ECLI:CZ:US:2011:1.US.125.11.2
sp. zn. I. ÚS 125/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. M., zastoupené Mgr. Ing. Kateřinou Melichovou, advokátkou se sídlem Praha 10, Révová 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 6. 2008, čj. 9 C 233/2006 - 90, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2008, čj. 18 Co 399/2008 - 118, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 2010, čj. 30 Cdo 2643/2009 - 143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž prvým Obvodní soud pro Prahu 9 určil, že darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene mezi D. M., jako dárkyní, a L. M., jako obdarovanou, o převodu nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku, je vůči žalobci Obec Bořislav, se sídlem Bořislav 20, Teplice, právně neúčinná. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek obvodního soudu potvrzen a usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto.
Podle stěžovatelky je jádrem ústavní stížnosti proces dokazování a hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy. Poukázala na judikaturu Ústavního soudu týkající se dokazování, z níž vyplývá, že rozhodnutí soudu musí být jasné, logické, bez vnitřních rozporů, tak aby z něho bylo patrno, jaké úvahy vedly obecné soudy k vysloveným závěrům a jak se vypořádaly s námitkami účastníků způsobilými založit opačné stanovisko ve věci. V jejím případě obecné soudy nedostály výše uvedeným standardům a při výkladu §42a ObčZ se nevypořádaly s jejími námitkami a s navrhovanými důkazy.
Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94, který řeší otázku tzv. opomenutých důkazů. S ohledem na nesprávnou aplikaci práva obecnými soudy a neprovedením navržených důkazů došlo fakticky k nesprávnému právnímu posouzení věci. Tím bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že žalobce (obec Bořislav) se domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 9 vydání rozhodnutí, že darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene doživotního bezplatného bydlení, která byla uzavřena dne 3. 6. 2004 mezi D. M. na straně dárce a stěžovatelkou L. M. na straně obdarované, jsou vůči žalobci právně neúčinné. Jednalo se o nemovitosti v k. ú. Bořislav a podle názoru žalobce D. M. tuto smlouvu uzavřela za účelem zkrátit uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce ve výši 219.200,- Kč. Tato pohledávka představuje neuhrazený místní poplatek za užívání veřejného prostranství v období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2004.
Soud prvního stupně žalobě vyhověl. Vzal za prokázáno, že mezi D. M. a stěžovatelkou byla uzavřena darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene, na základě které došlo k převodu vlastnického práva k označeným nemovitostem na stěžovatelku. Z vystavených faktur a platebního výměru vyplývá, že D. M. svou poplatkovou povinnost vůči žalobci nesplnila, proto byl vydán platební výměr, kterým jí byl místní poplatek vyměřen. Podmínky pro jeho platnost byly splněny, navíc tato pohledávka za D. M. již prokazatelně existovala v době, kdy byl odporovaný právní úkon (darovací smlouva) učiněn. V této otázce soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který se touto problematikou zabýval.
Podle závěru soudu si D. M. musela být v době, kdy činila předmětný právní úkon, svého závazku vůči obci vědoma, neboť poplatková povinnost jí vznikla okamžikem umístění jejích stánků na veřejném prostranství. V průběhu tří let jí byly zasílány Obecním úřadem Bořislav faktury za užívání veřejného prostranství. Soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že v době uzavření předmětné darovací smlouvy D. M. žádný závazek vůči obci neměla ani o něm nemohla vědět. Právě naopak, D. M. si musela být vědoma skutečnosti, že právním úkonem, jímž převedla nemovitosti na svou dceru (stěžovatelku), zmenšuje svůj majetek a maří tak možnost obce Bořislav úspěšně vymoci předmětnou pohledávku
Soud poukázal na ustanovení §42a odst. 3 ObčZ, podle něhož právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, což je stěžovatelka. Podle §42a odst. 2 ObčZ je možno odporovat právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými podle §116 a §117 ObčZ, s výjimkou případů, kdy druhá strana dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Podle zákonné úpravy dále platí, že v případě osob blízkých (stěžovatelka je dcerou D. M.) se dlužníkův úmysl zkrátit věřitele předpokládá, a je proto povinností stěžovatelky tvrdit a prokázat, že ani při vynaložení náležité pečlivosti nemohla poznat úmysl své matky zkrátit věřitele. V průběhu řízení nebylo stěžovatelkou ani její právní zástupkyní prokázáno, že by stěžovatelka nemohla úmysl své matky poznat. Proto soud vyslovil, že předmětná smlouva je vůči žalobci neúčinná.
Městský soud v Praze se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně a odmítl její tvrzení, že v daném případě obecní úřad vydal tzv. paakt a že se jednalo o nicotný právní úkon. Potvrdil, že v dané věci byly dány předpoklady pro aplikaci odporovatelnosti právních úkonů podle §42a ObčZ s tím, že soud prvního stupně se správně opřel o judikaturu Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelky s prováděním a hodnocením důkazů ve zmíněném řízení. Je nutno upozornit na to, že stěžovatelka v odvolání k městskému soudu nenapadla průběh a způsob dokazování před soudem prvního stupně, to učinila až v ústavní stížnosti. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Není proto povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).
Ústavní soud se nezabývá ani přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Taková situace však v daném případě nenastala. Soud prvního stupně provedl dostatek důkazů, jimiž správně zjistil skutkový stav věci a z něho vyvodil, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě odůvodnil a jež jsou podle názoru Ústavního soudu v souladu s obecným právem. Odvolací soud se rovněž s argumenty stěžovatelky přesvědčivě vypořádal.
Ústavní soud v právním hodnocení a závěrech odvolacího soudu neshledal nic protiústavního. Otázkou dokazování ve své judikatuře se již mnohokrát zabýval, viz např. nález sp. zn. III. ÚS 68/99, podle něhož obecný soud, v souladu s ustanovením §120 odst. 1 OSŘ, není povinen provést všechny důkazy navržené účastníkem řízení, vždy se však musí v odůvodnění rozsudku vypořádat s tím, proč některé důkazy neprovedl. Lze snad částečně souhlasit se stěžovatelkou v tom, že soud prvního stupně neprovedení jí navržených důkazů odůvodnil velmi stručně. Na druhé straně, z provedených důkazů jednoznačně vyplývá zjištěný skutkový stav, na němž by stěžovatelkou navrhované důkazy nemohly nic změnit. Pokud tedy obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud k neshledal nic, co by tuto věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu