ECLI:CZ:US:2011:1.US.1422.11.1
sp. zn. I. ÚS 1422/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Martinou Koledovou, advokátkou se sídlem Praha 7, U Studánky 3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2011, čj. 44 Co 186/2009 - 168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl změněn výrok I. a IV. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2008, čj. 44 C 236/2002 - 150, tak, že byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení 25.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 38.190,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nedostatečné provádění a hodnocení důkazů Krajským soudem v Brně. Některé důkazy nesprávně hodnotil a z jiných vůbec neměl vycházet. Postupem krajského soudu tak mělo dojít k porušení základních práv stěžovatele ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Série pochybení, k nimž došlo v průběhu řízení trvajícího osm a půl roku, sama o sobě znamená vedení unfair procesu, překračujícího rámec čl. 2 odst. a čl. 36 Listiny.
Z předložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně byla žalované uložena povinnosti zaplatit stěžovateli 25.000,- Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení. Zmíněný soud prvního stupně stěžovateli vyhověl, protože uplatnil oprávněný nárok na náhradu škody způsobené mu na vozidle a nákladech právního zastoupení jeho syna v přestupkovém řízení v důsledku dopravní nehody ze dne 17. 12. 2000.
Na základě odvolání žalované změnil Krajský soud v Brně (dále "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že dopravní nehodu zavinil řidič vozidla stěžovatele, který nerespektoval právo přednosti v jízdě vozidla žalované a dopustil se tak přestupku podle §22 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 31. 12. 2000. Odvolací soud tedy neshledal nároky stěžovatele na náhradu škody opodstatněné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstatou je polemika stěžovatele s hodnocením provedených důkazů a právním závěrem odvolacího soudu. Svým přístupem tak staví Ústavní soud do pozice jen další přezkumné soudní instance, která mu však podle čl. 83 Ústavy nepřísluší. Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice tvrdí, že došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, ale ve skutečnosti pouze polemizuje se způsobem, jakým odvolací soud prováděl dokazování a zhodnotil provedené důkazy. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje svou ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že skutková polemika stěžovatelů není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů, nejedná-li se o takové rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládající vykročení z mezí ústavních záruk (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01, N 93/34 SbNU 9, sp. zn. II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165). Takové vybočení v dané věci zjištěno nebylo.
Po přezkumu ústavnosti řízení i napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud, na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, vyložil srozumitelně své právní závěry, které náležitě odůvodnil. Není tedy ani vhodné ani nutné skutková zjištění a závěry odvolacího soudu opakovat, proto na ně stačí pouze odkázat. Ústavní soud, z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí, neshledal žádný důvod, který by zpochybňoval skutkové a právní závěry, k nimž odvolací soud v tomto řízení dospěl. Nezjistil, že by postupem odvolacího soudu došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces či vlastnického práva, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2011
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu