ECLI:CZ:US:2011:1.US.1177.10.1
sp. zn. I. ÚS 1177/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem, se sídlem Porážková 1424/20, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008 sp. zn. 48 T 11/2007, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2008 sp. zn. 5 To 64/2008 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 3 Tdo 1242/2009, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 4. 2010, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 4. 2008 sp. zn. 48 T 11/2007 (dále jen "rozsudek městského soudu"). Rovněž napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 18. 9. 2008 sp. zn. 5 To 64/2008 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), jímž byl (mimo jiné) ve vztahu ke stěžovateli rozsudek městského soudu zrušen a stěžovatel byl uznán vinným jednak pokračujícím trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), ve spojení s ustanovením §143 trestního zákona, jednak pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 trestního zákona k §250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Stěžovatel napadl i usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 3 Tdo 1242/2009 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání (a dovolání dalších odsouzených) proti rozsudku vrchního soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v protiprávních převodech a následných výběrech finančních prostředků z bankovních účtů na základě padělaných platebních příkazů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti velmi obsáhle rozebírá ve věci provedené dokazování, zejména pak výpovědi spoluobviněných a svědků, kdy má za to, že důkazy byly hodnoceny spekulativně, přičemž soud zaměřil dokazování výhradně na prokázání jeho viny, a to zcela v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/03 (veškeré nálezy Ústavního soudu viz http://www.usoud.cz). Pro uznání viny se vyžaduje v meritu věci nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla (prokázání mimo jakoukoli rozumovou pochybnost), přičemž soud v této trestní věci rozhodoval v rozporu s nálezem I. ÚS 553/03 (stěžovatel má na mysli pravděpodobně nález sp. zn. I. ÚS 553/05 - pozn. Ústavního soudu). Při hodnocení věrohodnosti spoluobžalovaného Ž. sám soud prvního stupně uznává na str. 19 odst. 4 obhajobu Ž. za nedostatečnou a nevěrohodnou, přitom jej staví do role osoby vyvracející stěžovatelovu a M. věrohodnost, a to v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu
R 38/68-111 a R 6/1970. Obhajobu stěžovatele potvrdily další výpovědi spoluobžalovaných a svědků, soud však uznal jako osoby věrohodné pouze Ž. a Z., dva recidivisty a kamarády z výkonu trestu odnětí svobody.
Stěžovatel také uvádí, že při výslechu obžalovaného Ž. byl obhájce spoluobžalovaného M. několikrát soudcem přerušen, když žádal Ž. o vysvětlení rozporů v jeho vlastních výpovědích a rovněž v kontextu s výpověďmi ostatními. Obhájce spoluobžalovaného M. byl nucen předčasně výslech spoluobžalovaného Ž. ukončit, tedy nemělo žádného smyslu, aby obhájce stěžovatele ve výslechu dále pokračoval (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z 19. 12. 2001 C. G. v. Spojené království).
Stěžovatel je přesvědčen, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud toto porušení konstatoval a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Městský soud v Praze, Městské státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Vrchní soud sdělil, že své stanovisko vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku, na které zcela odkazuje. Podle jeho přesvědčení není ústavní stížnost důvodná, a proto navrhuje, aby byla odmítnuta, případně zamítnuta.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého usnesení a vyjádřil názor, že soud prvního stupně i soud odvolací přesvědčivě a podrobně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním názorům na jejich základě dospěly. Učiněná skutková zjištění co do obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i závěry soudů jsou takto přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Ústavní stížnost navrhl odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Ústavní soud, po zvážení vznesených námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět. Rozsudek městského soudu již byl ve vztahu ke stěžovateli zrušen rozsudkem vrchního soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud v tomto bodě považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Ve zbytku ji shledal zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rozebírá skutkové závěry obecných soudů, avšak tyto jsou v rozsudcích soudu prvního a druhého stupně řádně a podrobně odůvodněny a není úlohou Ústavního soudu je svým uvážením přehodnocovat. Stěžovatel poukazuje na to, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 372/03 vyslovil, že soudy jsou při svém postupu vázány zásadou oficiality, nicméně Ústavní soud její porušení v nyní projednávané věci neshledává. Jestliže stěžovatel argumentuje nevěrohodností spoluobžalovaného Ž., nutno zdůraznit, že obecné soudy vyšly z celého řetězce důkazů, nikoliv snad pouze jednotlivé výpovědi určité osoby (srovnej str. 11 rozsudku vrchního soudu).
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.
Co se týče stěžovatelova odkazu na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva C. G. v. The United Kingdom (Application no. 43373/98), odhlédneme-li od limitů aplikovatelnosti jeho závěrů daných tím, že se týkají postupu soudce v porotním trestním procesu, Ústavní soud musí především konstatovat, že stěžovatelovo tvrzení o průběhu výslechu spoluobžalovaného Ž. nemá žádnou oporu v příslušném protokolu o hlavním líčení. Nadto i kdyby obhájce spoluobžalovaného byl skutečně ze strany soudu nepřiměřeně přerušován, jak je tvrzeno v ústavní stížnosti, stěžovatelův názor, že proto nemělo žádného smyslu, aby jeho vlastní obhájce ve výslechu dále pokračoval, by bylo nutno hodnotit jako toliko spekulativní.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. 2. 2011
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu