ECLI:CZ:US:2011:1.US.1583.10.2
sp. zn. I. ÚS 1583/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky České televize, se sídlem v Praze 4, Kavčí Hory, zastoupené JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 719, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2009 č. j. 18 Co 302/2009-51, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora označenému usnesení krajského soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu I. stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení 4 284 Kč místo původních 6 426 Kč. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že odvolací soud postupoval dle §150 o. s. ř. V nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení v rozsahu stanoveném vyhláškou č. 484/2000 Sb. spatřuje stěžovatelka porušení svého práva na spravedlivý proces.
Z příloh stěžovatelky Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně (dále jen "soud I. stupně") usnesením ze dne 18. 9. 2009 č. j. 104 C 947/2008-38 ve výroku I. zastavil řízení o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 600 Kč s příslušenstvím, výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 6 426 Kč a ve výroku III. rozhodl o vrácení soudního poplatku stěžovatelce.
Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného změnil výrok II. usnesení soudu I. stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 4 284 Kč, a dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř., svědčící pro snížení náhrady nákladů řízení o 1/3, spatřoval odvolací soud v tom, že žalovaný dlužnou částku 600 Kč zaplatil bezprostředně poté, co se dozvěděl, že je vůči němu vedeno řízení o úhradu této částky. Takové rozhodnutí se navíc dle odvolacího soudu nemůže významným způsobem dotknout majetkových poměrů stěžovatelky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Při přezkumu rozhodnutí z hlediska dotčení ústavně zaručených základních práv či svobod (viz výše vymezená role Ústavního soudu) je nutno vzít na zřetel charakter projednávané věci. Stěžovatelka brojí nikoliv proti meritornímu výroku, ale pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení, a to v civilním sporu o zaplacení částky 600 Kč. Ústavní soud dospěl k závěru, že eventuální pochybení obecného soudu není vzhledem k míře, jakou mohla být stěžovatelka fakticky dotčena, natolik intenzivní, aby dosáhlo ústavněprávní roviny.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 2 000 Kč (§202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009; nyní již 10 000 Kč), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, představujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01 a další, nověji viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 2552/09 s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony; všechny judikáty dostupné na http://nalus.usoud.cz). Fakt, že v tomto případě rozhodoval soud I. stupně usnesením, a §202 odst. 2 o. s. ř. na tuto formu rozhodnutí proto nedopadá, nic nemění na závěru, že z hlediska posouzení věci Ústavním soudem spor o zaplacení částky 600 Kč s příslušenstvím představuje bagatelní věc.
Podobnou zdrženlivost projevuje Ústavní soud též při posuzování moderace náhrady nákladů řízení podle §150 o. s. ř., jejíž uplatnění je zásadně záležitostí obecných soudů; kasační zásah Ústavního soudu by byl možný pouze v případech extrémního vybočení z obecně uznávaných pravidel spravedlivého procesu. Takové extrémní pochybení však Ústavní soud neshledal.
Z hlediska řízení o ústavní stížnosti je však podstatné, že jde o zcela bagatelní věc, v níž i případné pochybení soudu při postupu dle §150 o. s. ř. nemá pro stěžovatelku zásadní faktický dopad (jak ostatně správně konstatoval odvolací soud), resp. tato skutečnost v ústavní stížnosti tvrzena není ani z ní nevyplývá a ani ji z ničeho vyvodit nelze. Právě tyto faktické důsledky zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu nelze dle Ústavního soudu přehlížet, neboť jinak by se ochrana poskytovaná ze strany Ústavního soudu mohla stát jen formální, bez podstatného významu, a to jak z obecného hlediska, tak z hlediska přímo dotčeného subjektu. Případná pozitiva plynoucí ze zásahu Ústavního soudu, která zde mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání plné náhrady nákladů řízení, jsou zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci, a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt (viz usnesení ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 1679/09).
Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je pečlivě odůvodněno; odvolací soud se posouzením náhrady nákladů řízení podrobně zabýval a vyložil jednak obecně, za jakých podmínek lze postupovat dle §150 o. s. ř., a dále vysvětlil, proč má za to, že jsou jím nastíněné podmínky splněny i v souzené věci. Argumentace odvolacího soudu neobsahuje žádné prvky libovůle či svévole, a proto ani z tohoto hlediska naní kasační zásah Ústavního soudu opodstatněn.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. 2. 2011
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu