ECLI:CZ:US:2011:1.US.103.08.1
sp. zn. I. ÚS 103/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. D. B., [předsedkyně představenstva společnosti ALBA, a.s., se sídlem Levá 6/311, 147 00 Praha 4 - Podolí, IČ: 63998165], zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 15. 11. 2007, č.j. 3 ZT 7/2007-39, jako jinému zásahu orgánu veřejné moci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 (dále jen "OSZ") usnesením ze dne 15. 11. 2007, č. j. 3 ZT 7/2007-39, podle §172 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavilo trestní stíhání vedené proti stěžovatelce pro skutek spočívající v tom, že jako předsedkyně představenstva spol. ALBA, a. s. 1) za zdaňovací období let 2003 - 2005 nesplnila svou povinnost vyplývající z §38h zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a Finančnímu úřadu pro Prahu 10 neodvedla zálohy na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků ve výši 160.629 Kč, které srazila svým zaměstnancům ze mzdy, 2) od června 2003 do listopadu 2006 nesplnila svou povinnost vyplývající z §8 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, a Okresní správě sociálního zabezpečení Beroun neodvedla pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 110.880 Kč, které srazila svým zaměstnancům ze mzdy, 3) od srpna 2004 do října 2005 nesplnila svou povinnost vyplývající z §5 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, územní pracoviště VZP ČR Beroun, neodvedla pojistné na všeobecné zdravotní pojištění ve výši 11.343 Kč, které srazila svým zaměstnancům ze mzdy, v němž byl spatřován trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. z., neboť zanikla trestnost činu.
OSZ v odůvodnění - poté, když uvedlo, že trestní stíhání proti stěžovatelce bylo zahájeno usnesením policejního komisaře Služby kriminální policie a vyšetřování Obvodního ředitelství Policie ČR Praha IV. ze dne 28. 12. 2006, ČTS: ORIV-7373/OHK-2-2006, a konkretizovalo následnou úhradu dlužných povinných plateb - poukázalo na to, že v průběhu vyšetřování byly ve spisovém materiálu shromážděny zejména listinné důkazy prokazující, že předmětný skutek se stal, že má všechny znaky trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. z. a že jej spáchala stěžovatelka. Podle OSZ je však současně doloženo, že stěžovatelka v průběhu trestního stíhání dodatečně splnila svou zákonnou povinnost, neboť uhradila dlužné částky v plné výši. Podle §147a tr. z. "trestnost neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti zaniká, jestliže pachatel (stěžovatelka) svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek". OSZ proto uzavřelo tak, že vzhledem k tomu, že v dané věci jsou splněny všechny podmínky uvedené v §147a tr. z., rozhodl státní zástupce tak, jak je ve výroku uvedeno.
II.
V ústavní stížnosti brojí stěžovatelka proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 15. 11. 2007, č. j. 3 ZT 7/2007-39, jako jinému zásahu orgánu veřejné moci, neboť se domnívá, že tímto rozhodnutím byly porušeny čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 40 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14, 17 a 18 Úmluvy.
Stěžovatelka mimo jiné poukázala na to, že společnost ALBA, a.s. doložila orgánům činným v trestním řízení (i) skutečnost, že vyzvala nejen Finanční úřad pro Prahu 10, ale i další věřitele oprávněné z titulů odvodů zákonných dávek, aby "uplatnili svoje nároky za ALBOU, a. s., u Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp. zn. Sd 58/2000 jako poddlužníka ALBY, a. s. z titulu úschovy". (Poznámka: společnost ALBA, a. s., koupila v roce 2000 pohledávku JUDr. A. za ČSSD ve výši 33 mil. Kč, která je v uvedené soudní úschově u Obvodního soudu pro Prahu 1.) Státní zástupkyně pro Prahu 10 ve vyrozumění ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 4 ZN 1819/2006, uvedla, že tato skutečnost s trestněprávní odpovědností statutárních orgánů společnosti ALBA, a. s., nesouvisí.
Stěžovatelka poukázala na to, že ve výrokové části ústavní stížností napadeného usnesení OSZ je (mimo jiné) uvedeno, že "trestní stíhání ... se zastavuje, neboť zanikla trestnost činu". V odůvodnění tohoto usnesení se však tvrdí, že ve spisovém materiálu byly shromážděny zejména listinné důkazy prokazující, že se předmětný skutek stal, že má všechny znaky trestného činu podle §147 odst. 1 tr. z. a že jej spáchala stěžovatelka. Zároveň je však doloženo, že stěžovatelka v průběhu trestního stíhání dodatečně splnila svou zákonnou povinnost, neboť uhradila dlužné částky v plné výši.
Stěžovatelka uvedla, že podle §145 odst. 1 tr. ř. lze usnesení napadnout stížností pro nesprávnost některého jeho výroku, nebo pro porušení ustanovení o řízení, které usnesení předcházelo, jestliže toto porušení mohlo způsobit nesprávnost některého výroku usnesení; výrok napadeného usnesení (však) nelze ve smyslu §147 a tr. z. shledat nesprávným. Stěžovatelka se proto domnívá, že její ústavně zaručená práva byla porušena nikoliv výrokem citovaného usnesení, ale jeho odůvodněním. Protože §145 odst. 1 tr. ř. nepřipouští podání stížnosti proti odůvodnění usnesení, stěžovatelka podává ústavní stížnost nikoliv proti usnesení jako pravomocnému rozhodnutí, ale proti jeho odůvodnění jako jinému zásahu orgánu veřejné moci.
Stěžovatelka dále zdůraznila, že již samotné zahájení jejího trestního stíhání bylo projevem diskriminace společnosti ALBA, a.s. z důvodu jejího postavení jako věřitele ČSSD. Ostatně, pokud Finanční úřad pro Prahu 10, popř. státem pověřené subjekty, namísto toho, aby uplatnily svoje nároky za společností ALBA, a. s., u Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp. zn. Sd 58/2000, vymáhají své nároky prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení, jedná se o zjevnou svévoli a majetkový útisk společnosti ALBA, a. s., ze strany státu; to platí za situace, kdy v rámci prováděného vyšetřování nebylo provedeno důkazní řízení o tom, zda společnost ALBA, a. s., finančními prostředky, kterými se měla dopustit trestného činu neodvedení příslušné zákonné dávky, vůbec disponovala. Stěžovatelka uzavřela tak, že jedině soudu přísluší rozhodnout o tom, zda došlo ke spáchání trestného činu a kdo jej spáchal. OSZ však tvrdí, "že předmětný skutek se stal a že jej spáchala obviněná".
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, že odůvodněním usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 15. 11. 2007, č. j. 3 ZT 7/2007-39, za okolností soudem zjištěných, byla Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 10 porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky.
III.
OSZ se k zaslané ústavní stížnosti nevyjádřilo a vyslovilo pouze souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem; Ústavní soud je proto stěžovatelce k zaslání možné repliky ani nepostoupil.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice zdůrazňuje, že její ústavně zaručená práva byla porušena nikoliv výrokem citovaného usnesení, ale jeho odůvodněním; protože §145 odst. 1 tr. ř. nepřipouští podání stížnosti proti odůvodnění usnesení, podává ústavní stížnost nikoliv proti usnesení jako pravomocnému rozhodnutí, ale proti jeho odůvodnění jako jinému zásahu orgánu veřejné moci. Na straně druhé však současně zpochybňuje tvrzení uvedené v odůvodnění tohoto usnesení, že ve spisovém materiálu byly shromážděny zejména listinné důkazy prokazující (nikoliv podezření), že předmětný skutek se stal, že má všechny znaky trestného činu podle §147 odst. 1 tr. z. a že jej spáchala stěžovatelka. Ke zpochybnění tohoto tvrzení stěžovatelka navíc dodává - a to za situace, kdy se trestní stíhání vedené proti ní zastavilo, neboť zanikla trestnost činu - že jedině soudu přísluší rozhodnout o tom, zda došlo ke spáchání trestného činu a kdo jej spáchal.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka uplatnila účinnou lítost(srov. §147a trestního zákona) za podmínek ustanovení §242 tr. z., kdy trestní odpovědnost za předmětné trestné činy (jak správně ve výrokové části napadeného usnesení uvedlo OSZ) zaniká, neboť stěžovatelka svou povinnost dodatečně splnila dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Komentářová literatura i judikatura v těchto případech zdůrazňuje, že účinná lítost je jedním z důvodů zániku trestní odpovědnosti a obecně spočívá v tom, že pachatel trestného činu, který byl již dokonán, svou vlastní aktivní činností dobrovolně zamezí nebo napraví škodlivý následek trestného činu, na který se účinná lítost vztahuje a že trestní odpovědnost zaniká až později po jejich splnění; povinností pachatele je uhradit všechny částky v celém rozsahu a za celé období (nestačí ani dohoda či pouhý slib o zaplacení povinných plateb v budoucnu (v podrobnostech srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 2235 a násl.; T 1090 In: Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, 2008, č. 45, s. 25 a násl.). Stěžovatelka však za této situace (tj. k otázce uplatnění účinné lítosti za podmínek §242 tr. z.) poukazuje na to, že jedině soudu přísluší rozhodnout o tom, zda došlo ke spáchání trestného činu a kdo jej spáchal. Stěžovatelka však současně nepovažuje sám výrok napadeného usnesení OSZ, a to včetně jeho části, ve které je uvedeno, že "trestní stíhání ... se zastavuje, neboť zanikla trestnost činu", za nesprávný (nezákonný), ač na jiném místě ústavní stížnosti uvádí, že závěr OSZ, že "předmětný skutek se stal a že jej spáchala obviněná" je "protiústavní právní závěr".
Ústavnímu soudu za této situace nezbývá než poukázat na zjevný nesoulad v argumentaci stěžovatelky. To sice na jedné straně neodmítá závěr OSZ o zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti činu, avšak současně (a nelogicky) a vlastně a contrario ustanovení §242 tr. z. o účinné lítosti popírá vznik trestní odpovědnosti (v důsledku spáchání trestného činu) a tedy v konečném důsledku popírá uplatnění tohoto ustanovení v souzené věci. Ústavní soud je proto přesvědčen, že stěžovatelka sice výslovně napadla příslušnou část odůvodnění (a tvrdí, že jí byla porušena její ústavně zaručená práva), avšak ve skutečnosti brojí proti výroku napadeného usnesení. To je nutné dovodit z toho, že stěžovatelka sice "jakoby" ústavní stížností napadá část odůvodnění tohoto usnesení jako jiného zásahu veřejné moci, avšak fakticky tento (údajný) "protiústavní právní závěr v odůvodnění" (totiž, že se předmětný skutek stal a že jej stěžovatelka spáchala) popírá i důvod samotného trestního stíhání a z obsahového hlediska míří proti výroku napadeného usnesení.
Ústavní soud tedy - se zřetelem na obsah spisu - dovozuje, že stěžovatelčina argumentace v ústavní stížnosti směřuje v tomto smyslu již do samotného usnesení Policie ČR, obvodní ředitelství Praha IV, služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality (dále jen "PČR") ze dne 28. 12. 2006, č. j. ČTS: ORIV-7373/OHK-2-2006, o zahájení trestního stíhání; proti ní podala stížnost, kterou OSZ usnesením ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 3 ZT 7/2007, zamítlo jako nedůvodnou. Ústavní soud z obsahu spisu ani z evidence vlastní rozhodovací činnosti nezjistil, že by v tomto směru byla podána i ústavní stížnost.
Ústavní soud proto konstatuje, že OSZ v souzené věci - za situace, kdy stěžovatelka následně (avšak postupně) jednotlivé dlužné částky uhradila - postupovalo v souladu s ustanovením §242 tr. z., neboť stěžovatelčina trestní odpovědnost za předmětné trestné činy zanikla; OSZ ostatně ani jinak postupovat nemohlo a proto trestní stíhání (v důsledku zániku trestnosti činu) zastavilo. Ústavní soud připomíná, že trestní zákon a trestní řád úpravou dotčených institutů účinné lítosti a zastavení trestního stíhání poskytuje ústavně konformní prostředí pro řešení situací, které mají vést k nápravě škodlivého následku spáchaného trestného činu a následného zastavení trestního stíhání. Ústavní soud považuje uvedenou "satisfakci" za dostatečnou, nejsoucí v rozporu s ústavní rovinou ochrany základních práv. Proto Ústavní soud argumentaci použitou OSZ v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení nepovažuje za neústavní a ústavně zaručená práva stěžovatelky porušující.
Je tedy zřejmé, že argumentace stěžovatelky - týkající se jiného zásahu orgánu veřejné moci, který měl spočívat v odůvodnění napadeného usnesení a jímž měla být porušena její ústavně zaručená práva - je nepřípadná, spektakulární a míjející se s podmínkami i účelem zákonné úpravy účinné lítosti, jež je i ústavně konformní.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu