ECLI:CZ:US:2011:1.US.1195.11.1
sp. zn. I. ÚS 1195/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. dubna 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. M. B. a 2) Ing. R. B., zastoupených JUDr. Petrem Lindenthalem, advokátem, se sídlem Jindřichov 476, 793 83, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. 33 Cdo 361/2011, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. 11 Co 381/2010, usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. 5. 2010 a ze dne 23. 6. 2010 sp. zn. 12 C 256/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. 4. 2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 4. 2011 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich základních práv garantovaných v čl. 6, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a v čl. 11, čl. 12 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Napadenými usneseními okresního soudu byla stěžovatelům uložena povinnost, aby umožnili pracovníkům znaleckého ústavu, žalobci a jeho právnímu zástupci vstup do jejich nemovitosti za účelem vypracování znaleckého posudku; okresní soud poučil stěžovatele, že proti těmto usnesením je odvolání přípustné. Krajský soud odmítl odvolání stěžovatelů dle ust. §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OSŘ") jako nepřípustné, neboť odvoláním napadené rozhodnutí pouze upravuje vedení řízení; krajský soud poučil stěžovatele, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů podle ust. §243b odst. 5 věty první ve spojení s ust. §218 písm. c) OSŘ jako nepřípustné.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, je zjevně neopodstatněná. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesením odvolacího a nalézacího soudu, která předcházela rozhodnutí Nejvyššího soudu, ji Ústavní soud posoudil jako podanou po lhůtě k tomu stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jak vyplývá z obsahu přiloženého rozhodnutí, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v dané věci není dovolání přípustné, neboť v případě dovoláním napadeného usnesení se nejedná o rozhodnutí ve věci samé (ust. §237 odst. 1 OSŘ) a nespadá mezi případy taxativně vyjmenované v ust. §238, §238a a §239 OSŘ. Nejvyšší soud tak odmítl dovolání stěžovatelů opodstatněně, přičemž Ústavní soud neshledal v tomto rozhodnutí zásah do základních práv stěžovatelů, když ti ani nepředkládají ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu žádnou argumentaci (k povinnosti tvrdit a argumenty podporovat námitky protiústavnosti aktů veřejné moci viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1310/10 ze dne 12. 5. 2010).
Pokud jde o rozhodnutí krajského a okresního soudu, je zřejmé, že stěžovatelé pokládají ústavní stížnost za včasnou, neboť lhůtu pro své podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jimi podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Tato podmínka však v daném případě splněna není, a nelze proto ve vztahu k rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu aplikovat ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu; v takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého 60-ti denní lhůta k podání ústavní stížnosti počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu tak byla podána opožděně (obdobně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2735/10 ze dne 21. 10. 2010). Nadto, stěžovatelé byli o nepřípustnosti dovolání krajským soudem řádně poučeni, když ten v odůvodnění svého rozhodnutí zřetelně vymezil důvody, pro které jejich odvolání pro nepřípustnost odmítl (odvolací soud odkázal na právní závěry usnesení sp. zn. II. ÚS 1486/09 ze dne 1. 9. 2009, od nichž Ústavní soud nevidí důvod se odchylovat). Je namístě dodat, že primárně vadným byl postup okresního soudu, který poučil stěžovatele o možnosti podání odvolání, a to i přesto, že dle ust. §202 odst. 1 písm. a) OSŘ není proti usnesení jímž se upravuje vedení řízení odvolání přípustné; průtahy spojené s projednáním věci je tak nutno přičíst k tíži obecného soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále ji podle ust. §43 odst. 1 písm. b) ve spojení s ust. §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2011
Vojen Güttler
předseda senátu