ECLI:CZ:US:2011:1.US.1088.11.1
sp. zn. I. ÚS 1088/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Petrem Faltusem, advokátem se sídlem Hybernská 9, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. 1 T 44/2009 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2011 sp. zn. 67 To 114/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavní princip nezávislosti soudců zakotvený čl. 82 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byl stěžovatel uznán vinným, že v přesně nezjištěné době do 10. 12. 2007 na svém pracovišti v Praze 8 získal dosud nezjištěným způsobem tel. číslo užívané Ing. M. Š., které pod nepravdivou legendou zanesl do trestního spisu ČTS a následně dne 10. 12. 2007 vyžádal u Obvodního soudu pro Prahu 8 příkaz ke sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle ust. §88a tr. ř. na toto číslo za období od 1. 10. 2007 do 10. 12. 2007 a poté, co na základě příkazu ke sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu obdržel výpis příchozích a odchozích telefonních hovorů příslušné telefonní SIM karty, s tímto nakládal přesně nezjištěným způsobem tak, že se údaje z tohoto výpisu dostaly do rukou redaktora TV NOVA J. H., který jejich částečný obsah zveřejnil ve své reportáži v hlavních zprávách TV NOVA, přičemž stěžovatel takto popsaným způsobem jednal v rozporu s ust. §6 odst. 1 tehdy platného zákona o Policii, ust. §45 odst. 1 písm. b) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a čl. 67 odst. 5, 8 závazného pokynu policejního prezidenta upravující postup Policie ČR při plnění úkolů v trestním řízení. Tím stěžovatel jako veřejný činitel v úmyslu způsobit jinému škodu vykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu, čímž spáchal trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele. Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 67 To 114/2010 ze dne 30. 4. 2010 rozsudek soudu I. stupně zrušil v celém rozsahu a stěžovatele zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Proti danému rozsudku podala dovolání v neprospěch obviněného Nejvyšší státní zástupkyně. Nejvyšší soud dne 10. 11. 2010 svým usnesením sp. zn. 3 Tdo 1229/2010 rozsudek odvolacího soudu zrušil, neboť z ust. §158 odst. 1 písm. a) tr. z. plyne, že trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele je dokonán, "jestliže veřejný činitel nesplní svou povinnost v úmyslu způsobit jinému škodu nebo neoprávněně zvýhodnit jiného, a nezávisí na tom, zda jiný takovým jednáním veřejného činitele byl skutečně poškozen nebo získal neoprávněný prospěch. Stačí tedy, jestliže veřejný činitel nesplní svou povinnost (analogicky vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu) jsa veden uvedenou pohnutkou." Stěžovatel zcela vědomě zanesl pod nepravdivou legendou cizí telefonní číslo do trestního spisu za tím účelem, aby mohl získat údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu. Již touto skutečností došlo k poškození účastníka telekomunikačního provozu, jehož údaje byly jednáním obviněného neoprávněně získány. Nejvyšší soud na tomto místě odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/2000, podle něhož je soukromí každého člověka hodno ústavněprávní ochrany nejen ve vztahu k vlastnímu obsahu zpráv podávaných telefonem, ale i ve vztahu k údajům o volaných číslech, datu a čase hovoru, době jeho trvání, v případě mobilní telefonie o základových stanicích zajišťujících hovor, neboť tyto údaje jsou nedílnou součástí komunikace uskutečněné prostřednictvím telefonu. Průlom do této ochrany se děje pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Aby nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí existovat systém adekvátních a dostatečných záruk, skládající se z odpovídajících právních předpisů a účinné kontroly jejich dodržování. Nejvyšší soud v projednávané věci konstatoval, že je zcela zřejmé, že stěžovatel "údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu poškozeného M. Š. získal nejen v rozporu s tímto citovaným nálezem Ústavního soudu, ale i zcela v rozporu se zákonem." Pozorným čtením skutkové věty ust. §120 odst. 3 tr. ř. lze jednoznačně dospět k závěru, že stěžovatel "zjevně úmyslně neoprávněně získal chráněné osobní údaje poškozeného, přičemž je již zřejmé, že tímto jednáním došlo ke škodě (tedy poškození práva na soukromí)."
Napadeným usnesením Městského soudu byla odvolání stěžovatele a státního zástupce zamítnuta, neboť nebyla důvodná. Jako nedůvodnou shledal námitku stěžovatele, že obvodní soud hodnotil provedené důkazy jednostranně v neprospěch obviněného. Naopak úmyslné jednání stěžovatele bylo prokázáno. Stěžovatel úmyslně manipuloval s údaji ve vyšetřovacím spise ve věci loupeže spáchané na nezl. J., kdy pod nepravdivou legendou vylákal od soudce vydání příkazu ke sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu tel. čísla užívaného M. Š. Z reportáže TV NOVA pak vyplynulo, že "redaktor J. H. informoval o kontaktech M. Š. s vedoucím sekretariátu dnes již bývalé Nejvyšší státní zástupkyně JUDr. V. (P.), s D., G., J., P. právě za období, na které byl soudcem Obvodního soudu pro Prahu 8 uvedený příkaz podle ust. §88a tr. ř. vydán." Tomu odpovídá též časová souvislost. Proto je obhajoba obžalovaného, že výpisy mohl dát H. někdo z Útvaru zvláštních činností Policie ČR, kde jsou výpisy zajišťovány, nebo někdo z kolegů na Obvodním ředitelství Policie ČR Praha III, evidentně účelová. Pochybení neshledal městský soud ani v právní kvalifikaci ohledně prokázaného jednání a ani ve výroku o trestu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že celé řízení bylo vedeno zcela účelově, s cílem získat pachatele za každou cenu, ačkoliv nebyl zjištěn ani zdroj ani způsob, kterým redaktor informace získal. Během celého řízení je podle stěžovatele stále konstatováno, že "se jedná o telefon ing. Š., ale nikoliv o telefon společnosti Pro sanum s.r.o., jak bylo telefonní číslo lustrováno stěžovatelem, svědci hovořící ve prospěch stěžovatele jsou nevěrohodní, naopak svědek T. je zcela věrohodným, a v závěru soud konstatuje, že o vině je přesvědčen a nevypořádává se ani s námitkou, že redaktor H. mohl získat informace od jiných zdrojů." Proto měly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů orgány činné v trestním řízení nabýt oprávněných pochybností o vině stěžovatele a v souladu s procesně právní zásadou in dubio pro reo měl být stěžovatel zproštěn obžaloby. Jak stěžovatel uvádí v závěru své ústavní stížnosti, oba soudy v průběhu důkazního řízení a při jeho závěrečném hodnocení vzaly za prokázané pouze důkazy, které svědčily v neprospěch stěžovatele, aniž se stejným způsobem zabývaly důkazy svědčícími v jeho prospěch.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí porušilo ústavně garantovaná práva stěžovatele, jak to v ústavní stížnosti namítal. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru [tj. že, "zjevně úmyslně neoprávněně získal chráněné osobní údaje poškozeného, přičemž je již zřejmé, že tímto jednáním došlo ke škodě (tedy poškození práva na soukromí)" - viz str. 4 rozhodnutí Nejvyššího soudu], který lze ústavněprávně aprobovat. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, tedy kvalifikovaly jednání stěžovatele jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele. Námitky obsažené v ústavní stížnosti stěžovatele jdou stranou podstaty věci, neboť, jak přesvědčivě argumentoval Nejvyšší soud, samotné bezdůvodné vyžádání údajů je zásahem do soukromí. Ústavně garantované právo na soukromí přitom v liberálních demokratických státech požívá zcela zvláštního respektu a ochrany. Jedním z jeho aspektů je i právo na informační sebeurčení, podle něhož má jednotlivec právo "rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, popř. v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům" (nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011, vyhlášený pod č. 94/2011 Sb.). K získání údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu přitom došlo jak v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (srov. především nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2001, N 11/21 SbNU 83), tak v rozporu s (výše uvedenými) právními předpisy (srov. též str. 4 odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ze všech těchto důvodů se obecné soudy nemýlily, že k poškození práva na soukromí přitom došlo již samotným bezdůvodným získáním chráněných osobních údajů, čímž stěžovatel naplnil po objektivní i subjektivní stránce zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle ust. §158 odst. 1 písm. a) tr. z. (str. 6n. odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu).
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 82 Ústavy, tak Ústavní soud podotýká, že toto ustanovení žádná základní práva, jejichž ochrany by se bylo možné domáhat v řízení o ústavní stížnosti, neobsahuje.
Ústavní soud nevidí důvod k zásahu a nezbývá mu než uzavřít, že obecným soudům nelze vytknout pochybení, které by mohlo dosáhnout intenzity porušení stěžovatelem zmiňovaných základních práv. Proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2011
Vojen Güttler
předseda senátu