ECLI:CZ:US:2011:1.US.1398.11.1
sp. zn. I. ÚS 1398/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti J. R. a R. R., zast. JUDr. Rudolfem Postlem, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 14, Podbořany, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9.2.2011, č.j. 41 C 9/2010-115, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") a navrhovali jeho zrušení. K věci uvedli, že rozsudkem tohoto soudu byla žalovaným uložena povinnost zaplatit stěžovatelům částku 709,- Kč (výrok I.), výrokem II. soud žalobu co do částky 2 595,- Kč zamítl, výrokem IV. uložil stěžovatelům, aby žalovaným zaplatili částku 1 142,- Kč s příslušenstvím a ve výroku V. vzájemnou žalobu co do částky 122,- Kč zamítl; ve výrocích III. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení. V uvedeném sporu se stěžovatelé domáhali po žalovaných zaplacení částky 3 304,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, žalovaní se posléze bránili tak, že jim stěžovatelé nezaplatili řádně vyúčtování za služby spojené s užíváním nebytového prostoru za rok 2008 a 2009. Jádrem sporu se stala správnost a oprávněnost vyúčtování služeb poskytnutých žalovanými stěžovatelům, k čemuž obvodní soud prováděl dokazování. Stěžovatelé v průběhu řízení opakovaně namítali, že použitá kritéria jsou neobjektivní a nespravedlivá, např. že je nelogické a nespravedlivé rozdělení nákladů na vytápění nebytových prostorů podle počtu osob, když logické by bylo rozdělení např. podle vytápěného prostoru v m3. Aniž by se obvodní soud zabýval námitkami stěžovatelů, v odůvodnění rozsudku konstatoval, že obě vyúčtování byla provedena srozumitelně, odpovídala nákladům skutečně vynaloženým žalovanými na uvedené služby a tyto náklady byly dle srozumitelných kritérií rozpočteny mezi všechny nájemce nebytových prostor. Podle stěžovatelů byl nepřihlédnutím k jejich námitkám porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") o právu občana na soudní ochranu a ustanovení čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Stěžovatelé mají za to, že i když se v daném případě jednalo o tzv. bagatelní věc, nemění to nic na povinnosti soudu zabývat se i takovými věcmi zákonem stanoveným postupem, nevyužívat případně institut neexistence práva podat opravný prostředek k přehlížení povinností vést proces řádně, zabývat se věcí odpovědně a odůvodnit rozhodnutí tak, aby bylo srozumitelné a přesvědčivé. V textu návrhu stěžovatelé také namítají porušení čl. 38 odst. 1 Listiny a v závěru i čl. 37 odst. 3 Listiny.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3 Listiny:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 38 odst. 1 Listiny:
Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
II.
Z předloženého rozsudku obvodního soudu Ústavní soud zjistil tyto relevantní skutečnosti:
Stěžovatelé se podanou žalobou domáhali úhrady přeplatku na nájemném nebytových prostor (trafiky), který jim nebyl žalovanými vrácen. Žalovaní namítali, že na tento přeplatek započetli nedoplatky z vyúčtování služeb spojených s nájmem nebytových prostor za roky 2008 a 2009 a vzájemnou žalobou se domáhali zaplacení nedoplatku stěžovatelů za služby poskytnuté v roce 2010. Stěžovatelé tvrdili, že vyúčtování nebyla řádná a dostatečně srozumitelná, kromě toho i věcně nesprávná. Obvodní soud vzal za prokázané, že stěžovatelé byli nájemci a žalovaní pronajímateli nebytových prostor, nájem byl ukončen k 31.5.2009, stěžovatelé zaplatili i nájemné za červen 2009 ve výši 9 185,- Kč, z čehož jim žalovaní vrátili 5 854,- Kč, stěžovatelé vyzvali žalované i k vrácení zbývající části přeplatku. V nájemní smlouvě mezi účastníky bylo sjednáno, že za služby spojené s užíváním nebytových prostor budou žalobci platit zálohy, vyúčtování záloh bude provedeno dle příslušných předpisů, s přihlédnutím k činnosti, počtu osob a výměry, bližší pravidla vyúčtování nebyla sjednána. Dále obvodní soud konstatoval, že žalovaní provedli vyúčtování služeb spojených s nájmem nebytových prostor za r. 2008, po splatnosti vyúčtování provedli započtení části přeplatku nájemného na nedoplatek z vyúčtování služeb a zároveň uvedli, že další částku započítávají na nedoplatek vzniknuvší z vyúčtování služeb za r. 2009 (které v té době ještě nebylo provedeno). Po podání žaloby provedli žalovaní vyúčtování služeb za r. 2009, do tohoto vyúčtování zahrnuli na straně plateb přijatých od stěžovatelů i částku z přeplatku na nájemném, výsledkem vyúčtování byl nedoplatek ve výši 2 264,- Kč, z čehož stěžovatelé uhradili částku 1 000,- Kč. V nákladech na služby byl zahrnut i podíl na poplatcích za odvod dešťové vody ve výši 102,- Kč a náklady na "režii" (drobné opravy v prostorách nemovitosti užívaných společně více nájemci nebytových prostor) ve výši 20,- Kč. Podle obvodního soudu obě vyúčtování byla provedena srozumitelně (s uvedením vždy celkových nákladů na určitou službu a podílu žalovaných na těchto nákladech), odpovídala nákladům skutečně vynaloženým žalovanými na uvedené služby a tyto náklady byly dle srozumitelných kritérií rozpočteny mezi všechny nájemce nebytových prostor v nemovitosti. Současně dospěl k závěru, že vyúčtované částky za "režii" a odvod dešťové vody nemohou nést stěžovatelé, že nejde o náklady na služby spojené s užíváním nebytových prostor, tudíž náklady na služby, jež nesou stěžovatelé, byly v roce 2008 nižší o 709,- Kč, v roce 2009 o 122,- Kč. Na tomto základě uzavřel, že zaplacením nájemného za červen 2009 vzniklo žalovaným bezdůvodné obohacení, ti započetli platně pouze částku 1 623,- Kč, tudíž stěžovatelé na služby za rok 2009 nadále dluží 1 142,- K, proto shledal žalobu částečně důvodnou (co do částky 709,- Kč), ve zbytku ji zamítl, vzájemnou žalobu shledal důvodnou co do částky 1 142,- Kč s příslušenstvím, v této části jí vyhověl, ve zbývající části zamítl.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a přiloženým rozsudkem obvodního soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základního práva na soudní ochranu a porušení rovnosti účastníků a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo. Dále Ústavní soud dodává, že na podporu údajného porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny netvrdí stěžovatelé žádné konkrétní skutečnosti, tudíž v tomto směru nesplnili povinnost tvrzení a neunesli břemeno tvrzení.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelů se skutkovými zjištěními a s právními závěry obvodního soudu ohledně posouzení pravidel pro vyúčtování nákladů na služby spojené s nájmem nebytových prostor. Je pravdou, že podle Ústavního soud je třeba ve sporu o částku označovanou jako "bagatelní", respektovat specifičnost jednoinstančního řízení, tedy nalézací soud (věda, že proti jeho rozhodnutí není připuštěn ani řádný, ani mimořádný opravný prostředek) nesmí opustit princip právní jistoty a zásadu předvídatelnosti práva (princip odvozený z principu právního státu, tj. z čl. 1 odst. 1 Ústavy), jež implicitně vyžadují přesnost a předvídatelnost soudního rozhodnutí, a musí vést řízení takovým způsobem, aby účastníci nebyli překvapeni hodnocením provedených důkazů a nebyli až v době vyhlášení rozhodnutí postaveni před situaci, v níž již není možné nabídnout soudu další důkazy, které by byly s to názor soudu o skutkovém základu spolehlivě změnit, tedy soud má účastníky vhodnou formou informovat, a to nejpozději při poučení podle §119a obč. soudního řádu, jaké skutkové závěry z dosud provedených důkazů vyvodil, přičemž tato informovanost povede k vytvoření adekvátního procesního prostoru stranám sporu k tomu, aby mohly reagovat odpovídajícími návrhy; na soudu pak bude, aby takové návrhy buď připustil a provedl, anebo naopak zamítl (srov. nález ve věci sp.zn. I. ÚS 3143/08). V posuzované věci však porušení těchto kautel Ústavní soud nezjistil. Odůvodnění napadeného rozsudku považuje za zcela přesvědčivé, obsahující náležité doložení závěrů vyvozených ze skutkových zjištění, tudíž ve svém souhrnu za spravedlivé. Částečný neúspěch stěžovatelů ve sporu nemůže být, sám o sobě, porušením práva na soudní ochranu.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu