ECLI:CZ:US:2011:1.US.1649.10.1
sp. zn. I. ÚS 1649/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. M. R., zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem se sídlem Praha 10, Daliborova 648/10, proti výroku II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2008, čj. 27 C 3/2006 – 125, výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2008, čj. 20 Co 279/2008 – 164, a výroku II. a III. rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 4. 2010, čj. 21 Cdo 1788/2009 – 226, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, vydaných v jejím sporu se žalovanou Českou republikou – Ministerstvem zahraničních věcí ČR – o finanční náhradu v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru. V ústavní stížnosti uvedla, že na základě pracovní smlouvy, uzavřené se žalovanou Českou republikou – Ministerstvem zahraničních věcí ČR (dále jen „žalovaná“), ze dne 13. 12. 2001, vykonávala práci diplomata zastupitelského úřadu v Madridu v hodnosti II. velvyslaneckého tajemníka. Zároveň zastávala i funkci designované ředitelky Českého centra tamtéž. Podle pracovní smlouvy byl místem výkonu práce Madrid na dobu neurčitou s tím, že jako designovaná ředitelka měla připravit v Madridu otevření Českého centra a po jeho otevření měla být jeho ředitelkou. Dříve než bylo České centrum oficiálně otevřeno, dala jí žalovaná, dne 25. 4. 2003, výpověď z pracovního poměru pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně.
Soudy všech stupňů označily tuto výpověď za neplatnou a v související právní věci, tj. v organizaci Českého centra, konstatovaly, že jednání žalované bylo protiprávní, podaná výpověď neplatná a nekorektní, s korupčním podtextem. Stěžovatelka se tak stala obětí zákulisní hry o lukrativní post v Madridu.
Stěžovatelka dále uvedla, že žalovaná jí od roku 2003 dala již tři výpovědi z pracovního poměru, z nichž dvě byly soudy pravomocně posouzeny jako neplatné, o třetí dosud nebylo rozhodnuto. Vlivem protiprávního jednání žalované a neplatné výpovědi je od roku 2003 bez práce a bez příjmu, žije v rodině se studujícím synem a je zcela odkázána na příjem manžela. Postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, jednak do práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), dále k porušení principu proporcionality a principu rovnosti v právech podle čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a porušení zákazu diskriminace v platové sféře podle čl. 28 Listiny.
Závěrem stěžovatelka upozornila na „neodůvodněnou výměnu“ předsedy senátu v průběhu řízení u Nejvyššího soudu, kdy původně bylo její dovolání přiděleno JUDr. Zdeňkovi Novotnému, následně byla změněna spisová značka a věc byla přidělena jinému předsedovi senátu (JUDr. Mojmíru Putnovi). Dále poukázala i na neodůvodněné průtahy v řízení a tím i porušení svého práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byla vyžádána vyjádření účastníků řízení. Městský soud v Praze shledal podstatu ústavní stížnosti v nesouhlasu stěžovatelky se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Porušení práva na soudní ochranu nelze spatřovat v tom, že nebylo rozhodnuto podle právního názoru stěžovatelky, proto navrhl její ústavní stížnost odmítnout.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatoval, že stěžovatelka pouze zopakovala námitky, které uplatnila již před soudem prvního a druhého stupně, i v dovolání. K jejímu tvrzení o porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, protože její věc byla přidělena jinému předsedovi senátu, uvedl, že v souladu s ustanovením §40 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, byl, podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu platného v době, kdy bylo dovolání ve věci sp. zn. 21 Cdo 1788/2009 projednáváno, k projednání pracovních věcí povolán senát č. 21 Cdo, jehož členy byli jak JUDr. Mojmír Putna, tak i JUDr. Zdeněk Novotný a oba také byli členy senátu, který ve věci stěžovatelky rozhodoval.
Z obsahu napadených rozsudků Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí ČR ve výroku I. uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 458.613,- Kč s úroky z prodlení, pod bodem II. byla její žaloba, co do částky 466.917,96 Kč s úroky z prodlení a do částky 110.062,35 EUR s úroky z prodlení, zamítnuta. Vzhledem k tomu, že stěžovatelkou uplatněné nároky spadají do období od 7. 5. 2003 až 31. 12. 2006, posuzoval soud její nároky podle v té době platného zákoníku práce č. 65/1965 Sb. (dále jen ZP). Po právní stránce posoudil nárok uplatněný stěžovatelkou samostatně za období od 7. 5. 2003 do 30. 6. 2003, jako nárok na náhradu platu pro překážku na straně zaměstnavatele podle §130 odst. 1 ZP, neboť v této době nepřidělovala žalovaná stěžovatelce práci podle pracovní smlouvy, přestože její pracovní poměr u žalované ještě neskončil. Rovněž samostatně posoudil nárok na náhradu platu za období od 1. 7. 2003 do 31. 12. 2006, tj. poté, co měl pracovní poměr stěžovatelky u žalované skončit na základě neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí, jako nárok na náhradu platu z důvodu neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle §61 ZP. Za použití §17 zákona o mzdě, č. 1/1992 Sb., vypočítal náhradu platu za období od 7. 5. 2003 do 30. 6. 2003, tj. za 39 pracovních dnů ve výši 34.495,50 Kč. V části, v níž se stěžovatelka domáhala zaplacení vyšší náhrady platu, žalobu zamítl.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se mohla, v zásadě za rovnocenných podmínek, zapojit do práce u Ministerstva kultury ČR, využil soud svého moderačního práva a stěžovatelce přiznal, za období přesahující šest měsíců, náhradu mzdy jen v poloviční výši až do 7. 9. 2006, neboť od 8. 9. 2006 již žalovaná stěžovatelce umožnila pokračovat v práci podle pracovní smlouvy, čímž stěžovatelka pozbyla nárok na náhradu platu podle §61 odst. 1 ZP. Stěžovatelce tak byla přiznána plná náhrada platu za období od 1. 7. 2003 do 31. 12. 2003, tj. 116.028,- Kč, a za období od 1. 1. 2004 do 7. 9. 2006 dostala náhradu platu jen v poloviční výši, tj. 308.089,50 Kč. Pokud požadovala náhradu platu za období od 8. 9. 2006 do 31. 12. 2006, soud její žalobu zamítl a stejně tak zamítl i tu část žalované náhrady platu, která převyšovala soudem přiznané plnění.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2008, čj. 20 Co 279/2008 – 164, výrok I. rozsudku obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé a ohledně částky 87.629,46 Kč s přísl. a ohledně částky 110.062,35 EUR s přísl. potvrdil. Ve výroku II. rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 379.288,50 Kč s úrokem z prodlení.
Odvolací soud, na rozdíl od obvodního soudu, nabídku danou stěžovatelce žalovanou v dopise ze dne 1. 9. 2006, nepovažoval za dostatečnou, aby mohla (ve smyslu §61 odst. 1 ZP) způsobit zánik nároku na náhradu mzdy. Odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, podle něhož musí zaměstnavatel oznámit výslovně nebo způsobem nevzbuzujícím pochybnost o projevené vůli, že zaměstnanci bude v souladu s pracovní smlouvou až do ukončení sporu o platnost rozvázání pracovního poměru přidělovat práci. Ve shora zmíněném dopise nebylo, podle názoru odvolacího soudu, jednoznačně vyjádřeno, že se jedná skutečně o pracovní místo, které podle pracovní smlouvy u žalovaného zastávala. S ohledem na tyto závěry uznal nárok stěžovatelky na náhradu mzdy jako důvodný i za období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2006. Proto rozsudek odvodního soudu změnil.
O dovolání obou stran sporu rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 4. 2010 tak, že dovolání stěžovatelky proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrzen v zamítavém výroku „ohledně částky 87.629,46 Kč s přísl.“ odmítl a ohledně částky 110.062,35 EUR s přísl. dovolání zamítl. Ve výroku, kterým byl rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 379.288,50 Kč s úrokem z prodlení a ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, byl rozsudek Městského soudu zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
K námitkám stěžovatelky, směřujícím proti výši přiznané náhrady, dovolací soud uvedl, že podle §3 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb. je základním pojmovým znakem platu, že přísluší za vykonanou práci. Vedle platového tarifu je třeba za plat považovat i jeho ostatní složky (příplatky, odměny apod.), pokud byly poskytnuty za vykonanou práci. Jestliže poskytnuté hmotné plnění nemá žádnou vazbu na vykonanou práci a zhodnocuje jiné faktory (např. pouhou existenci pracovního poměru), nejedná se o plat. Z toho důvodu zaměstnanci v zásadě nepřísluší plat za dobu, kdy práci nevykonává (např. po dobu překážek v práci). Plnění z pracovněprávních vztahů může zároveň zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci jen tehdy, stanoví-li to právní předpisy, a to jen za podmínek a v rozsahu těmito právními předpisy stanovených.
Podle §3 odst. 1 věty první nařízení vlády č. 62/1994 Sb., vydaného na základě zmocnění §24 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, přísluší zaměstnanci náhrada zvýšených životních nákladů od prvního do posledního dne přidělení k výkonu práce v zahraničí. Z povahy platu, jak byla výše vyložena, vyplývá, že se nemůže jednat o plat nebo jeho složku, ale že jde o náhradu poskytovanou zaměstnanci s pravidelným pracovištěm v zahraničí. Pro plnění, která poskytuje zaměstnavatel svým zaměstnancům podle nařízení vlády č. 62/1994 Sb., je charakteristické, že mají kompenzovat vyšší životní náklady při pobytu zaměstnance v zahraničí, které vyplývají z kurzového srovnání příslušné zahraniční měny s českou. Zaměstnanec totiž i při práci v zahraničí pobírá stejný plat jako v tuzemsku, i když mu, s přihlédnutím k reálnému kurzu české koruny, tento plat nezabezpečuje stejnou životní úroveň. Aby toto znevýhodnění bylo odstraněno nebo alespoň zmenšeno, jsou těmto zaměstnancům poskytovány uvedené náhrady v cizí měně. Z povahy těchto náhrad vyplývá, že svoji funkci mohou plnit, jen vykonává-li zaměstnanec skutečně práci v zahraničí. Není-li tomu tak, nemůže mu logicky vznikat ztráta, která je zmíněnou náhradou kompenzována. Nevyplácením náhrady zvýšených životních nákladů zaměstnanci, který fakticky práci v zahraničí nevykonává, mu nemůže ani vzniknout škoda (tedy majetková újma vyjádřitelná v penězích). Chybí tak jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle §187 odst. 2 ZP. Pokud by naopak taková náhrada zaměstnanci, který fakticky v zahraničí nepracuje, vyplácena byla, bylo by to nejen v rozporu se zákonem, ale vzniklo by mu nepochybně i bezdůvodné obohacení.
Nejvyšší soud tak učinil závěr, že nevykonával-li zaměstnanec v určitém období fakticky práci v zahraničí, nepřísluší mu náhrada zvýšených životních nákladů podle §3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., a to ani v podobě náhrady škody podle ustanovení §187 odst. 2 ZP.
Při rozhodování o dovolání žalované vytkl odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil ustanovení §61 odst. 2 ZP, s tím, že veden nesprávným právním názorem se nezabýval otázkou, zda by bylo možno nabízená volná místa považovat za rovnocenná nebo výhodnější než to, které stěžovatelka zastávala podle pracovní smlouvy v Madridu. Proto v této části napadený rozsudek zrušil a vrátil jej zpět odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstatou je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, konkrétně s výkladem příslušných ustanovení zákoníku práce, zákona o platu a zejména pak nařízení vlády č. 62/1994 Sb. Stěžovatelka v nich spatřuje absenci hlubšího právního zvážení, právní analýzy, výkladu právního institutu „náhrada zvýšených životních nákladů“ i rozpor s judikaturou soudů. Nejvyššímu soudu pak vytýká zejména libovůli a účelovost jeho výkladu právních norem, vedoucí k extrémně nespravedlivému právnímu názoru, který vybočil z mezí ústavnosti a vedl k diskriminaci stěžovatelky v platové sféře. Stěžovatelka podává svůj vlastní výklad předmětných ustanovení, který považuje za jediný správný.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv „běžné“ zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. V předmětné věci proto Ústavní soud zkoumal, zda výklad právních norem, podaný v napadeném rozhodnutí Nejvyšším soudem, není interpretačním excesem, způsobilým zasáhnout do základních práv stěžovatelky. Taková situace však v daném případě nenastala.
Po přezkumu ústavnosti předmětného řízení i rozhodnutí, která z něj vzešla, I. senát Ústavního soudu uzavírá, že obecné soudy na základě dostatečného dokazování správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Správně aplikovaly ustanovení zákoníku práce, zákona o platu i nařízení vlády č. 62/1994 Sb., opřely se při tom i o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Především soud prvního stupně se otázkou náhrady platu a náhrady zvýšených životních nákladů podrobně zabýval, při jejich posuzování vyšel z příslušných ustanovení citovaných právních předpisů a učinil právní závěry, které podrobně a přesvědčivě odůvodnil. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že věc prošla všemi stadii občanskoprávního řízení v České republice, včetně Nejvyššího soudu. Rovněž ten se podrobně zabýval výkladem institutu „ náhrada zvýšených životních nákladů“, zakotveného v nařízení vlády č. 62/1994 Sb. a jeho vztahu k platu jako odměně za vykonanou práci. Jeho výklad považuje Ústavní soud za zcela ústavně konformní. Nelze proto souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že se jedná o libovůli a „účelový výklad“ právních předpisů. Naopak „výklad“ zastávaný stěžovatelkou je ryze „účelový“ v její snaze dosáhnout vyhovění jejím finančním požadavkům v „boji o lukrativní post v Madridu“, jak stěžovatelka sama zmíněný spor označila.
Pokud jde o námitku stěžovatelky ohledně výměny předsedy senátu Nejvyššího soudu, pak Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka svému „zákonnému soudci“, kterým byl v daném případě specializovaný senát Nejvyššího soudu (viz záhlaví jeho rozsudku), odňata nebyla. V řízení o dovolání totiž rozhoduje celý senát, a nikoli jednotlivý soudce či předseda senátu.
Ke stěžovatelkou namítaným průtahům v řízení Ústavní soud podotýká, že pokud chce účastník sjednat nápravu v případě neodůvodněných průtahů v řízení, musí tak učinit v době, kdy tyto průtahy trvají a zachovat zákonem předepsaný postup, tedy nejprve vyčerpat všechny prostředky, které mu zákon poskytuje.
V daném případě nelze než uzavřít, že stěžovatelka neprokázala porušení základních práv, jichž se dovolává. Její argumenty se týkají pouze výkladu a aplikace podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu