ECLI:CZ:US:2011:1.US.1146.11.1
sp. zn. I. ÚS 1146/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. L. J., Ph.D., zastoupeného Mgr. Janem Lego, advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 6 T 141/2009, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 6 To 536/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Napadeným rozsudkem rozhodl Okresní soud Plzeň – město tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem pomluvy ve smyslu ust. §206 odst. 1 zákona č. 140/161 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, kterého se měl dopustit v podstatě tím, že dne 24. 6. 2008 v době kolem 13:54 hod zaslal z emailové adresy xxxxxx@xxxx.cz anonymní email ředitelce Fakultní nemocnice v Plzni, ve kterém uvedl vědomé nepravdivé informace a pomluvy o přednostovi a primářce psychiatrické kliniky, a že dne 18. 7. 2008 v době kolem 14:09 hod zaslal opět ředitelce Fakultní nemocnice v Plzni další email z adresy i yyyyyyy@yyyy.cz, ve kterém uvedl úmyslně nepravdivé informace, neboť pomlouval svoji kolegyni, lékařku Psychiatrické kliniky FN Plzeň, a tyto nepravdivé údaje byly způsobilé k tomu, aby do značné míry ohrozily vážnost poškozených osob u spoluobčanů, zejm. je poškodily v zaměstnání nebo způsobily jinou vážnou újmu. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvanácti měsíců.
Krajský soud v Plzni napadeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné.
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno zejména jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Konkrétní námitky ústavní stížnosti budou uvedeny a vypořádány v textu tohoto usnesení Ústavního soudu níže.
II.
Podstatu ústavní stížnost tvoří námitky, které směřují do skutkové roviny dané věci.
1) Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod fyzické či právnické osoby.
Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu odpovídající skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
2) V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Je namístě – z hlediska ústavněprávního – uvést, že okresní soud i krajský soud ohledně spáchání shora citovaného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení a s jejími návrhy na doplnění dokazování. I kdyby přitom byly napadené skutkové závěry kritizovatelné z hlediska jejich správnosti, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo.
Za tohoto stavu nelze soudům prvního a druhého stupně – i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) – nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Nad rámec toho lze ke konkrétním námitkám stěžovatele uvést následující.
3) Stěžovatel namítl, že v průběhu řízení „zcela jednoznačně prokázal, že se v inkriminovanou dobu nacházel na pracovišti ve Fakultní nemocnici Plzeň, což dokládal záznamy z elektronického systému Fakultní nemocnice Plzeň WIN Mediclalc a dále výpovědí svědkyně G. P.“.
S touto námitkou se však obecné soudy racionálně, přesvědčivě vypořádaly, takže tato námitka aspekt ústavnosti postrádá. Pro stručnost postačí citovat např. relevantní část napadeného usnesení odvolacího soudu: „Způsob záznamů v počítačové síti Fakultní nemocnice v Plzni WinMedicalc vysvětlila ve své výpovědi svědkyně Ing. J. H., která potvrdila, že je možné na základě systému WinMedicalc – klinický informační systém, zjistit, kdy se kdo přihlásil do počítače, kdy se odhlásil. Potvrdila, že kritického dne 24.6.2008 se obžalovaný odhlásil ve 13.15 hodin na Lichotině ve své ambulanci a zhruba kolem 14.30 hodin se přihlašoval na interním oddělení. K tomu druhému kritickému datu dne 18.7.2008 se vyjádřila v tom smyslu, že obžalovaný byl přihlášen od 8.30 až do 16.30 hodin, což však neznamená, že musel u počítače celou dobu sedět, takže ani tato skutečnost nesvědčí proto, že by musel obžalovaný v kritickou dobu sedět na místě, tedy neopustit areál nemocnice a mohl se nacházet tak, jak to bylo nakonec prokázáno svědeckými výpověďmi i videozáznamem z kavárny El Café (kde byl obžalovaný, jak i sám připustil, jejím návštěvníkem). Pokud se týká obsahu výpovědi svědkyně P., ta vypovídala na základě podkladů obžalovaného, přičemž si nemohla sama přesně pamatovat na minuty časy, ve kterých měla být vyšetřena…“.
4) Stěžovatel dále namítá, že soudy dovozují jeho totožnost s osobou na záznamu videokamery pouze z výpovědí poškozených a že jde nadto o záznam s velmi nízkou kvalitou.
Tu Ústavní soud poukazuje například na odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, podle něhož i odvolací soud videozáznam shlédl a plyne z něj jednoznačně, že osoba na videozáznamu je totožná se stěžovatelem; k tomu se dále uvádí, že stěžovatel má výrazné fyziognomické rysy a byl jednoznačně identifikován dvěma kolegy z práce.
5) Stěžovatel dále tvrdí, že „skutečností, která rovněž nebyla soudy obou stupňů vůbec odůvodněna …, je otázka“, ze kterého počítače v Internetové kavárně byly předmětné maily odeslány, a to zejména s ohledem na to, že všechny počítače zde mají stejnou IP adresu. V této souvislosti zdůrazňuje, že videozáznam vůbec nezachycuje činnost zaznamenané osoby, ale toliko její příchod a odchod z internetové kavárny.
I s touto námitkou se již odvolací soud přesvědčivě vypořádal: „Pokud obžalovaný namítá, že v kavárně se nachází více počítačů s internetovým přístupem a že není zřejmé, z kterého z počítačů byla zpráva odeslána, jde o zcela irelevantní námitku v kontextu s dalšímu provedenými důkazy. Je téměř vyloučené, aby někdo jiný ve stejnou chvíli odesílal e-maily s obsahem pomluv kolegů-lékařů, které jsou zaznamenány ve spisovém materiálu, než právě obžalovaný, který měl znalosti o svých kolezích z nemocnice z psychiatrického oddělení, o tom, jak to na určitém pracovišti chodí a bylo by opravdu dílem velké náhody, aby tak mohl učinit někdo jiný. Pokud obžalovaný namítá, že čas uvedený na videozáznamu nemusí být časem reálným, nenapadá krajský soud žádný důvod nebo žádná skutečnost, pro kterou by personál nebo někdo jiný v předmětné kavárně záměrně upravoval čas na kamerách tak, aby nebyl v souladu s časem reálným nebo s ním jakkoliv manipuloval. Takovou možnost nepovažuje krajský soud za reálně možnou, ani nebyly zjištěny žádné indicie, které by k takovému závěru vedly.“ (srov. str. 4 nahoře napadeného usnesení odvolacího soudu).
Pokud k tomu stěžovatel namítá, že čas na kamerách nemusel být nikým záměrně upravován, ale mohl se jakýmkoli jinými vnějšími či vnitřními vlivy dostat do rozporu s časem reálným, poukazuje Ústavní soud na ryzí spekulativnost a na hypotetickou povahou této námitky; ani stěžovatel neprezentuje jediný konkrétní, prakticky možný „vnější či vnitřní vliv“, který by změnil čas na záznamu oproti času reálnému.
6) Stěžovatel dále uvádí, že soudy „vůbec nepřihlédly k důkazu navrženému obhajobou a provedenému dožádaným Okresním soudem v Popradu, který zcela evidentně svědčil ve prospěch stěžovatele.“
Ani tato námitka však není pravdivá. Totiž, stěžovatel má patrně na mysli výslech svědkyně G. P. Tato svědkyně však byla vyslechnuta formou dožádání soudcem Okresného súdu v Popradu a protokol o jejím výslechu byl k důkazu v hlavním líčení proveden. I tento důkaz byl též obecnými soudy reflektován a vypořádán [srov. např. bod II. 3) tohoto usnesení Ústavního soudu].
7) Konečně, stěžovatel namítá, že i státní zástupce na závěr veřejného zasedání navrhoval zrušení odvoláním napadeného rozsudku okresního soudu a jeho vrácení zpět tomuto soudu k dalšímu řízení. To prý mělo být odvolacím soudem vzato v úvahu.
Ústavní soud k tomu uvádí, že odvolací soud není vázán závěrečným návrhem státního zástupce; to snad neměl na mysli ani stěžovatel. Proto ze samotné skutečnosti, že odvolací soud rozhodl jinak než navrhoval státní zástupce, nelze dovodit porušení stěžovatelových základních práv a svobod. Ostatně, státní zástupce svůj návrh neopřel o žádnou věcnou argumentaci a toliko lakonicky uvedl, že odvolání stěžovatele má logické zdůvodnění (srov. č. l. 291). Rozhodnutí odvolacího soudu tedy pro stěžovatele překvapivé být nemohlo, neboť musel rozumně počítat s možností, že odvolací soud prvostupňové rozhodnutí jako správné potvrdí.
III.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu