ECLI:CZ:US:2011:1.US.1272.10.1
sp. zn. I. ÚS 1272/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. K., zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Brno, Veveří 57, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2005, čj. 17 C 244/94 - 332, výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 44 Co 235/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2010, čj. 25 Cdo 4086/2009 - 557, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení žalované částky, kde vystupovala jako jedna ze tří žalobců proti žalovanému V. K. V ústavní stížnosti odkázala na skutečnosti podrobně popsané v dovolání a v jejích podáních, založených ve spise Městského soudu v Brně sp. zn. 17 C 244/94. Podle jejího názoru výroky soudů obou stupňů, kterými bylo rozhodnuto o promlčení nároku žalobců, bylo porušeno její ústavní právo na to, že dědictví se zaručuje a jako základní právo je nepromlčitelné a nezrušitelné. V řízení před obecnými soudy tak byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6, čl. 13 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně bylo řízení o 1 % úroku z prodlení z částky 377.309,50 Kč od 16. 7. 1994 do zaplacení zastaveno. Dále byla zamítnuta žaloba, podle které měla být žalovanému V. K. uložena povinnost zaplatit stěžovatelce a dalším žalobcům částku 227.335,10 Kč s 3 % úrokem z prodlení. Soud vyšel především z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 1991, sp. zn. 7 To 89/90, kterým byl žalovaný uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 TrZ, jehož se dopustil tím, že dne 30. 11. 1985 v obci Heroltice, v domě č. 23, nalezl tři kusy vkladních knížek s finanční částkou 115.465,70 Kč, přičemž věděl, že tyto knížky patří do dědictví M. M. Tento nález zatajil a peníze použil pro svoji potřebu. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně a k peněžitému trestu ve výši 8.000,- Kč. Podle §228 odst. 1 TrŘ byla žalovanému uložena povinnost nahradit poškozené M. M. způsobenou škodu ve výši 90.000,- Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody byla M. M. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Soud prvního stupně konstatoval, že na danou věc aplikoval právní předpisy účinné ke dni 30. 11. 1985, kdy žalovaný prováděl úklid v domě v obci Heroltice a nalezl tam vkladní knížky, které zatajil. V průběhu řízení byla žalovaným vznesena námitka promlčení práva žalobců. Soud dospěl k závěru, že se jedná o právo na náhradu škody, nikoliv o neoprávněný majetkový prospěch (nyní bezdůvodné obohacení). Z ustanovení §106 odst. 1, 2 ObčZ, v tehdy platném znění, vyplývá, že u práva na náhradu škody je stanovena kombinovaná promlčecí doba, subjektivní a objektivní. Nárok na náhradu škody byl poškozenou M. M. uplatněn dávno po uplynutí subjektivní promlčecí doby, tedy až za 2 roky a 56 dnů po jejím uplynutí. Poškozená M. M. tedy řádně nepokračovala v řízení o náhradě škody, v přiměřené lhůtě po pravomocném skončení trestního řízení. Jelikož subjektivní promlčecí doba uběhla dříve než promlčecí doba objektivní, která v daném případě činí 10 let, nezkoumal soud, kdy skončil běh objektivní promlčecí doby. Vzhledem k tomu, že právo žalobců na náhradu škody je skutečně promlčeno, soud jejich žalobu zamítl. V dané věci nelze aplikovat §100 odst. 2 ObčZ, podle kterého se promlčují všechna majetková práva, kromě práva vlastnického, neboť v tomto řízení bylo uplatněno právo majetkové, nikoliv právo na ochranu vlastnictví.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 44 Co 235/2006, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a co do částky 135.514,90 Kč s úroky z prodlení potvrzen, ve výroku II. co do částky 91.820,20 Kč s úroky z prodlení a dále ve výrocích III. IV. a V. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena dalšímu řízení.
Odvolací soud zdůraznil, že právně relevantní skutečností pro závěr o vzniku škody je zrušení vkladového vztahu částečným nebo úplným výběrem vkladu neoprávněným držitelem vkladních knížek, k čemuž došlo v posuzované věci. M. M. tedy uplatnila své právo na náhradu škody důvodně. Toto právo však podléhá důvodně vznesené námitce promlčení, k čemuž v této věci došlo. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení. Pro posouzení důvodnosti námitky promlčení odvolací soud zkoumal zjištěné rozsahy výběru vkladů podle jejich stavu ke dni nabytí dědictví, nejpozději do 22. 7. 1988, a dospěl k částce 135.514,90 Kč. Proto rozsudek soudu prvního stupně, ve výroku II., potvrdil, pokud jím došlo k zamítnutí žaloby v rozsahu 135.514,90 Kč.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti. Přípustnost dovolání proti potvrzující části napadeného rozsudku posuzoval podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy zkoumal, zda se jedná o právní otázku zásadního významu. Dospěl k závěru, že soudy obou stupňů správně stanovily běh promlčecí doby, že se tedy o nesprávné právní posouzení věci nejedná.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí porušení svých základních práv, zejména práva na soudní ochranu ze strany obecných soudů, a nesouhlasí se závěrem, že došlo k promlčení jejího nároku.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě argumentů stěžovatelky se Ústavní soud zabýval ústavností předmětného řízení a rozhodnutí z něj vzešlých. Soudy obou stupňů, na základě velmi rozsáhlého dokazování, správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily a jež jsou podle názoru Ústavního soudu v souladu s obecným právem a ústavně konformní. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy České republiky, včetně Nejvyššího soudu, které se věcí důkladně zabývaly a správně aplikovaly příslušná ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu. Přesvědčivě se vypořádaly se všemi argumenty stěžovatelky. Stačí jen odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ve zkoumaném řízení tedy nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, jak to uvádí v ústavní stížnosti. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu