ECLI:CZ:US:2011:1.US.115.11.1
sp. zn. I. ÚS 115/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. Lazarosem Dimitriadisem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 20. 9. 2010 č. j. 12 Co 217/2010-465, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 1. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, když Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci při svém rozhodování aplikoval na danou věc §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. namísto §142 odst. 3 o. s. ř.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 8 C 106/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti.
Žalobou ze dne 13. 5. 2002 se stěžovatel domáhal po PRECHEZA a. s. , se sídlem nábřeží Dr. E. Beneše 24, Přerov (dále jen "žalovaná"), zaplacení částky 901.554 Kč. V průběhu řízení vzal stěžovatel žalobu ohledně částky 844.650 Kč zpět. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 12. 2006 č. j. 8C 106/2002-211 bylo uloženo žalované zaplatit stěžovateli částku 7.958,70 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku) a stěžovateli bylo uloženo zaplatit na nákladech řízení žalované částku 104.441 Kč (výrok IV. rozsudku) a České republice 1.186 Kč (výrok V. rozsudku). Výrok IV. a V. citovaného rozsudku, tedy výroky týkající se nákladů řízení, stěžovatel napadl odvoláním, o kterém Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl tak, že usnesením ze dne 15. 10. 2007 č. j. 12 Co 294/2007-250 rozsudek okresního soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Přerově poté rozsudkem ze dne 14. 4. 2010 č. j. 8 C 106/2002-441 uložil žalované zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 47.289 Kč (výrok II. rozsudku), stěžovateli bylo uloženo zaplatit na nákladech řízení České republice 1.186 Kč (výrok III. rozsudku) a žalované bylo uloženo zaplatit na nákladech řízení České republice 56.945,50 Kč (výrok IV. rozsudku). Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná, která namítala, že okresní soud dospěl k nesprávnému závěru, když stěžovateli přiznal nárok na náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 3 o. s. ř. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2010 č. j. 12 Co 217/2010-465 byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změněn tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ve výroku III. a IV. byl napadený rozsudek potvrzen.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 20. 9. 2010 byl zcela překvapen a toto rozhodnutí nechápal a nechápe. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí krajského soudu je zcela v rozporu jednak s ustanovením §142 odst. 3 o. s. ř., jednak se stanoviskem tohoto soudu, který ve svém rozhodnutí ze dne 15. 10. 2007 vyhověl odvolacím důvodům stěžovatele a uložil okresnímu soudu, aby při svém rozhodování o nákladech řízení aplikoval §142 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatel dále poukazuje na fakt, že složení senátu krajského soudu, ve kterém rozhodoval dne 15. 10. 2007 a dne 20. 9. 2010, bylo v podstatě stejné až na předsedkyni těchto senátů. Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je "v rozporu s objektivní skutečností a v rozporu se zákonem, a to konkrétně §142 odst. 3 o. s. ř. ... toto rozhodnutí je zcela jednostranné, krajský soud neochránil zákonná práva stěžovatele". Stěžovatel se domnívá, že krajský soud nemohl na danou věc §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. aplikovat, když je nepochybné, že řízení nebylo zastaveno, nýbrž bylo částečně vzato zpět na základě provedených znaleckých posudků. Stěžovatel uzavírá, že jeho žaloba byla důvodná a že tedy měl ve sporu úspěch z hlediska §142 odst. 3 o. s. ř., a rozhodnutí odvolacího soudu tak zcela jednoznačně poškodilo jeho práva na spravedlivý proces.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi zejména v situaci, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, což by znamenalo, že takovéto rozhodnutí soudu je založeno na prvcích libovůle. Takové pochybení Ústavní soud v souzené věci neshledal.
Podle §142 odst. 3 o. s. ř. platí, že i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Podle ustanovení §146 o. s. ř. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno [§146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], jestliže však některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (§146 odst. 2 o. s. ř.).
V dané věci krajský soud stěžovateli v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí vyložil, že ohledně částky 857.750 Kč, ve které vzal stěžovatel žalobu částečně zpět, nelze, jak to učinil soud prvního stupně, aplikovat ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., nýbrž bylo třeba prioritně posuzovat podmínky pro náhradu nákladů řízení účastníků podle §146 odst. 2 o. s. ř., a to podle míry zavinění některého z nich. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že zastavení řízení není úspěchem nebo neúspěchem žádného z účastníků, v opačném případě by bylo zbytečné ustanovení §146 odst. 2 i §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud uzavřel, že se v projednávané věci jedná o specifickou situaci, kdy procesní zavinění na zastavení řízení nelze klást za vinu ani jednomu z účastníků, proto je třeba postupovat podle §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého platí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, které bylo zastaveno. Dle odvolacího soudu nebylo vzhledem k okolnostem případu a rozsahu úspěchu stěžovatele namístě aplikovat §142 odst. 3 o. s. ř. vzhledem k zastavení řízení v podstatné části žaloby ani pokud jde o částku 13.065,75 Kč, která byla z celkové žalované částky 901.554 Kč stěžovateli přiznána.
Ústavní soud má za to, že takovému závěru dovolacího soudu nelze z pozice ústavnosti ničeho vytknout.
V odvolacím soudem aplikovaném ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. se promítají zákonné principy, dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, popřípadě účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Náklady účastníka řízení přitom představují majetkovou újmu (zásah do majetkové sféry), kterou účastník utrpěl v adekvátní příčinné souvislosti se samotným řízením. Z ustanovení §142 a násl. o. s. ř. dále plyne, že tento zásah je účastník bez náhrady povinen strpět zásadně jen tehdy, pokud jej sám způsobil. Institut náhrady nákladů řízení tak představuje zvláštní případ náhrady škody, a to škody, která účastníkovi vznikla v souvislosti se sporným řízením. V tomto smyslu je třeba rozumět i zásadě úspěchu ve věci, která ovládá náhradu nákladů sporného řízení. Stejným způsobem je nutno hledět i na zásadu zavinění obsaženou v §146 odst. 2 o. s. ř. V případě zastavení řízení nemůže řízení dojít do stádia meritorního rozhodování. Proto nelze k určení, kdo vznik nákladů řízení způsobil, užít kritéria úspěchu ve věci a tímto kritériem se stává právě zavinění toho (chápáno v čistě procesním slova smyslu), kdo zavinil, že řízení nemohlo dojít do stádia meritorního rozhodování (srov. k tomu nález I. ÚS 315/07 ze dne 17. 12. 2008).
V nyní projednávané věci soud odvolací, na rozdíl od soudu prvního stupně, vzhledem ke konkrétním okolnostem předmětné věci, kdy výše plnění, tedy i žalované částky, nebyla stěžovateli předem známa a závisela na závěru znaleckého posudku, dovodil, že protože došlo ke zpětvzetí žaloby na základě výsledků dokazování, nelze mít za to, že k zastavení řízení nedošlo výlučnou vinou stěžovatele, ale ani v důsledku chování žalovaného, proto je třeba postupovat podle §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Takto odůvodněný závěr odvolacího soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem a také v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. 22 Cdo 853/2001, "ustanovení §146 odst. 1 písm. c) OSŘ představuje ve vztahu k ustanovení §146 odst. 2 OSŘ normu obecnou ve vztahu k normě zvláštní. Aplikace ustanovení §146 odst. 2 OSŘ je dána tam, kde je naplněna jeho hypotéza. Není-li naplněna, platí obecné ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.".
Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci při svém rozhodování postupoval v souladu se zněním zákona a v jeho rozhodnutí nelze shledat prvek libovůle či dokonce svévole, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu do napadeného soudního rozhodnutí. Jak přitom Ústavní soud ve své judikatuře konstantně uvádí, Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, např. právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (např. nález ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 352/05, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Námitku, že složení senátu krajského soudu, ve kterém rozhodoval dne 15. 10. 2007 a dne 20. 9. 2010, bylo v podstatě stejné až na předsedkyni těchto senátů, nemohl Ústavní soud přezkoumat, neboť stěžovatel neuvedl, jakým způsobem zasáhla tato skutečnost do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že není vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [§34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti není ovládáno zásadou revizní, která by z úřední povinnosti zavazovala Ústavní soud k aktivnímu vyhledávání všech relevantních skutkových okolností, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o porušení základních práv a svobod. Stěžovatelé musí protiústavní zásah alespoň obsahově tvrdit a toto tvrzení opřít o přesvědčivé argumenty s prima facie ústavněprávní relevancí.
Pokud stěžovatel poukazuje na skutečnost, že Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 10. 2007 uvedl, že za situace, kdy výše nároku v daném sporu je odvislá od provedeného dokazování, je namístě aplikovat §142 odst. 3 o. s. ř., zatímco tentýž soud v jiném (částečně) složení senátu dospěl v ústavní stížností napadeném usnesení k opačnému závěru, Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyslovil (např. usnesení ze dne 10. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 528/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz), že je si vědom toho, že situace, kdy obecné soudy ve více řízeních obdobnou či shodnou právní problematiku odlišně právně posoudí, není optimální. To však bez dalšího neznamená, že každá taková odlišnost je porušením základního práva v rovině ústavněprávní a tedy by měla vést ke zrušení jednoho z těchto rozhodnutí. K nápravě tohoto nežádoucího stavu zná právní řád řadu právních prostředků i způsobů k usměrnění judikatury, tímto prostředkem však zásadně není a nemůže být ústavní stížnost.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. 2. 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu