ECLI:CZ:US:2011:1.US.1524.11.1
sp. zn. I. ÚS 1524/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného Mgr. Jaromírem Henyšem, advokátem se sídlem v Praze 7, Skalecká 17, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 10. 2010, čj. 27 C 289/2008-142, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 11 Co 577/2010-137, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí ústavní stížností proti v záhlavím označeným usnesením obecných soudů, jimiž Městský soud v Praze potvrdil usnesení soudu I. stupně, kterým nebylo vyhověno stěžovatelově žádosti o ustanovení zástupce pro řízení. Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel je přesvědčen, že věcné posouzení jeho žádosti městským soudem je nesprávné, a dále že postrádá řádné odůvodnění. V ústavní stížnosti rozebírá jednotlivé předpoklady ustanovení zástupce, a dovozuje zejména, že v dané věci nejde o případ svévolného nebo zřejmě bezúspěšného uplatňování nebo bránění práva, a dále že ustanovení zástupce bylo zapotřebí k ochraně jeho zájmů. Nedostatek odůvodnění spatřuje především ve vnitřní rozpornosti napadených rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Ústavní soud považuje za důležité poukázat na okolnost, že argumentace v ústavní stížnosti svým obsahem směřuje především proti rozhodnutí soud I. stupně, a nikoliv proti rozhodnutí soudu odvolacího. Odvolací soud postavil své rozhodnutí na úvaze, že stěžovatel o ustanovení zástupce již předtím jednou požádal; o jeho žádosti rozhodl soud I. stupně dne 15. 1. 2010 a odvolací soud dne 14. 6. 2010. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 9. 7. 2010, a již 20. 7. 2010 podal stěžovatel nový návrh na ustanovení advokáta. Odvolací soud za této situace podle mínění Ústavního soudu zcela přiléhavě dovodil, že o návrhu stěžovatele bylo již pravomocně rozhodnuto a že nový návrh by stěžovatel podat pouze při změně poměrů. Z obsahu žádosti stěžovatele však plyne, jak konstatoval odvolací soud, že se domáhá revokace předchozích usnesení a že neuvedl jedinou závažnou skutečnost, která by měla nastat nově po 9. 7. 2010.
Z hlediska požadavků na odůvodňování rozhodnutí, které zdejší soud vymezil v řadě svých nálezů, považuje Ústavní soud předestřenou argumentaci za dostatečnou a neshledává ji ani rozpornou s ústavním pořádkem po obsahové stránce.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. června 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu