ECLI:CZ:US:2011:1.US.1336.11.1
sp. zn. I. ÚS 1336/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. května 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se sídlem Českobratrská 2, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2011 sp. zn. 15 Co 21/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k Ústavnímu soudu prostřednictvím veřejné datové sítě s platným kvalifikovaným certifikátem dne 9. 5. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 2 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Napadeným usnesením potvrdil Krajský soud v Ostravě odvoláním napadené rozhodnutí nalézacího soudu. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že okresní soud postupoval správně, pokud řízení zastavil pro zpětvzetí žaloby, jehož důvodem bylo chování žalovaného po jejím podání (ust. §96 o. s. ř.) a nikoli pro nedostatek pravomoci soudu (ust. §106 odst. 1 o. s. ř.), neboť rozhodčí doložka je neplatná. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pléduje pro platnost rozhodčí doložky a tudíž pro závěr o nedostatku pravomoci soudu.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Stěžovatel jako svůj první úkon ve věci vznesl námitku dle ust. §106 odst. 1 o. s. ř., o které však ze strany obecných soudů nebylo řádně rozhodnuto (pozdě uplatněnou nebo nedůvodnou námitku soud zamítá usnesením, proti němuž je přípustné odvolání, srov. Bureš, J., Drápal, L. Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. Díl. 7. vydání. Praha 2006, s. 478), když ty pouze v odůvodnění svého rozhodnutí dospěly k závěru o neplatnosti rozhodčí doložky. Podstatou stěžovatelových námitek je tvrzení o nedostatku pravomoci obecných soudů k projednání věci, když dle jeho názoru byla mezi stranami sjednána platná rozhodčí doložka (nicméně srov. aktuální rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1945/2010, doposud nepublikováno, blíže viz rubrika "tiskové zprávy" na www.nsoud.cz). Aniž by se Ústavní soud vyjadřoval k judikatornímu vývoji stran platnosti rozhodčích doložek, musí považovat stěžovatelovu ústavní stížnost za nepřípustnou. Tvrdí-li stěžovatel nedostatek pravomoci obecných soudů, dává mu český právní řád k dispozici procesní nástroj k ochraně jeho práv, jímž je žaloba pro zmatečnost (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3095/09 ze dne 19. 1. 2010) dle ust. §229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000 sp. zn. 20 Cdo 2312/2000: "Vada ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (pozn. nyní ust. §229 odst.1 písm.a) o. s. ř. ve znění účinném od 01.01.2001) může spočívat i v tom, že soud o věci jednal a rozhodl, ačkoliv žalovaný při svém prvním úkonu ve věci (§106 odst. 1 o. s. ř.) uplatnil námitku, že podle smlouvy účastníků věc měla být projednána v řízení před rozhodci. Jestliže však žalovaný tuto námitku uplatnil později, zůstává pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí věci zachována."], a který je nutno čerpat za účelem obrany jeho práv předtím, než se může se svou ústavní stížností obrátit na Ústavní soud. Dospěl-li krajský soud k závěru o přípustnosti odvolání (srov. ust. §202 odst. 3 o. s. ř.), je nepochybně rovněž nutno dospět k závěru o přípustnosti žaloby pro zmatečnost (srov. ust. §230 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
S ohledem na tyto závěry posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný, který soudce zpravodaj, usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2011
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj