ECLI:CZ:US:2011:1.US.1023.10.1
sp. zn. I. ÚS 1023/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Česká Privatizační Agentura, IČ 26671247, se sídlem Nádražní 157, Ostrava, zastoupeného JUDr. Milošem Bláhou, advokátem, sídlem Zenklova 117, Praha 8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 2009, č. j. 14 Cmo 575/2009-40, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2008, č. j. 79 Cm 182/2007-23, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených usnesení. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále také "odvolací soud") bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze (dále také "soud prvního stupně"). Rozhodnutím soudu prvního stupně nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena ústavně zakotvená pravidla, zejména právo na spravedlivý proces a přístup k soudu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti a jejich doplnění z 18. 11. 2010 a 26. 11. 2010 popsal dosavadní průběh řízení, v němž vystupoval jako žalobce.
Postupu soudu prvního stupně stěžovatel vytýká zejména pochybení při provádění a hodnocení důkazů. Podle něho z jeho žalobního tvrzení v žádném případě nevyplývá, že by kdy chtěl nakoupit akcie v počtu 16 000 kusů v ceně po 1 000,- Kč. Ze žaloby je zřejmé, že tak chtěl učinit zcela odlišný subjekt. V žalobě má být dle stěžovatele uvedeno, že akcie chtěl nakoupit T. T., nikoliv stěžovatel. Opačné závěry soudu prvního stupně jsou zcela evidentně v extrémním rozporu s provedeným důkazem. Soud prvního stupně se tedy nezabýval doloženými důkazy a skutečnost nulových finančních prostředků stěžovatele jako žalobce vůbec nezahrnul do svých závěrů a o nepřiznání osvobození od soudních poplatků.
Postupu odvolacího soudu stěžovatele vytýká zejména postup při rozhodování a nedostatky odůvodnění rozhodnutí. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že "ani odvolací soud předpoklady pro osvobození od soudních poplatků u žalobce neshledává. Vedle důvodu uvedeného soudem prvního stupně má odvolací soud za to, že žaloba je zřejmě bezúspěšná. Jedno ze žalobních tvrzení, z nichž žalobce dovozuje, že by býval v červnu 2004 koupil od drobných akcionářů 16 000 ks akcii žalované společnosti po 1.000,- Kč, nijak neprokazuje. Ani to nelze, žádné takové akcionáře žalobce neuvádí. Z ničeho nevyplývá, že by mu akcie žalované společnosti někdo prodal." Podle názoru stěžovatele a logiky věci je zřejmé, že když z žaloby v žádném případě nevyplývá tvrzení o záměru stěžovatele koupit 16 000 kusů akcií v ceně po 1 000,- Kč, nemůže stěžovatel takové neexistující tvrzení ani ničím prokázat. Odvolací soud se navíc nevypořádal s návrhem na provedení důkazu uvedeným v doplnění žaloby ze dne 12. 9. 2007. Stěžovatel dále uvádí, že v podaném odvolání postupu soudu prvního stupně vytkl nesprávná skutková zjištění. Odvolací soud se dle něj touto námitkou vůbec nezabýval a tudíž se s ní ani nevypořádal.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených usnesení obecných soudů, ústavní stížnosti a vyžádaného spisu bylo zjištěno, že 6. 6. 2007 stěžovatel u Městského soudu v Praze podal proti žalované společnosti ŠTI Holding, a.s., IČ 43873553, se sídlem Budějovická 64/5, Praha 4, žalobu o zaplacení částky ve výši 96 000 000,- Kč. Pohledávka v této výši byla dne 29. 5. 2007 postoupena od T. T. na stěžovatele.
Stěžovatel v žalobě současně žádal osvobození od soudních poplatků. V doplnění žaloby ze dne 12. 9. 2007 stěžovatel uvedl, že nedisponuje žádnými finančními prostředky a není tedy schopen složit žádné zálohy na náklady znaleckých posudků, které navrhuje vypracovat. Dle jeho tvrzení je jeho jediným majetkem předmětná žalovaná pohledávka. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2008, č. j. 79 Cm 182/2007-23, bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel se neosvobozuje od soudních poplatků. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že když chtěl stěžovatel jako žalobce nakoupit akcie v počtu 16 000 kusů v ceně 1 000,- Kč, je zřejmé, že je v jeho možnostech zaplatit soudní poplatek.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání. V něm zejména uvedl, že na základě výzvy soudu prvního stupně doložil veškeré relevantní údaje, které pro rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků mohly být uvedeny. Soud v napadeném usnesení nikde nekonstatoval, aniž neprokázal, že by stěžovatel neuvedl cokoliv, co by ještě uvést mohl. Soud prvního stupně rozhodl na základě nesprávných, vadných a nedostatečných úvah, neboť podmínky pro osvobození od soudních poplatků vůbec nezkoumal a své rozhodnutí postavil na zcela irelevantním a ničím neprokázaném tvrzení. Nezjistil tedy skutečné majetkové poměry stěžovatele.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 2009, č. j. 14 Cmo 575/2009-40, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadenými usneseními obecných soudů a vyžádaným spisem Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadených usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků přesně uvádí důvod, pro který na straně stěžovatele nespatřuje důvody pro vyhovění takovému návrhu. Stejné činí také soud odvolací. K postupu soudů obou stupňů tedy nelze než uvést, že jejich rozhodnutí je plně v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu.
Z pohledu Ústavního soudu lze přisvědčit argumentům stěžovatele, že předmětný počet akcií chtěl zakoupit T. T.r, tedy subjekt od stěžovatele odlišný. Je však zřejmé, že od tohoto záměru koupě akcií jiným subjektem stěžovatel odvozuje svoji spornou pohledávku, neboť tato mu byla právě T. T. postoupena.
Ústavní soud se však plně ztotožňuje se závěrem soudu odvolacího, zejména ve vztahu k bezúspěšnosti žaloby. Stěžovatel v žalobě uvádí pouze polemické úvahy spočívající v tom, že kdyby žalovaný splnil svoji povinnost, mohl by pan T. nakoupit až 16 000 kusů akcií žalovaného v ceně po 1 000,- Kč. Stěžovatel uvádí, že v rozhodné době byl vzestup hodnoty těchto akcií víc než předpokládatelný, a hodnota akcií později vystoupala k částce 7 000,- Kč za kus. Z těchto úvah pak stěžovatel odvodil žalovanou částku ve výši 96 000 000,- Kč. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v žalobě nikde neuvádí ani neprokazuje, že by se všichni drobní akcionáři vlastnící zmíněných 16 000 kusů akcií T. T. někdy zavázali tyto akcie převést. Stejně tak nikde neuvádí, z čeho odvozuje "více než zřejmý předpoklad" nárůstu hodnoty akcií žalovaného. Veškeré argumenty stěžovatele uvedené v žalobě jsou velmi pochybné a naprosto neprůkazné, proto lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že žaloba stěžovatele je zřejmě bezdůvodná, a proto nelze vyhovět návrhu na osvobození od soudních poplatků.
Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudily odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu