ECLI:CZ:US:2011:1.US.168.11.1
sp. zn. I. ÚS 168/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. L. S., zastoupeného Mgr. Přemyslem Dubem, advokátem se sídlem Praha 2, Rubešova 162/8, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 25. 10. 2010, čj. 54 Co 952/2010 - 32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výroku II. shora uvedeného rozhodnutí, kterým žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Tím mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
V ústavní stížnosti uvedl, že Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě, jako soud odvolací (dále "odvolací soud"), mu nepřiznal náklady odvolacího řízení s odkazem na §150 OSŘ, který se na jeho případ nevztahuje, neboť důvody hodné zvláštního zřetele nebyly naplněny ani specifikovány. Odůvodnění tohoto výroku považuje za nedostatečné, když jako důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení uvedl, že změna výroku soudu prvního stupně byla provedena jen z procesní opatrnosti. Tímto odvolací soud překročil svou moderační pravomoc a svým jednáním, hraničícím s libovůlí, zkrátil stěžovatele na jeho právech.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se proti povinné (České republice - Okresnímu soudu v Třebíči), domáhal uspokojení pohledávky na peněžité plnění. Okresní soud nařídil exekuci usnesením ze dne 11. 8. 2010, čj. 9 EXE 1185/2010 - 16, a poté, co povinná vymáhanou částku zaplatila, stěžovatel vzal svůj návrh zpět. Usnesením ze dne 1. 9. 2010, čj. 9 EXE 1185/2010 - 26, okresní soud řízení zastavil a uložil povinné zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 360,- Kč.
K odvolání stěžovatele odvolací soud usnesením ze dne 25. 10. 2010, čj. 54 Co 952/2010 - 32, zmíněné usnesení okresního soudu změnil tak, že stěžovatel má nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3.780,- Kč, přičemž povinná je povinna zaplatit částku 360,- Kč.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, do kterého mělo být zasaženo nesprávným výrokem o náhradě nákladů řízení, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí z tohoto hlediska a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že vyloučil-li zákonodárce odvolací přezkum v bagatelních věcech (v rozsahu ustanovení §202 odst. 2 OSŘ), je zásadně nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti odvolání cestou ústavní stížnosti, nejedná-li se v konkrétním případě o věc zakládající důležitou otázku výkladu či aplikace základních lidských práv.
Ústavní soud odkazuje na závěry, jež v minulosti v tzv. bagatelních věcech zaujal (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 1679/09, II. ÚS 2538/09, III. ÚS 1307/10). Opakovaně judikoval, že k přezkumu z hledisek ústavněprávních lze přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jedná-li se o otázky zcela principiálního významu. O případ takové závažnosti však v projednávané věci zjevně nejde.
Totožné argumenty jako v ústavní stížnosti stěžovatel vtělil již do svého odvolání, přičemž odvolací soud na ně adekvátně reagoval a usnesení okresního soudu ve výroku III. změnil tak, že stěžovatel má sice nárok na náhradu nákladů v částce 3.780,- Kč, ale vzhledem k plnění části nákladů musí povinná zaplatit již jen částku 360,- Kč. Srozumitelně stěžovateli vysvětlil, že s ohledem na skutečnost, že výrok přiznávající jedné ze stran právo na náhradu nákladů řízení je exekučním titulem, nemohl soud prvního stupně uložit povinnému náhradu nákladů řízení v celé, z části již zaplacené částce, ale pouze v jejím zbytku, tedy doposud nezaplacené částce 360,- Kč.
Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud odůvodnil aplikaci §150 OSŘ tím, že návrh stěžovatele na změnu výroku III. napadeného usnesení neakceptoval a změnil jej jen v zájmu jeho "subjektivně bezpečnějšího pocitu". Svůj postup tak dostatečně vysvětlil a Ústavní soud v něm prvky libovůle ani svévole, způsobující zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces, neshledal.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval v souladu s příslušnými právními předpisy, v jeho rozhodnutí nelze shledat ani libovůli ani extrémní rozpor se skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z nich vyvodil. Napadený výrok a jeho odůvodnění jsou logické, srozumitelné, přesvědčivé a z hlediska ústavnosti tedy plně přijatelné.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení stěžovatelových základních práv, jichž se dovolává, zjevně nedošlo. Proto jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu