ECLI:CZ:US:2011:1.US.154.11.1
sp. zn. I. ÚS 154/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. F., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. 9. 2010, čj. 11 C 178/2010 - 104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci Golf Club Hořehledy, občanské sdružení, částku 4.000,- Kč s úrokem z prodlení a náklady řízení. Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozsudku k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Předmětem sporu bylo nezaplacení členského poplatku stěžovatelem. Ten se bránil tvrzením, že se vůbec členem klubu nestal, případně že jeho členství zaniklo v důsledku výpovědi. Okresní soud tak nesprávným způsobem posoudil jeho členství ve zmíněném klubu, protože je zcela zřejmé a nesporné, že jeho výbor neučinil žádné rozhodnutí o přijetí stěžovatele. Stěžovatel sice podal přihlášku, ale výbor o ní nerozhodl, došlo pouze k tomu, že nějaký pracovník zmíněného sdružení zadal údaje o stěžovateli, jako o novém členovi, do centrální evidence členů vedené Českou golfovou federací. Protože se stěžovatel nestal členem sdružení, nemůže mít povinnost k úhradě členských příspěvků.
Z předloženého rozsudku Okresního soudu Plzeň - město Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobci Golf Club Hořehledy, o. s., částku 4.000,- Kč s úrokem z prodlení a náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že stěžovatel je členem golfového klubu žalobce a je tedy povinen platit každý rok členské příspěvky. Tato povinnost je výslovně uvedena ve stanovách zmíněného sdružení, které vzniklo v souladu se zákonem o sdružování občanů, č. 83/1990 Sb. Jeho stanovy shledal co do obsahu dostatečně určité a srozumitelné. Členství stěžovatele u žalobce vzniklo v souladu s jeho stanovami.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry okresního soudu. Stěžovatel v postupu soudu spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Taková situace však v daném případě nenastala. Okresní soud správně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho právní závěry, které náležitě odůvodnil. Podrobně se zabýval argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádal. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění zmíněného rozsudku.
Ústavní soud zároveň poukazuje na skutečnost, že předmětem řízení bylo zaplacení zcela bagatelní částky, takže se jedná se o rozsudek, proti kterému ani občanský soudní řád odvolání nepřipouští. Tím je dána i skutečnost, že jeho závažnost nemůže, už ze samé podstaty věci, ústavně právní dimenze dosáhnout. Pokud tedy okresní soud rozhodl způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud zde neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu