ECLI:CZ:US:2011:1.US.1368.09.2
sp. zn. I. ÚS 1368/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky H. B., zastoupené Mgr. Liborem Hlaváčem, advokátem, se sídlem Kopečná 14, 602 00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. března 2009 č. j. 6 To 117/2008-5798 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2008 sp. zn. 52 T 2/2008, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2008 sp. zn. 52 T 2/2008 byla (kromě dalších spoluobžalovaných) stěžovatelka shledána vinnou trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a b) trestního zákona ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona a trestným činem zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 a 2 trestního zákona ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Za to byla stěžovatelka odsouzena podle §232 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona byla pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 trestního zákona byl stěžovatelce uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání, zaměstnání i jiných funkcí, jejichž náplní je práce s dětmi a péče o děti, na dobu deseti roků. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovatelce (společně a nerozdílně s ostatními spoluobžalovanými) uložena povinnost zaplatit škodu poškozeným nezletilým J. M. a O. C.
Po skutkové stránce Krajský soud v Brně shledal (stručně řečeno), že všichni spoluobžalovaní společně v přesně nezjištěné době od počátku letních prázdnin roku 2006 do 7. 5. 2007 na různých místech v Brně, dále v Kuřimi a Veverské Bítýšce po předchozí domluvě v úmyslu působit na zdraví a psychiku nezl. O. C. a nezl. J. M., s cílem přetrhnout základní vztahy v rámci rodiny a vytvořit člověka se zlomenou vůlí, necitlivého k bolesti a násilí, který by se podřídil jakýmkoliv příkazům autority, byvše si vědomi následků, které svým jednáním vyvolají, opakovaně ve více případech poškozené buď z titulu příbuzenského vztahu nebo jako pedagogové jimi navštěvovaných zájmových kroužků, nepřiměřeně fyzicky a psychicky týrali, a to tím, že je surově byli, zraňovali, mučili, ponižovali a omezovali, a dále je po delší dobu drželi zavřené v uzamčených místnostech a klecích v různých objektech, často svázané a připoutané k pevné překážce, bez možnosti základní hygieny a sociálního kontaktu s okolím. Ve vztahu ke stěžovatelce byla shledána její účast na skutcích I./B. a I./C.
Skutek specifikovaný v části I./B. skutkové věty spočíval v tom, že obžalovaní v druhé polovině měsíce srpna 2006 po dobu nejméně 4 až 5 dnů v obci Veverská Bítýška, v objektu chaty, drželi nezletilé O. C. a J. M. celodenně zavřené v psích klecích při soustavném podrobně specifikovaném fyzickém a psychickém týrání, přičemž účast stěžovatelky spočívala v přítomnosti tomuto zacházení s nezletilými v místnosti, kde spolu s dalšími obžalovanými tvořila tzv. publikum a vyluzovala různé zvuky a hlasy s cílem vyvolat u nezletilých poškozených dojem více lidí u jejich týrání, a tím zvýšit jejich strach a hrůzu z toho, co se děje.
Skutek specifikovaný v části I./C. skutkové věty spočíval v tom, že obžalovaní nejméně od měsíce srpna 2006 do 7. 5. 2007 v případě nezl. J. M. a do měsíce listopadu 2006 v případě nezl. O. C. v Brně, v odloučeném pracovišti DDM, kde pracovali jako vedoucí kroužků, dlouhodobě zavírali odděleně do různých místností předmětného objektu nezletilé poškozené, kde je drželi proti jejich vůli bez možnosti odejít, přestože věděli, že děti mají být u své matky (spoluobžalované), která v uvedeném období neměla se syny žádný kontakt, a to jak ve dne, tak v noci, kdy poškození museli spát na zemi bez dostatečného hygienického zázemí. Role stěžovatelky měla spočívat dále v tom, že poškozeného J. M. vodila do školy a ze školy, a v rozsudku popsaným způsobem poškozené fyzicky týrala.
V ústavní stížnosti stěžovatelka v prvé řadě namítá, že v řízení nebyly zhodnoceny všechny provedené důkazy, ačkoliv se jejich zhodnocení prostřednictvím odvolání domáhala. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že podanou námitku "nezákonně změnil" a věc postavil do světla přehodnocení (již údajně hodnocených) důkazů. Stěžovatelku znovu v ústavní stížnosti poukázala na svědecké výpovědi R. M., P. F., L. N., svědka K. a L. M., jejichž výpovědi mají v rozsudku uvedený skutkový děj patrně vyvracet. Stěžovatelka poukazuje zejména na to, že svědek M. uvedl, že stěžovatelka doprovázela nezl. J. M. do školy až po Vánocích 2006, dále že docházka nezl. J. M. byla relativně v pořádku, a že svědek na něm nepozoroval známky týrání. Svědkyně F. podle stěžovatelky uvedla, že když nalezla v místnosti budovy Paprsku (pracoviště DDM) jednoho z nezletilých, tento neměl ke stolu přivázanou ruku ani připravený kýbl pro výkon potřeby. Svědkyně N., sociální pracovnice, uvedla, že po převzetí nezl. J. M. dne 7. 5. 2007 s ním šla do bytu na ul. K., v němž se nezletilý choval přirozeně a svědkyně považovala byt za normálně užívaný. Svědek K., soused na ul. K., vypověděl, že "asi v listopadu" viděl nezl. J. M. na zastávce autobusu, možná 3x až 4x ráno, patrně při cestě do školy. Svědkyně M. uvedla, že vždy v úterý a v sobotu odcházela z Paprsku poslední, zamykala, a nezletilé poškozené nikdy v žádné z místností nenašla.
Stěžovatelka nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který odmítl opakované čtení uvedených výpovědí z protokolů o hlavním líčení, a zároveň formuloval odvolací důvod stěžovatelky jako požadavek na nové hodnocení provedených důkazů. Stěžovatelka poukazuje na zvukovou nahrávku ze dne 9. 3. 2009, pořízenou při veřejném zasedání, při němž měl sám předseda senátu odvolacího soudu Krajskému soudu v Brně vytknout, že se uvedenými důkazy zabýval okrajově. Stěžovatelka tvrdí, že ve věci byl "objektivně dán" důvod ke zrušení rozsudku dle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu, a to i s odkazem na faktické porušení povinnosti stanovené v §2 odst. 6 trestního řádu.
Ve druhém okruhu námitek stěžovatelka tvrdí, že ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem I./B. nelze z důkazní situace uzavřít, že je prokázáno, že by se dopustila popsaného jednání. Odvolací soud však uvedenou námitku posoudil tak, že měla spočívat v tom, že role stěžovatelky v popsaném jednání byla natolik okrajová, že intenzita jejího jednání nedosahuje trestněprávní kvalifikace. S tím stěžovatelka nesouhlasí, neboť skutečnost její okrajové role na popsaném jednání byla ustálena již soudem prvního stupně. Stěžovatelka především zpochybňuje usvědčující výpověď K. M., která podle svých vlastních slov neměla být konkrétnímu jednání stěžovatelky přítomna, a rovněž zdůrazňuje, že ani výpovědi poškozených ji ve vztahu k tomuto skutku neusvědčují, případně nejsou procesně použitelné (v rozporu §211 trestního řádu). Celkově vytýká obecným soudům nekonkrétnost při hodnocení důkazní situace, což má mít v rovině odůvodnění rozsudku odraz v porušení §125 odst. 1 trestního řádu.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatelka požaduje zrušení napadených rozhodnutí v celém rozsahu. Dne 8. 7. 2010 stěžovatelka Ústavnímu soudu doručila návrh na přednostní projednání věci ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení, sp. zn. II ÚS 81/95 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, str. 575; toto i všechna další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud proto neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou, podle čl. 4 Ústavy, rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení, které proběhlo před těmito soudy.
Těžiště stěžovatelčiny ústavní stížnosti leží v otázce hodnocení důkazů provedených obecným soudem.
Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř., a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu takové hodnocení přehodnocovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).
Pro rozhodnutí o vině bez důvodných pochybností zjišťují soudy potřebný skutkový stav, a to (jen) v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, což se projevuje v koncentraci na otázky, které jsou pro rozhodnutí podstatné a zásadní povahy, přičemž je zřejmé, že určité provedené důkazy, ač svědčí pro konkrétní skutečnost, ještě nemusí mít relevanci pro podstatu věci.
Ústavní soud nyní zvláště k zásadě nezávislosti soudů a zásady volného hodnocení důkazů připomíná, že jejich podstatou je diskrece soudů, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.
Z ústavněprávního hlediska byl nyní Ústavní soud postaven před otázku, zda v napadených rozhodnutích - úvahách tam uvedených - nejsou taková pochybení, která by vůči stěžovatelce byla natolik intenzivním porušením zásady volného hodnocení důkazů, které by znamenalo zásah do jejího základního práva a založilo důvod pro kasaci napadených rozhodnutí.
Stěžovatelce je možno dát za pravdu, že některými svědeckými výpověďmi jmenovaných svědků se soud prvního stupně zabýval okrajově, jak ostatně konstatoval odvolací soud, na což stěžovatelka zvláště upozorňuje odkazem na zvukový záznam z veřejného jednání před odvolacím soudem. Tato skutečnost však sama o sobě nezakládá důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdila, že obecný soud se hodnocením jmenovaných výpovědí nezabýval vůbec. Ústavní soud za rozhodující považuje ověření skutečnosti, nakolik se uvedené důkazy do úvah soudů skutečně promítly, a v konečném důsledku též do jaké míry uvedené výpovědi mají význam pro rozhodnutí o vině. Takové posouzení však nemůže spočívat toliko ve formálním vyhledání části textu odůvodnění, v němž se o provedených důkazech explicitně hovoří. Relevantní je naopak též celkový rozsah dokazování, a role sporných důkazů v jeho kontextu, a rovněž způsob, jakým soudy reagovaly na sporné důkazy i nepřímo, tedy např. přesvědčivým sestavením důkazní situace a hodnotících soudů ve světle konkrétních námitek a sporných důkazů, aniž by tyto musely být na tomtéž místě odůvodnění výslovně zmíněny (či přímo odmítnuty). Význam hraje rovněž, jak už bylo zmíněno, i zjištění eventuální míry (resp. extrémní míry) rozpornosti důkazů se zjištěným skutkovým stavem.
Při uvedeném hodnocení Ústavní soud konstatuje především, že napadená rozhodnutí, v nichž vystupuje šest spoluobžalovaných, vykazují nadprůměrnou pečlivost, kterou soudy provádění důkazů a jejich vyhodnocování věnovaly. V řízení bylo vyslechnuto několik desítek svědků a provedeny desítky dalších důkazů, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně má 128 stran a rozhodnutí soudu druhého stupně 60 stran. Pro věc je charakteristická úzká provázanost mezi jednáním obžalovaných, a tedy i provedené důkazy byly zvažovány opakovaně ve vztahu k různým námitkám jednotlivých obžalovaných.
Vzhledem k uvedené provázanosti jednání jednotlivých spoluobžalovaných rozhodně nelze obecnému soudu vytýkat, že v odůvodnění výslovně vždy nezvažoval relevanci každého z důkazů ve vztahu ke každému ze spoluobžalovaných zvlášť. Závěry, které z konkrétních důkazů obecné soudy činily, a to i ve vztahu ke stěžovatelce, jsou podle názoru Ústavního soudu dostatečně v odůvodnění napadených rozhodnutí obsaženy.
Ve vztahu ke svědectví svědka M. se Ústavní soud neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že by nebylo soudy hodnoceno. Výpověď svědka soud prvního stupně rekapituluje na str. 64 rozsudku, přičemž obsahem výpovědi je průběh školní docházky nezl. J. M.: "... Svědek potvrzuje, že J. do školy vodila N., měl za to, že je to J. sestřenice, vodila ho prakticky denně vždycky za ruku, to mu přišlo divné. Ve druhém pololetí školního roku 2006-2007 se zvýšil zájem matky. ... Že ho slečna (obž. H. B.) denně vodí do školy, z toho podle výrazu J. radost neměl, tvářil se naštvaně a ona také. ... N. J. vodila do školy a pravidelně i ze školy (vždycky na něj obžalovaná H. B. čekala), a to od doby, kdy se v jednom případě stalo, že J. přišel do školy později...." A např. na str. 116 (hodnotící část) konstatuje soud prvního stupně, že nezletilého J. M. do školy a ze školy vodila právě stěžovatelka, což zároveň koresponduje se skutkovou větou I./C (str. 4). Co do časového vymezení skutku I.C ("od měsíce srpna 2006 do 7. 5. 2007"), není tento údaj zjevně kategorickým závěrem soudu ve vztahu výhradně k jednání stěžovatelky, a nelze v něm spatřovat rozpor s výpovědí svědka M. Je nutno podotknout, že pro posouzení role stěžovatelky není podstatné - z hlediska kritéria extrémních rozporů v úvahách soudu - zda výše uvedeným způsobem poškozeného vodila do školy již během podzimu 2006, či až po Vánocích 2006, jak uvádí stěžovatelka. Rovněž výpověď svědka M. v části, kterou potvrzují i další učitelé, že ve škole nepozorovali na poškozeném zranění a stopy týrání, nijak nevyvrací závěry soudu prvního stupně ve vztahu ke skutku I./C s ohledem na tam popsaný charakter týrání.
Dále se stěžovatelka dovolává výpovědi svědkyně F., která uvedla (dle rozsudku, str. 59): "... Přibližně někdy na podzim 2006 se pak stalo, že ve středu, kdy vedla svůj kroužek, sešla do suterénu pro pomůcky do klubovny vedoucích. Tuto odemkla a nalezla zde chlapce sedícího u stolu, který něco jedl. Svědkyně se lekla, spěchala, chlapec nic neříkal. Měl kolem 7 let, světlých vlasů, byl hodně stydlivý, zaražený, rychle se postavil, nemluvil, uhýbal pohledem, posléze si sedl a pokračoval v jídle ... [stěžovatelka] nic neřekla, spěšně šla dolů, ani moc nenahlédla do místnosti, dveře přibouchla a zamčela s tím, že je vše v pořádku ...." Z její výpovědi podle stěžovatelky vyplynulo, že poškozený nebyl přivázán ani neměl přichystán kýbl pro výkon potřeby. Soud prvního stupně tuto výpověď hodnotí na str. 117 rozsudku, když uvádí, že tato výpověď potvrzuje vědomí stěžovatelky o zamčeném poškozeném a její vinu. Skutečnost, že svědkyně v tomto jednom případě na podzim 2006 nepozorovala další známky týrání, není v rozporu se závěry obecných soudů, že i k dalšímu týrání popsaným způsobem docházelo, což je podloženo dalšími důkazy. Například právě dlouhodobost pobytu poškozeného J. M. na místě skutkového děje je soudem prvního stupně na jiném místě podrobněji rozvedena na str. 117, kdy vyjádřením poškozeného J. M. je vyvracena obhajoba dalších obžalovaných, právě co do dlouhodobosti pobytu poškozeného v Paprsku, kdy jeden z obžalovaných měl poškozenému nosit "lavor" pro osobní hygienu a vykonávání potřeby. Konečně nutno podotknout, že již samotné držení poškozených izolovaně od vnějšího prostředí, a od matky po dobu několika měsíců, naplňuje znaky závažné trestné činnosti porušující osobní svobodu a má patologický vliv na zdravý vývoj a psychiku poškozených v dětském věku (str. 120).
Pokud stěžovatelka poukazuje na výpověď svědkyně L. N., sociální pracovnice, která doprovázela dne 7. 5. 2007 poškozeného J. M. do bytu na ul. K., který se svědkyni jevil jako normálně užívaný, opět podle názoru Ústavního soudu nelze hovořit o rozporu s dalšími závěry soudu prvního stupně, zvláště pokud skutek I./C je soudem prvního stupně charakterizován dlouhodobostí, a nikoliv nepřetržitostí jednání obžalovaných. Kromě toho je zjevné, že soud prvního stupně zahrnul uvedené skutečnosti do svých úvah v kontextu dalších důkazů a ustalování skutkového děje na dalších místech odůvodnění, kdy právě děj ze dne 7. 5. 2007 večer hodnotí např. na str. 117 zjevně v neprospěch stěžovatelky. K převzetí poškozeného J. M. došlo totiž sociální pracovnicí "v pozdních nočních hodinách (kolem 23.00 hod.) ... a to právě v budově Paprsku, z níž ho vyprovází právě" stěžovatelka. Soud prvního stupně následně připojil výpověď poškozeného, že "teprve v tento den a v tento okamžik Paprsek konečně opustil. Jiné odůvodnění pobytu J. tak pozdě v Paprsku ani nemůže být."
Stejně tak výpověď svědka K., který měl vidět poškozeného J. M. v listopadu (2006) asi 3x až 4x ráno na zastávce autobusu, není Ústavním soudem hodnocena jako rozporná s dalšími úvahami obecných soudů, když stejně tak by bylo možno se spekulativně ptát, proč tento svědek (soused z domu na ul. K.) poškozeného tímto způsobem nevídal i později. Stejně tak výpověď svědkyně M., která z Paprsku v úterý a v sobotu odcházela poslední, a podle svých slov poškozené nikdy nenašla, je dostatečně zahrnuta do úvah soudu, nakolik byla možná přítomnost poškozených v Paprsku i navzdory zabezpečovacímu zabezpečení, k tomu dále do závěrů do výpovědí dalších svědků o signálech "o problémech s nočním provozem v Paprsku" (str. 117) a při hodnocení dalších usvědčujících důkazů.
K závěrům soudu prvního stupně Ústavní soud uvádí, že nic nenasvědčuje porušení zásady zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Úvahy rekapitulované shora budiž toliko odkazem na odůvodnění napadeného rozsudku právě pro podrobné rozvedení ostatních souvislostí, zvláště usvědčujících výpovědí poškozených a K. M.
Pokud stěžovatelka dále ve vztahu ke skutku I./B zpochybňuje usvědčující výpověď K. M. a výpovědi poškozených, případně jejich procesní použitelnost, odkazuje Ústavní soud na podrobné závěry soudu prvního stupně.
Věrohodnosti výpovědi K. M. se soud prvního stupně podrobně věnoval např. na str. 101, 115 či 119, kde mimo jiné konstatuje, že v její výpovědi je spatřován upřímný a logický posun směrem k výpovědi odpovídající dalším zjištěním a rovněž jejímu osobnostnímu profilu. Konstatuje dále usvědčující charakter této výpovědi, a rovněž to, že nebyl shledán logický důvod, proč by K. M. chtěla stěžovatelku (a další obžalované) poškodit.
Věrohodností výpovědí poškozených a jejich sdělení zachycených pracovnicemi FOD Klokánek (rekapitulovaných na str. 31 a 32) se soud prvního stupně věnoval např. na str. 99, 119 a 120, kde mimo jiné konstatoval, že vzhledem k věku a prožitým událostem lze, s ohledem na znaleckou analýzu zdraví chlapců, považovat za velký úspěch, že se je k předmětným událostem podařilo v takovém rozsahu vyslechnout. Jedná se totiž o události, jejichž opakované oživování v paměti vede k sekundární viktimizaci a dalšímu poškozování, proto i znalecký posudek z oboru dětské psychiatrie zásadním způsobem nedoporučil jakýkoliv opakovaný výslech či vyšetřování poškozených.
K tomu Ústavní soud dále uvádí, že totožnými námitkami stěžovatelky se zabýval rovněž již odvolací soud ve svém, touto ústavní stížností napadeném, usnesení.
Ve vztahu k použitelnosti sdělení poškozených, které zaznamenaly pracovnice FOD Klokánek (č. l. 1324-1327, 1993-1996, 3308-3310, 3313-3324, 3325, 3327-3329, 3332-3334), soud druhého stupně konstatoval, že tato písemná prohlášení byla standardním způsobem v průběhu přípravného řízení zařazena do spisu a provedena v hlavním líčení v souladu a za podmínek §213 odst. 1 trestního řádu (str. 32 a 33 usnesení).
Věrohodností výpovědi K. M. se soud druhého stupně k námitce obžalovaných zabýval opět velice podrobně na str. 37 až 40, ve vztahu ke stěžovatelce a skutku I./B zvláště na str. 43, přičemž konkrétní závěry zde nyní není důvodu reprodukovat.
Námitka stěžovatelky, týkající se ve věci údajně nezhodnocených, resp. nedostatečně zhodnocených důkazů, byla soudem druhého stupně vyhodnocena jako "zpochybňování věrohodnosti obou nezletilých". Ve světle konkrétních skutečností, plynoucích z výpovědí poškozených, jak jsou dostatečně zachyceny v obou napadených rozhodnutích, se ani tento závěr nejeví jako natolik rozporný či nelogický, že by zakládal protiústavnost rozhodnutí. Všemi prvky skutkového děje se, s ohledem na důkazní situaci, obecné soudy přesvědčivě zabývaly. Stěžovatelka, podle názoru Ústavního soudu, v odvolání a ani v ústavní stížnosti nepředložila takovou argumentaci, která by skutečnostem obsaženým ve stěžovatelkou označených výpovědích dodala jiný než okrajový význam a způsobilost zpochybnit ustálený skutkový stav. Stěžovatelka navrhla Ústavnímu soudu, aby provedl důkaz audiozáznamem z veřejných zasedání soudu druhého stupně. Tam měl předseda senátu např. vytknout nalézacímu soudu, že se s důkazy (přesněji řečeno dílčími částmi výpovědí), označenými stěžovatelkou, zabýval okrajově. K uvedenému, a k výtce stěžovatelky, že odvolací soud nerespektoval §263 odst. 7 trestního řádu, Ústavní soud uzavírá, že ve světle výše uvedených souvislostí, v jejichž kontextu se dílčí části výpovědí, na něž se stěžovatelka soustředila, před obecnými soudy nacházely, nelze konstatovat exces či svévoli soudu druhého stupně. Jinými slovy řečeno, nelze přisvědčit stěžovatelce, že soud prvního stupně ve svých úvahách uvedené - dílčí části výpovědí - nezahrnul (srov. stejný závěr odvolacího soudu na str. 36 usnesení). Tyto totiž dílem nemají relevanci ke skutku ve skutkové větě, a dílem nijak závěry obecného soudu nezpochybňují ani nevyvrací, ačkoliv se je stěžovatelka snažila ve své interpretaci představit v kontrastu k výpovědím usvědčujícím (viz výše). Na uvedené námitky odvolací soud, pokud podrobně rekapituloval usvědčující důkazy ke zpochybňovanému skutkovému ději, reagoval v této věci adekvátně. Opačný závěr Ústavního soudu by byl jen formalistickým vytýkáním údajného procesního pochybení (na čemž trvá stěžovatelka), které zjevně není způsobilé ovlivnit hodnocení relevantních důkazů obecnými soudy a jejich závěry o vině a trestu, to vše v intencích práva na spravedlivý proces.
V této věci tedy Ústavní soud uzavírá, že argumentace v ústavní stížnosti zůstala v celém rozsahu v rovině jednoduchého práva, resp. hodnocení důkazů soudem. Prvky justiční libovůle však z napadených rozhodnutí zjištěny nebyly. Oba soudy se s námitkami stěžovatelky vyrovnaly ústavně konformním způsobem. Toliko nad rámec uvedeného lze pro úplnost poukázat na skutečnost (vzhledem k částečně shodnému skutkovému stavu a jeho hodnocení), že ústavní stížnost jednoho ze spoluobžalovaných byla Ústavním soudem již dříve zamítnuta nálezem ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 721/10. Důvody pro přednostní postup podle §39 zákona o Ústavním soudu nebyly shledány.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a ve spise. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejšími účastníky řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 2. 2011
Ivana Janů v. r.
předseda senátu