ECLI:CZ:US:2011:1.US.1356.11.1
sp. zn. I. ÚS 1356/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného Mgr. Tomášem Hrdinou, advokátem, se sídlem Slovinská 52, 612 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 4 To 68/2011, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 5. 2011, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soudu") ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 4 To 68/2011 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 25. 1. 2011, č. j. 9 T 228/2008-150, jímž bylo podle §91 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") rozhodnuto tak, že odsouzený se ve zkušební době podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel neosvědčil a zbytek trestu zákazu činnosti vykoná.
Stěžovatel uvádí, že rozsudkem městského soudu č. j. 9 T 228/2008-50 byl odsouzen pro trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tehdejšího zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Usnesením téhož soudu pod stejnou sp. zn. ze dne 19. 11. 2009 pak bylo vysloveno, že se podmíněně upouští od výkonu zbytku trestu zákazu řízení motorových vozidel. Dne 1. 1. 2010 vstoupil v účinnost nový trestní zákoník, v jehož §419 stojí: Trest uložený přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona za čin, který není trestným činem podle tohoto zákona, popřípadě jeho nevykonaný zbytek, se nevykoná. Přesto však bylo městským soudem následně vysloveno, že se odsouzený neosvědčil a zbytek trestu zákazu řízení motorových vozidel se vykoná a to bez zdůvodnění směřujícího k vypořádání se s §419 trestního zákoníku. Krajský soud pak ke stěžovatelově stížnosti zaujal názor, že čin odsouzeného splňuje znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) nového trestního zákoníku, který trestný je.
S tímto názorem krajského soudu však stěžovatel nesouhlasí. Uvádí, že odpovídající trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí obsahoval i trestní zákon účinný do 31. 12. 2009 v §171 odst. 1 písm. c). Nová úprava pouze zpřesnila definici skutku podle §337 odst. 1 písm. a), zřejmě k odstranění případných nejasností. V důvodové zprávě ani v komentáři nelze zjistit, že by zákonodárce sledoval cíl kontinuity části okruhu jednání podle §180d starého trestního zákona do zákona nového; naopak v komentovaném znění se lze dočíst ve výkladu k §419 trestního zákoníku, že jednou ze skutkových podstat, jejichž trestnost zaniká, je §180d trestního zákona. Případná otázka nesprávné právní kvalifikace jednání stěžovatele v době vydání odsuzujícího rozsudku v téže věci na věc vliv mít nemůže, neboť rozsudek je závazný a pravomocný. Je nepřípustné, aby si mimo trestní řízení nalézací soud činil jakékoli závěry o předběžných otázkách o trestnosti jednání (§135 o.s.ř. per analogiam iuris).
Vzhledem k výše uvedenému je stěžovatel přesvědčen, že napadeným usnesením soudy zasáhly do jeho práv ústavně zaručených čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadené rozhodnutí navrhuje zrušit. Zároveň požádal o odkladný účinek podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť mu vzniká škoda a je patrno, že "dovykonání" trestu je již nevratnou skutečností, když v současné době trest fakticky vykonává.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ke stěžovatelovu nesouhlasu s užitým výkladem §419 ve spojení s §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku Ústavní soud konstatuje, že výklad jednotlivých ustanovení obecného práva, včetně pojmů užívaných trestním zákonem a obdobných otázek, je plně na obecných soudech. Ústavnímu soudu totiž, jak ustáleně judikuje, zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu jednoduchého práva. Teprve pokud by výklad přijatý obecnými soudy porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí zabýval z ústavněprávních hledisek. Přitom žádné indicie, které by svědčily o pochybení takového druhu, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Jestliže krajský soud jednání stěžovatele, který pozbyl řidičské oprávnění na základě rozhodnutí správního orgánu, shledal podřaditelným pod skutkovou podstatu §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, dle kterého se trestného činu dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu, pak toliko provedl výklad obecného práva jako orgán k tomu oprávněný a to navíc zcela logickým způsobem.
Ústavní soud navíc není přesvědčen ani o stěžovatelově tvrzení, že jeho právní názor podporuje komentářová literatura, kdy tato nehovoří o pouhém zpřesnění formulace trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí v novém trestním zákoníku, ale naopak o možnosti postižení širšího okruhu jednání (Šámal, Pavel a kol.: Trestní zákoník komentář; 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2010 str. 2911 II. dílu).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2011
Ivana Janů
předsedkyně senátu