup zastává i judikatura zahraničních ústavních soudů a tamní konstitucionalistika. Např. judikatura německého Spolkového ústavního soudu institut obydlí (Wohnung) ve smyslu čl. 13 Základního zákona SRN, jímž je garantováno právo na nedotknutelnost obydlí a jsou blíže upraveny podmínky jeho omezení, vykládá rovněž šířeji. Respektu a ochrany požívá nejen soukromí v prostorách sloužících k bydlení (obydlí v užším slova smyslu), nýbrž např. i prodejny, kancelářské prostory, živnostenské provozovny, řemeslnické výrobny, sklady či zemědělské stavby atd., tj. místa, kde je vykonávána pracovní či podnikatelská činnost. Německá doktrína vychází z názoru, že autonomní naplňování soukromého života a pracovní aktivity spolu úzce souvisejí. Ani otevření obchodních prostor veřejnosti nevede ke ztrátě jejich ochrany skrze právo na soukromí, resp. nedotknutelné obydlí. Intenzita zmíněného práva však klesá a odůvodnění jeho omezení podléhá v takovém případě jiným předpokladům. Přesto je třeba vyjít z toho, že ani takové obchodní prostory nejsou přístupny veřejnosti bez omezení. O vstupu do nich rozhoduje jen vůle jejich uživatele (srov. Mangoldt, H., Klein, F., Starck, Ch.: Kommentar zum GG, Band I., 5. vyd., Verlag Franz Vahlen, München 2005, s. 1235n. a judikatura německého Spolkového ústavního soudu tam uvedená). 21. ESLP a německý Spolkový ústavní soud se při interpretaci práva na soukromí v prostorové podobě, tj. práva na respektování a ochranu obydlí před zásahy zvenčí, neomezují jen na ochranu prostor užívaných k bydlení, nýbrž považují právo na respekt a ochranu obydlí společně s právem na nedotknutelnost osoby a soukromí a s právem na ochranu osobní svobody a důstojnosti za nedílnou součást soukromé sféry každého jednotlivce, v případě obydlí vymezenou prostorově.V. B) Funkce soudu při povolování zásahu do práva na nedotknutelnost obydlí22. Jak již Ústavní soud výše konstatoval, mají-li být použity robustní a základní práva a svobody jednotlivce omezující nástroje při prosazování veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti, je třeba, aby se pohybovaly v ústavněprávních limitech. "Trestní právo určuje hranici mezi trestní mocí státu a svobodou jednotlivcovou v tom úmyslu, aby výkon trestní moci státní nestal se proti jednotlivci nástrojem libovůle dočasných držitelů státní moci." (srov. Kallab, J.: Zločin a trest, Úvahy o základech trestního práva, J. R. Vilímek, Praha 1916, str. 8). Z hlediska imperativu ústavněprávních limitů při použití nástrojů trestního procesu je třeba konstatovat, že přípustný je zásah do základního práva nebo svobody jednotlivce ze strany státní moci jen tehdy, jde-li o zásah v demokratické společnosti nezbytný, a je-li akceptovatelný z pohledu zákonné existence a dodržení účinných a konkrétních záruk proti libovůli. Esenciální předpoklady spravedlivého procesu totiž vyžadují, aby byl jednotlivec vybaven dostatečnými garancemi proti možnému zneužití pravomoci ze strany veřejné moci [např. nález sp. zn. II. ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2001 (N 11/21 SbNU 83) či nález sp. zn. II. ÚS 789/06 ze dne 27. 9. 2007 (N 150/46 SbNU 489), dostupné rovněž v elektronické databázi rozhodnutí http://nalus.usoud.cz, a další]. 23. Tyto záruky představuje především soudní kontrola těch nejintenzivnějších zásahů do základních práv a svobod osob, neboť i v trestním řízení je povinností soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám jednotlivců (čl. 4Ústavy). Ostatně i čl. 13Úmluvy explicitně vyžaduje, aby osoba, jejíž základní práva byla dle jejího názoru porušena, měla k dispozici účinný prostředek nápravy před národním "orgánem", který je třeba interpretovat v návaznosti na čl. 4Ústavy. Je také nepřípustné, aby se soud, resp. soudce dostal do pozice pouhého "pomocníka" veřejné žaloby, neboť ze samotné podstaty institutu soudu (soudce) plyne požadavek jeho naprosté nestrannosti a nezávislosti [v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/04 ze dne 26. 4. 2005 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.) Ústavní soud mj. uvedl: "Nestrannost a nezávislost v objektivní poloze se na obecné úrovni posuzují z hlediska vztahu k ostatním mocenským složkám (princip dělby moci), z hlediska schopnosti aktérů (s potenciálním zájmem na určitém výsledku či průběhu sporu) ovlivnit vznik, trvání a zánik funkce člena soudního orgánu (tribunálu). Soudci a členové orgánů soudního typu proto musí mít dostatečně nezávislý status, který vylučuje přímé či zprostředkované působení na rozhodovací činnost. Existence ochrany proti vnějším tlakům je posuzována např. jak z hlediska existence potenciální možnosti ovlivnit kariéru soudce, tak možností přivodit zánik jeho funkce. Ke statusu nezávislosti nesporně patří i garance finanční nezávislosti. Jen tehdy dostává formální příkaz neřídit se cizími pokyny materiální obsah a jen tak je zajištěna neutralita a distance od stran."].24. Při posuzování nestrannosti a nezávislosti nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za validní kritérium považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, neboť právě tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodování. Toto kritérium reflektuje sociální povahu soudního rozhodování, z níž vyplývá, že i když třeba ve skutečnosti neexistuje (jak v subjektivní, tak v objektivní poloze) reálný důvod k pochybnostem o nestrannosti a nezávislosti, nelze přehlížet případnou existenci kolektivního přesvědčení, že takový důvod existuje (srov. k tomu výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 11/04 či rozhodnutí ESLP ze dne 23. 6. 1981 ve věci Le Compte, Van Leuven a de Meyere proti Belgii).25. V případě užití trestněprávních nástrojů omezujících základní práva a svobody jednotlivce (zejm. domovní prohlídka, prohlídka jiných prostor a pozemků, osobní prohlídka, zadržení a otevření zásilek, odposlechy telekomunikačního provozu) se požadavek soudní ochrany základních práv musí projevit ve vydání soudního příkazu a v jeho dostatečném odůvodnění. To musí odpovídat jak požadavkům zákona, tak především ústavním principům, z nichž zákonné ustanovení vychází, resp. které zpětně limitují jeho interpretaci, neboť aplikace takového ustanovení představuje zvlášť závažný zásah do základních práv a svobod každého jednotlivce (podobně viz citovaný nález sp. zn. II. ÚS 789/06). 26. Výše naznačené maximy plynoucí z ústavního pořádku České republiky vyžadují, aby o vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků rozhodoval nezávislý a nestranný orgán. Za takový, ve shora naznačeném smyslu, nelze považovat státního zástupce, a tím méně policejní orgán. Nelze totiž opomíjet skutečnost, že státní zástupci plní v kontradiktorním řízení funkce orgánu veřejné žaloby a jsou zákonem, jakož i slibem osobně zavázáni k ochraně veřejného zájmu (§18 odst. 3 zákona o státním zastupitelství). V přípravném řízení, kde mají zcela dominantní postavení, jsou společně s policejním orgánem povinni organizovat svou činnost tak, aby účinně přispívali k včasnosti a důvodnosti trestního stíhání (§157 odst. 1tr. řádu). To vše může vést k legitimním pochybám stran jejich nestrannosti (resp. jejího zdání) při posuzování střetu základních práv a svobod osob s veřejným zájmem na stíhání trestné činnosti. Ostatně v již citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/04 Ústavní soud zřetelně vymezil nároky na orgán, který materiálně vzato vykazuje takovou kvalitu, kterou lze ztotožnit se soudem, "ústavní pořádek České republiky (čl. 81 a 82Ústavy) stanoví, že soudnictví vykonávají pouze nezávislé a nestranné soudy, respektive nezávislí a nestranní soudci, kteří se řídí základními pravidly spravedlivého procesu (čl. 1 odst. 1Ústavy, hlava pátá Listiny). Tato ustanovení lze vykládat jako institucionální záruky materiálně chápaného výkonu soudní moci, a proto z hlediska práva na spravedlivý proces není nezbytné, aby ve všech případech byl soudem ve smyslu čl. 36 odst. 2Listiny výhradně orgán začleněný do soustavy obecných soudů, avšak musí jít o orgán nezávislý, jehož členové disponují nezávislostí a nestranností při svém rozhodování. Dále musí mít nepodmiňovaný přístup ke zkoumání všech relevantních aspektů věci (skutkových i právních), respektujíce základní zásady spravedlivého procesu (např. zásadu nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci či zásadu slyšeny musí být obě strany), přičemž vykonatelné rozhodnutí již nelze dalším mocenským aktem zvrátit (vymezení soudnictví v materiálním smyslu).".VI. Vlastní přezkum27. Napadené ustanovení §83a odst. 1tr. řádu určuje podmínky, za nichž je možné nařídit a vykonat prohlídku jiných prostor a pozemků, tedy podmínky pro použití nástroje trestního procesu omezujícího základní práva a svobody jednotlivce, v daném případě práva na soukromí v prostorové podobě, tj. práva na respektování a ochranu obydlí před zásahy zvenčí. 28. Ústavní soud tak ve světle výše uvedených ústavněprávních hledisek musel posoudit, zda části napadeného ustanovení splňují požadavky plynoucí ze shora uvedených principů, a dospěl k závěru, že tomu tak není. 29. Z celkové koncepce napadeného ustanovení §83a odst. 1tr. řádu, které stanoví podmínky pro nařízení a provedení prohlídky jiných prostor nebo pozemků, a především z jeho srovnání s ustanovením §83tr. řádu, které stanoví podmínky pro nařízení a výkon domovní prohlídky, zřetelně vyplývá, že je odrazem koncepce užšího pojetí institutu obydlí. Podle něj, jak shora uvedeno (viz bod 18), je obydlí vymezeno pouze prostorem skutečně sloužícím k bydlení, který je třeba odlišovat od prostorů nesloužících k bydlení. Tento přístup, který v důsledku plošně restriktivně interpretuje právo na soukromý život, se pak promítá do stanovení odlišných (přísnějších) podmínek pro nařízení a výkon domovní prohlídky ve srovnání s podmínkami pro nařízení a výkon prohlídky jiných prostor a pozemků. 30. Uvedenou koncepci, vycházející ze striktního odlišování soukromého života jednotlivce realizovaného v prostorách užívaných k bydlení, jemuž je poskytována vyšší míra ochrany před potenciálně excesivními zásahy ze strany veřejné moci, od soukromého života osoby naplňovaného např. v jeho pracovním prostředí anebo v místech, která využívá k výkonu zájmových činností, resp. i nečinnosti v podobě prosté relaxace nebo k zábavě, považuje Ústavní soud z hlediska principů uvedených pod částí V. A) nálezu za nepřípustnou, neboť míjí účel základního práva na soukromý život [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009 (N 232/55 SbNU 181, dostupný rovněž v elektronické databázi rozhodnutí http://nalus.usoud.cz), bod 19]. Ústavní soud je toho názoru, že zejména v dnešní době, kdy autonomní naplňování soukromého života a pracovní či zájmové aktivity spolu úzce souvisejí, nelze činit ostré prostorové oddělení soukromí v místech užívaných k bydlení od soukromí vytvářeného v místech a prostředí sloužících k pracovní či podnikatelské činnosti anebo k uspokojování vlastních potřeb či zájmových aktivit, byť činnosti odehrávající se v prostorách veřejnosti přístupných, resp. neuzavřených, např. podnikatelská činnost, budou moci podléhat jistým omezením, která mohou představovat určitý zásah do práva na soukromý život. Ta však jsou předem, co do účelu takových omezení úzce definovaná, a také osobě, např. podnikatele, předem známá, a taková osoba vybavená touto znalostí i vstupuje do různých specifických druhů činností, např. podnikání. Přesto ovšem není dotčeno právo takové osoby žádat soudní ochranu před zákonem sice předvídaným, specifickým zásahem, který však co do jeho nařízení nebo výkonu neodpovídá principu proporcionálního omezení práva na soukromý život. Pokud jde o neohraničené pozemky (např. lesy či louky), je zásadně třeba rozlišovat mezi vstupem na ně a jejich "prohlídkou", která je spojena se zásahem do integrity takové nemovitosti (pozemku). Proto její provedení musí mít stejný režim jako prohlídka uzavřených prostor. Je totiž obecně známou a sdílenou zkušeností (zejména z dob před rokem 1989), že se právě v takovém prostoru mnohdy realizoval soukromý život skrze uschování věcí, jež měly zůstat skryty očím veřejnosti a mnohdy především veřejné moci.31. Proto stejně jako v případě výkonu domovní prohlídky, tak i v případě výkonu prohlídky jiných prostor včetně zemědělských stavení, jakož i pozemků nezbytně dochází k zásahu do soukromé sféry jednotlivce prostorově vymezené, a pro takový zásah je třeba předchozí povolení soudu. 32. Zmíněný požadavek je o to naléhavější za situace, že náš trestní řád neumožňuje ani následnou kontrolu nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků soudem. Tak se tyto úkony, představující očividný zásah do základního práva na soukromý život, ocitají mimo jakoukoli bezprostřední soudní kontrolu. K její nutnosti se vyjádřil ESLP ve věci Camenzind v. Švýcarsko (rozhodnutí ze dne 16. 12. 1997). V této věci ESLP konstatoval porušení čl. 13Úmluvy ve vztahu k čl. 8Úmluvy přesto, že stěžovatel měl k dispozici procesní prostředek, jímž se obracel na příslušnou komoru Federálního soudu Švýcarska. Ten však v důsledku zastávané doktríny "trvajícího zásahu" jeho podání odmítl. Za této situace shledal ESLP existující procesní prostředek za neefektivní. Obdobně by bylo možno v České republice uvažovat o ústavní stížnosti přímo proti nařízení prohlídky jiných prostor, avšak i judikatura českého Ústavního soudu zčásti sdílí doktrínu "trvajícího zásahu", a nadto Ústavní soud setrvale judikuje, že jde-li o zásah veřejné moci, který nepředstavuje nereparovatelné porušení základních práv, je třeba upřednostnit aplikaci principu subsidiarity. To znamená, že přezkoumatelným v řízení o ústavní stížnosti může být až konečné rozhodnutí ve věci, které by se mělo vypořádat i s námitkou zásahu do práva na soukromý život v podobě domovní prohlídky [srov. k aplikaci principu subsidiarity např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99 ze dne 8. 9. 1999 (U 56/15 SbNU 315) a ve SbNU nepublikovaná usnesení sp. zn. I. ÚS 690/2000, sp. zn. I. ÚS 313/06, sp. zn. II. ÚS 434/06, sp. zn. III. ÚS 887/09 či sp. zn. III. ÚS 1986/09 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V intencích shora uvedeného se naše ústavní stížnost jeví rovněž jako prostředek neefektivní. Navíc jistě není žádoucí, aby Ústavní soud v obdobných věcech posuzoval přiměřenost nařízení a výkonu prohlídek všech prostor jako první. Mohl by tak totiž nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do kompetence obecných soudů shromažďovat a hodnotit důkazy, a ve svém důsledku tak předurčovat výsledek trestního řízení. 33. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že napadené části ustanovení §83a odst. 1tr. řádu nelze považovat za ústavně konformní, neboť zřetelně porušují výše naznačené ústavněprávní limity (čl. 12 odst. 1Listiny, čl. 8 odst. 1Úmluvy a čl. 17 Paktu), které je zcela nezbytné respektovat při zákonné konstrukci (stejně jako při aplikaci) nástrojů trestního procesu, které omezují základní práva a svobody jednotlivců.34. Z naznačených důvodů Ústavní soud rozhodl podle §70 odst. 1zákona o Ústavním soudu o zrušení části napadeného ustanovení §83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto nálezu, který se stane vykonatelným dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů (§58 odst. 1zákona o Ústavním soudu).
1. Odlišné stanovisko soudce Vladimíra KůrkyJelikož se nemohu ztotožnit ani s použitou argumentací (povýtce) a zejména s dosaženým výsledkem, předkládám toto odlišné stanovisko:I.1. - námitka metodologická - co lze nálezu vytýkat z pohledu jím použité argumentaceSpecifická ochrana obydlí, resp. soukromí, rozvíjená na podkladě judikatury ESLP a "zahraničních ústavních soudů" (body 19 až 21) ve vztahu k tam identifikovaným prostorám, je většinovým stanoviskem bez dalšího spjata se všemi myslitelnými podobami prostor nebytových včetně pozemků (bod 25), a to ve smyslu požadavku soudní ochrany, resp. podmíněním prohlídky těchto prostor předtím vydaným soudním příkazem náležitě odůvodněným.Užitá konstrukce tedy toliko předjímá, že to, co bylo dovozeno pro "obydlí" v užším smyslu (byt), jakož i ve smyslu širším (srov. "advokátní kancelář"), musí nutně platit i pro všechno ostatní, co pod pojem obydlí zahrnováno standardně není (viz bod 18); to je ovšem metodologicky nepřijatelné, neboť právě takový důsledek měl být teprve dokázán. Že mezi všemi myslitelnými prostorami, s nimiž lze - byť vzdáleně - spojit pojem obydlí, resp. znak "soukromého života", je namístě lišit, je patrné i ze samotného výkladu oné "zahraniční judikatury", prezentovaného pod bodem 20, pakliže se zde kupříkladu zaznamenává, že co do "obchodních prostor" otevřených veřejnosti "intenzita zmíněného práva však klesá ...". Není pak zřejmé (resp. většinovým stanoviskem dokázané), že pro všechny dotčené prostory - nejen pro ty, jež jsou obydlím, resp. prostorami jemu připodobnitelnými - se požadavek jejich ochrany, resp. ochrany s nimi spjatých aspektů soukromého života musí nutně identifikovat s předběžnou soudní kontrolou (přitom jest položit důraz jak na "soudní", tak "předběžnou"). I zde se použitou argumentací nepřípustně - a priori - váže to, co je obhajitelné ku obydlí (příp. i v širším smyslu), přímo na všechny prostory ostatní, včetně "továrních hal, skladišť, živnostenských provozoven, samostatně stojících garáží" apod. (bod 18), stejně jako posléze i na "pozemky". Tak jako uvedeno výše, ani to neplatí bez dalšího, resp. mělo být teprve prokázáno. Z bodu 23 se ostatně podává, že soudní kontrola představuje záruky až proti těm "nejintenzivnějším zásahům", což logicky je namístě spojit nejen s fenoménem "prohlídky" (jako takové), nýbrž i s prohlídkou kvalifikovaného předmětu. Tím kupříkladu veřejně přístupný pozemek ve vlastnictví obviněného být nemusí, jestliže vazba na jeho "soukromý život" je in concreto nízká, případně nulová. 2. - ad judikatura ESLPArgumentace vybranou judikaturou ESLP není zcela korektní, neboť ve všech případech přehlíží širší kontext jednotlivých věcí. Důvodem "zásahu" ESLP byla vždy zcela konkrétně seřazená řada jednotlivých okolností, z nichž eventuální nedostatek předběžné soudní kontroly (případně však i jiné) byl uvažován jen jako jedna z nich. Z citované judikatury se nepodává, že soudní kontrola je vždy nevyhnutelná; názory vyjádřené ve věci Camenzind proti Švýcarsku (rozsudek ze dne 16. 12. 1997, stížnost č. 136/1996/755/954) působí ve vztahu k závěrům nálezu dokonce spíše protisměrně. II.Pochybnosti na téma ústavnosti kritického ustanovení §83a tr. řádu bylo možné odklidit nikoli postupy derogačními, nýbrž interpretačními, k čemuž se Ústavní soud měl snažit uchýlit primárně, pakliže chce být věrný proklamovanému principu "minimalizace (vlastních) zásahů".Ústavně konformní výklad byl zde nasnadě, resp. nebyl nedosažitelný, a jeho základy jsou vyjádřeny již v předchozí "metodologické" oponentuře. Bylo naznačeno, že existují různá "obydlí", resp. různé "jiné prostory", jež jsou na jedné straně způsobilé sloužit coby podklad pro užití určitého důkazního prostředku v trestním řízení, na druhé straně však právě jeho použitím vyvstává objektivně riziko, že ústavně chráněné hodnoty "obydlí", resp. "soukromého života" budou relevantně dotčeny.Je-li ve hře, jak většina dovodila, zásadně "soukromý život", pak očividně není pochyb (ostatně viz výše), že substrát ("prostor"), na kterém ulpívá, je i ve vztahu k němu potenciálně rozmanitý (srov. "byt" na straně jedné a otevřený "pozemek" na straně druhé); zjednodušeně řečeno, soukromý život se "spíše" (cum grano salis) realizuje v obydlí, jímž je byt, než v "jiné prostoře", kterou je kupříkladu "skladiště", resp. neoplocený pozemek. Tomu pak logicky i věcně odpovídá rovněž odlišná míra ochrany proti zásahu do takto diverzifikovaného "soukromí"; v prvním případě bude vyšší, v druhém přirozeně nižší; z toho však plyne, že vyžaduje-li se pro zásah do soukromí prohlídkou bytu (domovní) - a to zcela opodstatněně - existence předběžné kontroly soudní, "není nikde napsáno", že stejná úroveň (to jest úroveň nejvyšší) musí být nárokována i pro zásah do prostor ostatních, tj. těch, ve vztahu k nimž se aspekt soukromého života zjevuje méně významně, popřípadě až nevýznamně (viz znovu již dříve zmiňovaná skladiště, opuštěné tovární haly, veřejně přístupné pozemky apod.).Jestliže ohledně těchto "ostatních" prostor se potenciál ústavně relevantního zásahu do jimi implikovaného "soukromého života" snižuje, resp. je evidentně nižší než v případě "obydlí" (bytu), jelikož se snižuje potenciál ústavně relevantního "soukromí", pak je logicky i věcně přiléhavé, aby na hledisky ústavnosti takto uvolněné místo nastoupilo hledisko jiné, "nižší", totiž hledisko "pouhé" (podústavní) zákonnosti, a to je v přípravném řízení trestním okupováno zásadně, resp. v první řadě nikoli soudem, nýbrž státním zástupcem, jehož předběžná kontrola - na tomto základě - je způsobilá být i adekvátní (ústavní hodnoty zde již nejsou významně dotčeny).Pakliže se většinovému názoru podařilo otřást tzv. úzkým pojetím pojmu obydlí (§82 odst. 1 tr. řádu), pak odtud - tudíž - nebylo nikterak nevyhnutelné (zmíněnému principu "minimalizace zásahů" bylo dokonce kontrérní), aby shodný režim zakotvený pro domovní prohlídku (§83 tr. řádu), byl reklamován - a to vůbec - i pro prohlídku jiných prostor a pozemků (§83a tr. řádu), k čemuž se většina pléna uchýlila.Shora avizovaná alternativa ústavně konformní interpretace pak mohla spočívat v takovém výkladu §83a tr. řádu, v jehož rámci "jiné prostory nebo pozemky" bylo vždy v konkrétním případě posuzovat z pohledu existence znaků "soukromého života", jež by jejich prohlídkou mohly být dotčeny; jestliže konkrétní "jiný prostor" byl připodobitelný "obydlí" (viz bod 19 až 21), pak, ačkoli formálně o obydlí nejde, je nezbytné aplikovat povolovací režim podle §83 tr. řádu; není-li zde takových znaků, prosadí se postupy podle §83a tr. řádu, a předběžná kontrola státním zástupcem - byť nikoli "nestranným", jak bylo dovozeno, - soustředěná ke kritériím zákonnosti je (pro nedostatek ústavně relevantních znaků) kontrolou dostatečnou.Tím není ostatně ani potlačen prvek kontroly soudní; ta sice není apriorní, leč v poloze hodnocení zákonnosti v přípravném řízení opatřených důkazů jakožto posteriorní se uplatní. Pozornost se sice tím upírá ku okolnostem povýtce konkrétním, což může provokovat námitku nedostatku právní jistoty, nicméně ku hodnocení zákonnosti (a tím použitelnosti) toho či onoho důkazu jsou obecné soudy nuceny i v jiných obdobných případech.Méně snáze než s tím se obecné soudy zřejmě vypořádají s důsledky derogace, k níž přistoupila většina pléna. Jen náznakem postačí zmínit, že posiluje dále prvky procedurální formalizovanosti trestního procesu, jež překáží jeho efektivitě a přinese další organizační obtíž obecným soudům, neboť se rozšíří okruh úkonů, které konkrétního soudce vylučují z trestního řízení po podání obžaloby; jak je všeobecně známo z režimních řešení srovnatelných situací na obecných soudech v minulosti (viz někdejší přesun vazební agendy ze státních zastupitelství na soudy), skutečné zvýšení komfortu ochrany základních práv, o který zde mělo jít, si ve skutečnosti lze představovat jen stěží.2. Odlišné stanovisko soudců Jana Musila a Michaely ŽidlickéNesouhlasíme s výrokem a s odůvodněním nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 8. června 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09, kterým byla zrušena část ustanovení §83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Podle §14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujímáme k nálezu odlišné stanovisko, které odůvodňujeme takto:I. Neexistuje žádný ústavní předpis, který by vyžadoval,aby k prohlídce jiných prostor a pozemků v přípravném řízení trestním byl vydáván předchozí soudní příkaz1. Ustanovení §83a tr. řádu, které umožňuje, aby prohlídku jiných prostor a pozemků v přípravném trestním řízení nařídil státní zástupce (nebo policejní orgán se souhlasem státního zástupce), není v žádném rozporu s ústavními předpisy.2. Ani Ústava, ani Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ani mezinárodní smlouvy o ochraně základních práv a svobod neznají žádný institut "nedotknutelnosti jiných prostor a pozemků". Je samozřejmé, že i tyto objekty jsou právními předpisy chráněny proti neoprávněným zásahům (např. ochranou práva vlastnického) a že vstup orgánů činných v trestním řízení do těchto prostor a jejich prohlídku musí upravovat zákon, což právní úprava obsažená v §83a tr. řádu zcela uspokojivě splňuje. 3. Ani Ústavní soud, nemá-li se ocitnout v nepřípustném postavení pozitivního zákonodárce, nemůže shledávat rozpor "podústavního" zákona s neexistující ústavněprávní pozitivní úpravou.II. Prohlídka jiných prostor a pozemků není intenzitou svého zásahu do základních práv a svobod srovnatelná s domovní prohlídkou4. Nález vychází z premisy, že prohlídka jiných prostor a pozemků patří mezi "nejintenzivnější zásahy do základních práv a svobod" (bod 23 odůvodnění) a na tomto argumentačním základě staví požadavek soudní kontroly (v podobě předchozího soudního příkazu k prohlídce). Odůvodnění nálezu na více místech přirovnává prohlídku jiných prostor a pozemků k domovní prohlídce. V bodě 3 odůvodnění nálezu se konstatuje, že II. senát Ústavního soudu, který návrh na zrušení §83a tr. řádu plénu předložil, má za to, že "prohlídka jiných prostor nepochybně rovněž představuje zásah do práva každého jednotlivce na soukromí, a to v obdobném rozsahu jako v případě domovní prohlídky". V bodě 15 odůvodnění se dokonce tvrdí, že "v případě výkonu domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor se jedná zejména o omezení základního práva osoby na nedotknutelnost jejího obydlí". 5. Tyto úvahy jsou podle našeho přesvědčení nesprávné. Pokládáme za nepopiratelné, že ústavně chráněné hodnoty jsou co do svého významu velmi odlišné a že stupni jejich rozdílné závažnosti musí odpovídat také rozdílný stupeň jejich právní ochrany. 6. Citlivá diferenciace ústavních práv a svobod je nezbytná jak pro zákonodárce, tak pro orgány aplikující právo. Je všeobecně známo, že ústavní práva se velmi často ocitají ve vzájemné kolizi a testem proporcionality je třeba zvažovat, kterému základnímu právu nebo veřejnému statku je nutno dát přednost. Pro trestní řízení je takové kolizní zvažování hodnot charakteristické, protože je třeba vybalancovat na jedné straně veřejný zájem (a zájem obětí trestných činů) na účinném potírání kriminality, na straně druhé pak ochranu práv a svobod obviněného. 7. "Zglajchšaltování" veškerých základních práv a svobod na stejnou úroveň znemožňuje tento test proporcionality úspěšně realizovat a vede k tak kuriózním závěrům, jako je ten, že bývalý kravín - nyní ilegální pěstírna konopí (právě takový objekt byl podroben prohlídce v trestní věci, jež druhému senátu Ústavního soudu zavdala důvod k předložení návrhu na zrušení napadeného zákonného ustanovení) - zasluhuje stejné ústavněprávní ochrany jako soukromý byt nebo lidské obydlí. 8. Pro zdůvodnění údajné protiústavnosti napadeného zákonného ustanovení se nález dovolává článku 12 odst. 1 Listiny a článku 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Tvrdíme, že žádnou takovou ochranu "jiných prostor a pozemků" citované (ani jiné) ústavní normy neposkytují.9. Článek 12 odst. 1 Listiny výslovně mluví toliko o ochraně "obydlí" ("Obydlí je nedotknutelné."). Stejný termín obsahuje také Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v článku 8 odst. 1 ("Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence."). Článek 17 odst. 1 Paktu používá termín "domov" ("Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence ani útokům na svou čest a pověst."). Vykládat termíny "obydlí" a "domov" tak, že by se snad jimi měl rozumět též kravín-pěstírna konopí, pokládáme za naprosto nepatřičné - již jen proto, že běžný jazykový úzus, který nelze ignorovat ani při interpretaci právních norem, žádnou takovou interpretaci nepřipouští.10. Je možno dodat, že termín "obydlí" používají i jiné podústavní právní normy, např. trestní zákoník ve skutkové podstatě trestného činu "porušování domovní svobody" podle §178. Jak správně konstatuje bod 18 nálezu, konstantní judikatura i trestněprávní doktrína interpretují tento pojem extenzivně a zahrnují pod něj nejen byty a obytné domy, ale též např. rekreační chaty, bytové náhrady, místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení jako koleje a ubytovny, ale i pronajatý hotelový pokoj apod. S tím vším lze samozřejmě souhlasit. Česká trestněprávní nauka a judikatura však nikdy nezahrnovala pod pojem "obydlí" takové objekty, jako jsou kravíny, tovární haly, sklady, kanceláře apod., naopak tyto objekty od obydlí odlišuje a používá pro ně samostatné označení "nebytový prostor", jemuž poskytuje ochranu v ustanovení §208 trestního zákoníku ("neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru").11. Pokládáme za krajně nežádoucí a rozporné s principem právní jistoty a s principem určitosti práva, aby pro oblast ústavního práva byla zaváděna autonomní či paralelní definice či interpretace pojmů odchylná od jiných právních odvětví téhož systému práva. Pokud by se takovýmto postupem nechaly inspirovat orgány činné v trestním řízení a pod pojem "obydlí" ve skutkové podstatě trestného činu "porušování domovní svobody" začaly zahrnovat i objekty zmiňované v nálezu, došlo by k zákonodárcem nezamýšlené kriminalizaci jiného druhu jednání a k porušení základního ústavního principu nullum crimen sine lege certa (čl. 39 Listiny).III. Prohlídka jiných prostor a pozemků v přípravném trestním řízení není zpravidla zásahem do soukromí a není natolik intenzivním zásahem, aby vyžadovala předchozí souhlas soudce 12. Kromě toho, že nález nepatřičně připodobňuje "jiné prostory" a "pozemky" k ústavněprávním pojmům "obydlí" a "domov", vychází dále z předpokladu, že trestněprocesní úkon "prohlídka jiných prostor a pozemků" prý také znamená zásah do "soukromého života", chráněného článkem 8 odst. 1 Úmluvy a článkem 17 odst. 1 Paktu.13. S takto generalizujícím tvrzením nesouhlasíme. Nemá-li se stát pojem "soukromý život" naprosto vágním, bezbřehým a právně neuchopitelným, musí existovat jeho přesnější obsahové vymezení - jinak by pod tento pojem bylo možno zařadit téměř cokoliv. Marně přemýšlíme o tom, jakými atributy by bylo možno charakterizovat soukromý život vedený v kravíně-pěstírně konopí. Při takto široce chápaném pojetí soukromého života by se stala speciální ústavní ochrana takových hodnot, jako je např. domovní svoboda (právo na respektování obydlí, domu), ochrana telekomunikačního tajemství, ochrana rodinného života, ochrana osobních informací apod., prakticky nadbytečná, protože toto vše by bylo pokryto takto široce chápanou ochranou "soukromého života". 14. Definovat pojem "soukromý život" tak, aby z něj bylo možno vyvozovat nějaké relevantní právní závěry, je nepochybně velmi obtížné, přesto však při jeho interpretaci v právu je třeba dospět k určitějšímu vymezení. Domníváme se, že pojem soukromý život je vždy třeba vztáhnout k určité konkrétní osobě a k její činnosti - je to jednání, které se vyznačuje jistou intimitou, není určeno pro zraky veřejnosti, odehrává se v relativně ohraničeném privátním prostoru, k němuž má dotyčná osoba blízký specifický vztah. Podstatné je podle nás to, že pojmovým znakem "soukromého života" je osobně vykonávaná činnost, která je spjata se specifickým emočním prožíváním. Definování pojmu "soukromý život" toliko pomocí bezbřehého prostorového vymezení a provozováním jakékoli činnosti - dokonce i takové, která má kriminální povahu (např. ilegální pěstování drog), pokládáme za zcela vágní a nevyhovující požadavku určitosti právních pojmů. 15. Souhlasíme s tím, že "soukromý život" se za jistých okolností může odehrávat též jinde, než jen v obydlí, např. v místech sloužících jinak k pracovní a podnikatelské činnosti nebo i v jiných prostorách (jak konstatuje odůvodnění nálezu v bodě 30). Pokládáme však za důležité, že prožívání soukromého života v takových jiných prostorách je výjimečné a epizodické. Patří k charakteristickým rysům jakékoli právní úpravy, že generalizuje hromadné, typické jevy a mezi takové rozhodně nepatří vedení soukromého života v nebytových prostorech a na pozemcích. Ochranu prvků soukromého života v takových výjimečných případech si lze představit v rámci individuálních případů aplikace práva, nikoliv však obecnou zákonnou úpravou.16. Lze snad souhlasit s tvrzením obsaženým v bodě 30 odůvodnění nálezu, že "zejména v dnešní době, kdy autonomní naplňování soukromého života a pracovní či zájmové aktivity spolu úzce souvisejí, nelze činit tak ostré prostorové oddělení soukromí v místech užívaných k bydlení od soukromí vytvářeného v místech a prostředí sloužících k pracovní či podnikatelské činnosti anebo k uspokojování vlastních potřeb či zájmových aktivit". K tomu však lze zároveň dodat, že i v těchto nových podmínkách je každému člověku zachována volnost při výběru místa, kde hodlá svůj soukromý život praktikovat, a že si je přitom každý zajisté vědom rozdílů ve stupni poskytované ochrany soukromí v rozličných prostorách - ochrana soukromí v obydlí je zajisté dokonalejší než ochrana soukromí v pracovním či jiném prostředí. 17. Za zaznamenání stojí snad i to, že novodobým trendem je nejen přenášení soukromí do pracovních prostor, nýbrž rovněž vědomé provozování soukromého života a intimit přímo ve veřejném prostoru (viz např. televizní pořady typu "Big brother" nebo "Vyvolení"). Je na pováženou, zda celé škále takových projevů pseudosoukromého života má být poskytována stejně intenzivní ústavněprávní ochrana, jako je tomu v případě domovní svobody, a je otázka, zda dotyčné osoby vůbec o poskytování takové ochrany stojí.18. V žádném ústavněprávním předpisu není stanoveno, že ochrana soukromého života provozovaného v jiných prostorách a na pozemcích musí být tak intenzivní, aby vyžadovala formu předběžného soudního příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků.19. Naopak systematickým výkladem článku 12 Listiny (argumentem a contrario) lze dovodit, že požadavek předchozího soudního příkazu se vztahuje toliko na domovní prohlídku pro účely trestního řízení (čl. 12 odst. 2 Listiny), nikoliv však na prohlídku jiných prostor a pozemků. IV. Státní zástupce poskytuje dostatečné záruky zákonnosti a ústavnosti rozhodování o nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků v přípravném trestním řízení20. Domníváme se, že ustanovení §83a odst. 1 tr. řádu, opravňující k nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků v přípravném řízení státního zástupce nebo policejní orgán (s předchozím souhlasem státního zástupce), plně vyhovuje potřebám ochrany základních práv (včetně ochrany soukromého života) a není v rozporu s žádným ústavním předpisem.21. Argumentace nálezu (body 22 až 26) vychází z požadavku, "aby o vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků rozhodoval nezávislý a nestranný orgán. Za takový, ve shora naznačeném smyslu, nelze považovat státního zástupce, a tím méně policejní orgán.". Tvrdíme, že z žádného ústavněprávního předpisu nelze takový požadavek předchozího soudního příkazu dovodit.22. Explicitní ústavněprávní ustanovení o výlučných kompetencích soudu a soudce v trestním řízení nalezneme toliko pro případy rozhodování o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), rozhodnutí o vazbě a vydání příkazu k zatčení obviněného (čl. 8 odst. 3 a 4 Listiny) a o vydání příkazu k domovní prohlídce (čl. 12 odst. 2 Listiny).23. V souladu s všeobecně uznávanou zásadou, že zákonodárce může i "obyčejným" zákonem upravit silnější ochranu základních práv a svobod, než jaká je vyžadována ústavními předpisy nebo mezinárodní smlouvou, obsahuje český trestní řád několik dalších případů, v nichž svěřil rozhodování o zásazích do základních práv v přípravném řízení soudu. Takovými případy jsou omezení obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody podle §74a, souhlas s otevřením zásilky podle §87 odst. 1, nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 2, příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu podle §88a odst. 1, nařízení pozorování obviněného ve zdravotním ústavu podle §116 odst. 2, povolení ke sledování, pokud má být zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků podle §158d odst. 3 a povolení k použití agenta podle §158e odst. 4 tr. řádu. Jak patrno, zákonodárce tak učinil (nad rámec ústavních předpisů) jen v několika málo případech mimořádně intenzivních zásahů do základních práv a svobod.24. Nic by samozřejmě nebránilo tomu, aby zákonodárce nad rámec ústavních požadavků zakotvil výlučnou kompetenci soudu i v případě nařizování prohlídky jiných prostor a pozemků podle §83a odst. 1 tr. řádu. Pokud tak zákonodárce neučinil, stalo se tak zřejmě proto, že v tomto případě pokládal zásah do základních práv za nepříliš intenzivní a po zvážení jiných kolidujících ústavních zájmů (např. zájmu na efektivitě trestního stíhání, na rychlosti a hospodárnosti trestního řízení apod.) usoudil, že ochranu základních práv dostatečně spolehlivě zajistí též státní zástupce. Podle našeho přesvědčení taková zákonná úprava není v rozporu s žádnými ústavními předpisy a Ústavní soud neměl žádný důvod ke zrušení napadeného ustanovení.25. Je nepochybné, že garantem ochrany základních práv a svobod v trestním řízení není toliko soud, ale všechny orgány činné v trestním řízení, tedy též státní zástupce a policejní orgán.26. Právní status státního zástupce je dostatečně silný k tomu, aby skýtal účinné garance zákonnosti a ústavnosti v případech méně intenzivních zásahů do základních práv a svobod, tj. takových úkonů, jako je třeba prohlídka jiných prostor a pozemků. Požadavky nezávislosti a nestrannosti, charakteristické pro soudce, nejsou u těchto méně intenzivních zásahů nezbytné a jejich nedostatek není na ústavněprávní úrovni důvodem ke zrušení napadeného zákonného ustanovení.27. Nedostatečnost právní ochrany poskytované státním zástupcem nelze dovozovat toliko z toho faktu, že Ústava v článku 80 zařazuje státní zastupitelství mezi orgány moci výkonné. I tyto orgány jsou povinny řídit se Ústavou a zákonem. Navíc je třeba mít na zřeteli, že postavení státního zastupitelství mezi ostatními orgány moci výkonné je velmi specifické a odlišné.28. Toto specifické postavení státního zástupce zakotvuje samostatná a speciální právní úprava v zákoně č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Pro výkon funkce státního zástupce stanoví tento zákon velmi náročné kvalifikační požadavky (§17 citovaného zákona). Státní zástupce je povinen postupovat odborně, svědomitě, odpovědně, nestranně, spravedlivě a bez zbytečných průtahů (§24 odst. 1 citovaného zákona). Právní normy zakotvují též podmínky jeho zvýšené právní odpovědnosti včetně odpovědnosti kárné (§27 a násl. citovaného zákona) a odpovědnosti trestní (trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 trestního zákoníku).29. V rámci trestního řízení postupuje státní zástupce podle trestního řádu, nikoliv podle správních norem. Trestní řízení se obecně vyznačuje mnohem přísnějšími kontrolními mechanismy a vytváří účinnější záruky proti zneužití než jiné typy právního řízení.30. V domácí i zahraniční právní nauce je všeobecně akceptován názor, že státní zastupitelství není běžným administrativním orgánem, nýbrž vykazuje vedle znaků příznačných pro administrativní orgány také znaky příznačné pro soudní orgány. Státní zastupitelství je charakterizováno jako instituce sui generis (viz např. Fenyk, J.: Veřejná žaloba, díl I. Praha : Institut Ministerstva spravedlnosti pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 2001, s. 208; Koetz, A. G., Feltes, T.: Organisation der Staatsanwaltschaften. Köln : Bundesanzeiger Verlagsges., 1996, s. 31).31. Tezi o tom, že stupeň objektivity a nestrannosti státního zástupce je dostatečný k tomu, aby mohl plnit též některé justiční funkce, vyslovil Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Schliesser v. Švýcarsko (Application no. 7710/76, 4. 12. 1979). Výjimku ovšem tvoří rozhodování o vině a trestu a o vazbě a vydávání příkazu k domovní prohlídce - pro tyto případy ESLP trvá na kompetenci soudu.32. Ze své mnohaleté zkušenosti ústavního soudce můžeme vyslovit oprávněné přesvědčení, že v praxi nedochází v postupu státních zástupců při nařizování prohlídek jiných prostor nebo pozemků v přípravném řízení (resp. udílením předchozího souhlasu policejním orgánům) k žádným významnějším excesům, které by svědčily o nutnosti změnit dosavadní právní úpravu. Ani trestněprocesní nauka nebo judikatura obecných soudů nesignalizuje u tohoto úkonu žádné systémové vady v právní úpravě a při její aplikaci v konkrétních případech. Individuální případy selhání a vad v postupu státních zástupců se samozřejmě mohou vyskytnout, soudíme však, že nejsou nijak častější či závažnější, než je tomu v jiných případech třeba i u soudců.V. Soudní kontrola příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydaného státním zástupcem v přípravném řízení je v rámci trestního řízení zajištěna33. Pro celé trestní řízení je charakteristické, že v něm existuje mnoho kontrolních a nápravných mechanismů, které mají napravovat případná pochybení orgánů činných v trestním řízení. Je tomu tak i v případě příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků. Takovým prostředkem je např. právo obviněného žádat, aby byly odstraněny závady v postupu státního zástupce; takovou žádost vyřizuje státní zástupce bezprostředně vyššího státního zastupitelství (viz §157a odst. 2 tr. řádu).34. Nápravu vad v postupu státního zástupce lze uskutečňovat též v rámci dohledu vykonávaného vyšším státním zastupitelstvím podle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství.35. Velmi účinným způsobem kontroly je to, že zákonnost nařízení prohlídky bude soudem pravidelně hodnocena v rámci dokazování před soudem, kde obviněný může v každém individuálním případě vznést proti provedené prohlídce své námitky. Jestliže soud zjistí, že prohlídka byla provedena nezákonně, vysloví nepoužitelnost důkazů získaných prohlídkou. Tento soudní zásah zabrání, aby nezákonně provedená prohlídka měla pro obviněného negativní následky. Zároveň se tím dosahuje disciplinarizujícího generálního účinku, vede to k tomu, že vědomí nepoužitelnosti nezákonně získaného důkazu preventivně odrazuje od opakování vadných postupů v budoucnosti.36. Domníváme se, že tyto kontrolní mechanismy jsou v případě příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků zcela dostatečné a přiměřené významu tohoto úkonu.VI. Rozšiřování počtu úkonů, k jejichž provedení v přípravném řízení trestním bude vyžadován předchozí příkaz soudce, posiluje inkviziční charakter trestního řízení37. Trestní řízení se nikdy neobejde bez zásahů do základních práv a svobod a tyto zásahy jsou v něm poměrně velmi časté. Téměř každý úkon vedený proti obviněnému se dotýká jeho základních práv - počínaje zahájením trestního stíhání, předvoláním, předvedením, výslechem, rekognicí, konfrontací, zkoumáním jeho duševního stavu atd. Některé z těchto úkonů jsou co do své intenzity plně srovnatelné s nařízením prohlídky jiných prostor a pozemků nebo jsou dokonce ještě závažnější - jako příklad lze uvést osobní prohlídku (§83b tr. řádu), odnětí věci (§79 tr. řádu), zajištění peněžních prostředků na účtu u banky, zajištění zaknihovaných cenných papírů, zajištění nemovitosti, zajištění jiné majetkové hodnoty, zajištění náhradní hodnoty (§79a až §79f tr. řádu), prohlídka těla a jiné podobné úkony (§114 tr. řádu). Přesto ve všech těchto případech dovoluje trestní řád, aby v přípravném řízení byly nařízeny státním zástupcem (někdy dokonce policejním orgánem).38. Z povahy věci je nemyslitelné, aby ke všem těmto zásahům již v přípravném řízení dával předchozí souhlas soudce - není tomu tak v žádné zemi. Pokud by tomu tak mělo být, byl by trestní proces zcela paralyzován - již jen proto, že zvládnutí masivního nápadu trestné činnosti (ročně je v České republice zjištěno zhruba 350 tisíc skutků trestných činů) vysoce překračuje kapacitní možnosti omezeného množství soudců. Proto je naprosto samozřejmé, že v přípravném řízení musí docházet k určité "dělbě práce" a že hlavní tíha práce v přípravné fázi trestního řízení leží na policejních orgánech a na státních zástupcích. Ingerence soudů v přípravném řízení je požadována pouze u několika nejzávažnějších úkonů - mezi takové prohlídka jiných prostor a pozemků rozhodně nepatří.39. Pokládáme za vhodné upozornit na nebezpečí, že neúměrné rozšiřování počtu úkonů, k jejichž provedení v přípravném řízení bude vyžadován souhlas soudce, se paradoxně může obrátit proti principům spravedlivého procesu, a v důsledku toho i v neprospěch obviněného. Ze staleté zkušenosti získané z neblahé historie tzv. inkvizičního typu trestního řízení vyplývá, že silná ingerence soudce do přípravného řízení de facto posiluje roli přípravného řízení a zeslabuje význam hlavního líčení a soudního stadia vůbec. Na výsledky dokazování v přípravném řízení uskutečněného za účasti soudce se totiž pohlíží nekriticky, apriorně se předpokládá jejich zvýšená věrohodnost a tyto výsledky se dalekosáhle přenášejí do soudního stadia a ovlivňují soudní rozhodnutí. Kontrolní funkce hlavního líčení, v němž by mělo spočívat těžiště dokazování, se tím fakticky oslabuje. Posilování přípravného řízení vede k degradaci hlavního líčení, které se mění na "pouhé divadlo" nebo "přívěsek" přípravného řízení, jak oprávněně kritizuje např. rakouský procesualista Reinhard Moos (Moos, R.: Der Strafprozess im Spiegel ausländischer Verfahrensordnungen. Berlin : H. Jung, 1990, s. 53.). I to je jeden z důvodů, proč je institut vyšetřujícího soudce v systémech kontinentálního trestního procesu v posledních desetiletích na ústupu a v řadě evropských zemí byl zcela odstraněn (např. v Německu v roce 1974, v Itálii v roce 1988). Blíže k těmto trendům viz Repík, B.: Mezinárodní konference o ochraně lidských práv při výkonu trestní spravedlnosti v postkomunistických zemích. Právo a zákonnost, č. 4/1992, s. 249.VII. Faktické možnosti soudce ověřovat důvody k nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků jsou velmi limitované40. Je realitou, že zapojení soudce do přípravného řízení již dnes (v zákonem předpokládaných případech) je často velmi formální a povrchní. Je totiž nesporné, že v okamžiku, kdy má být předchozí soudní příkaz udělován, což je nejčastěji v nejranějších stadiích přípravného řízení, existuje zpravidla velmi málo procesně fixovaných informačních zdrojů a soudce je beztak odkázán na stručné a fragmentární informace poskytnuté mu policejními orgány a státním zastupitelstvím; na důkladnou prověrku těchto informací nemá soudce v této fázi řízení dostatek času a prostředků. Lepší faktické možnosti pro verifikaci důvodů k nařízení prohlídky má ve skutečnosti státní zástupce, který provádí soustavný dozor nad přípravným řízením (§174 tr. řádu) a je v bezprostředním kontaktu s policejními orgány. 41. Zajisté lze požadovat, aby tato potíž, zmíněná v předchozím odstavci, byla překonávána zvýšeným pracovním úsilím soudců tam, kde jde o skutečně závažné zásahy do základních práv a svobod, jako je tomu v případech vzetí do vazby nebo v případech domovní prohlídky, zásahů do telekomunikačního tajemství apod. Jak uvádíme shora v bodě 23, počet takových úkonů v přípravném řízení, při nichž je vyžadována účast soudce, již dnes přesáhl počtu deseti a postupnými novelizacemi stále narůstá (viz např. novelizací v roce 2001 zavedený institut výslechu svědka a rekognice za účasti soudce, jde-li o neodkladný nebo neopakovatelný úkon ve stadiu před zahájením trestního stíhání podle §158a tr. řádu). 42. I když nejsou k dispozici žádná statistická data o celostátním počtu prováděných prohlídek jiných prostor a pozemků podle §83a tr. řádu, lze odhadnout, že jde každoročně jistě o stovky, ne-li tisíce případů; z hlediska pracovního zatížení soudců jde o počet nezanedbatelný.43. Neustálé narůstání případů ingerence soudců do přípravného řízení má své přirozené hranice, neboť provádění těchto úkonů, nemá-li se zvrhnout v naprostou formalitu, nezbytně klade na soudy značné časové a personální nároky, vede k nárůstu administrativy a tím i nákladů trestního řízení. Lze-li na jedné straně slyšet ze všech stran oprávněné nářky nad přetížeností justice a z toho vyplývajícími průtahy v řízení, nelze na druhé straně neustále rozmnožovat soudní agendu o další a další úkony, které mohou stejně dobře (ne-li lépe) vykonávat jiné orgány, např. státní zástupci.44. Nelze přehlédnout ani ryze praktické problémy, které trend rozšiřování ingerence soudců v přípravném řízení způsobuje. Účast soudce na úkonech přípravného řízení vede k jeho vyloučení z pozdějšího řízení. Zejména u malých prvoinstančních soudů to působí nemalé organizační potíže, které v praxi vedou např. k tomu, že provádění úkonů v přípravném řízení je svěřováno raději soudcům zabývajícím se pravidelně nikoliv trestní, nýbrž občanskoprávní agendou, bez jakýchkoli trestněprávních zkušeností; pravý smysl soudcovské kontroly se tím de facto ztrácí. Přibýváním rozsahu soudní agendy v přípravném řízení (jak požaduje tento nález Ústavního soudu) budou tyto problémy dále narůstat.45. Je namístě připomenout, že východisko z této situace nelze očekávat od zvyšování počtu soudců. Všeobecně je známo, že počet soudců v České republice je již dnes v porovnání s jinými evropskými státy mimořádně vysoký. Na 100 000 obyvatel připadá v České republice 29 soudců, v Německu 18 soudců, ve Švédsku 11 soudců, ve Francii 9 soudců (viz publikace Aroma, K., Heiskanen, M. (eds.): Crime and Criminal Justice Systems in Europe and North America 1995-2004. Helsinky : European Institute for Crime Prevention and Control HEUNI, 2008, český překlad Praha : IKSP, 2009, s. 39). Jestliže Ministerstvo spravedlnosti České republiky dává zřetelně najevo, že nehodlá do budoucna zvyšovat počet soudců, pak zvládnutí narůstající soudní agendy lze dosáhnout pouze zvýšeným pracovním zatížením soudců.46. Ústavním soudem nastolený požadavek obligatorního předběžného příkazu soudcem vede ovšem ke zvýšenému zatížení nejen soudů, ale též policejních orgánů a státních zástupců, kteří budou muset navíc vypracovávat příslušné písemné návrhy adresované soudu. Přibývání těchto administrativních formalit a mezičlánků vede k průtahům, odvádí orgány přípravného řízení od smysluplné terénní vyšetřovací práce směrem ke klávesnicím psacích strojů a počítačů.VIII. Nepřiléhavost argumentace opírající se o judikáty Evropského soudu pro lidská práva47. Odůvodnění nálezu v bodech 19 a 32 dovozuje protiústavnost napadeného zákonného ustanovení z několika judikátů ESLP. Nepokládáme tuto argumentaci za přiléhavou; citované judikáty ESLP vycházejí z odchylného skutkového stavu zmiňovaných kauz, který na českou právní úpravu §83a odst. 1 tr. řádu nijak nedopadá.48. Pouze jedna z citovaných kauz (Niemitz proti Německu, stížnost č. 13710/88) se týkala skutečného trestního řízení (šlo o prohlídku advokátní kanceláře), přičemž prohlídka kanceláře byla nařízena soudem ve Freiburgu. ESLP spatřoval porušení Úmluvy v celé řadě pochybení německého soudu: v tom, že intenzita úkonu byla neproporcionální ve vztahu k málo závažnému vyšetřovanému trestnému činu; v nedostatečném zdůvodnění případu soudem; v nepřibrání nezainteresované osoby k úkonu; v tom, že při prohlídce byly prohlíženy také listiny patřící klientům advokáta. Jak patrno, tyto skutečnosti se nijak nevztahují k našemu problému - zda totiž příkaz k prohlídce může vydat státní zástupce.49. Všechny ostatní citované kauzy se týkají postupu správních orgánů, zpravidla v přestupkových řízeních. Tak např. ve věci Société Colas Est. proti Francii (stížnost č. 37971/97) šlo o prohlídku uskutečněnou inspektory antimonopolního úřadu v sídle obchodní společnosti pro podezření z přestupku kartelové dohody. Ve věci Crémieux proti Francii (stížnost č.1147/85) byla prohlídka kanceláří firmy provedena celníky pro podezření z finančních přestupků. Ve věci Miailhe proti Francii (stížnost č. 12661/87) prováděli prohlídku obchodních prostor celní úředníci pro podezření z nelegálních finančních zahraničních operací. Ve věci Camenzind proti Švýcarsku (stížnost č. 136/1996/755/954) prováděl prohlídku přímo v bytě stěžovatele (nikoliv v nebytovém prostoru) úředník telekomunikačního úřadu pro podezření z přestupku držení nepovoleného telefonu. Jak vidno, v žádném z těchto případů neměl ESLP příležitost vyslovit se k otázce, zda by bylo porušením Úmluvy, kdyby příkaz k prohlídce nebytového prostoru vydal státní zástupce - ten totiž v těchto kauzách vůbec nefiguroval, protože v přestupkovém řízení mu žádné kompetence nepříslušejí. I v jiných ohledech byly skutkové okolnosti štrasburských kauz velmi specifické a neměly k otázce kompetencí soudu či státního zástupce žádný vztah; výtky ESLP, v nichž bylo spatřováno porušení Úmluvy, se týkají kumulace řady pochybení, např. nepřiměřenosti úkonu sledovanému cíli (Société Colas Est. proti Francii), nedostatečného odůvodnění příkazu k prohlídce (Crémieux proti Francii) apod.50. Domníváme se, že citované judikáty ESLP neposkytují žádné jednoznačné vodítko k zodpovězení otázky, zda by ESLP spatřoval v postupu založeném na dosavadní české právní úpravě porušení Úmluvy. Jak známo, ESLP vždy zvažuje skutkové okolnosti v kontextu jedinečného případu, posuzuje celkovou spravedlnost řízení, bere v potaz všechny procesní nástroje a mechanismy sloužící k ochraně práv stěžovatele a testuje proporcionalitu zásahů ve vztahu k dalším chráněným právním statkům. Při tomto postupu se lze oprávněně domnívat, že pokud by ESLP měl příležitost posuzovat kauzu založenou na dosavadní české právní úpravě, neshledal by apriorně žádné porušení Úmluvy.51. Vyvozovat z konkrétních judikátů ESLP založených na specifických okolnostech jedinečných případů obecné závěry o slučitelnosti národní právní úpravy s Úmluvou je třeba vždy s velkou obezřetností a použitá argumentace musí být velmi detailní a komplexní. Podle našeho názoru nelze z textu rozhodnutí ESLP vytrhávat toliko izolované citáty, které vyhovují jedné z mnoha argumentačních linií.IX. Zahraniční právní úpravy52. Lze poukázat na skutečnost, že mnohé zahraniční trestní řády jsou zcela identické s dosavadní českou právní úpravou, tj. k prohlídce jiných prostor a pozemků postačuje v přípravném řízení příkaz státního zástupce. O ústavnosti těchto ustanovení tam přitom nikdo nepochybuje.53. Takovou úpravu obsahuje např. §101 odst. 1 slovenského trestního řádu (zákon č. 301/2005 Z. z.) nebo ustanovení článku 220 §1 polského trestního řádu (Dz. U. 97.89.555).54. V některých zahraničních procesních normách jsou ohledně otázky kompetence k nařízení prohlídky nebytových prostorů a pozemků různé specifické nuance. V Německu je soudní příkaz vyžadován k prohlídce "bytu a jiných prostor" (§105 dStPO), v Rakousku poněkud úžeji k prohlídce "bytu a prostorů příslušejících k domácnosti" (§139 öStPO). Požadavek soudního příkazu se tedy vztahuje na širší okruh případů, než tomu bylo doposud v České republice. Taková širší ochrana základních práv je samozřejmě možná, není však nezbytná a závisí na vůli národního zákonodárce.55. Je třeba dodat, že všechny zahraniční úpravy (stejně tak i úprava česká) pamatují na možnost, aby v případech, kdy věc nesnese odkladu, byla prohlídka jiných prostor a pozemků vykonána i bez předchozího soudního příkazu (trestní řády Německa a Rakouska to dokonce dovolují i u domovní prohlídky).Ze všech uvedených důvodů se domníváme, že napadené ustanovení §83a odst. 1 trestního řádu nebylo v rozporu s žádným ústavním předpisem a že návrh II. senátu Ústavního soudu měl být zamítnut.