ECLI:CZ:US:2011:1.US.169.10.1
sp. zn. I. ÚS 169/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti Mgr. T. Š., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, ul. 28. října 1001/3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 12. 2002 č. j. 16 C 2716/2002-6, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka brojí proti shora označenému rozsudku, jemuž vytýká porušení svých práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti a jejím doplnění uvádí, že s rozsudkem měla možnost seznámit se až dne 18. 11. 2009. Obvodní soud pochybil v prvé řadě v tom, že ji nepředvolal k ústnímu jednání; v protokole je uvedeno, že stěžovatelka má doručení vykázáno, ačkoliv obvodní soud zcela zjevně předvolání neposílal (ze spisu nic takového nevyplývá). Obdobně stěžovatelka poukazuje na nesrovnalosti při doručování žaloby. Jeden list spisu naznačuje, že obvodní soud ustanovil stěžovatelce opatrovníka, avšak nikde není uvedeno, kdo takovým opatrovníkem byl a kdy byl ustanoven. Nicméně i pokud byl skutečně nějaký opatrovník ustanoven, stalo se tak v rozporu se zákonem, neboť obvodní soud neprovedl žádné rozsáhlejší šetření ohledně místa jejího skutečného pobytu. Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že i pokud byl ustanoven opatrovník, chybí ve spise jakýkoliv doklad, že by mu bylo doručeno předvolání k jednání. Opatrovník (byl-li ustanoven) se ani nedostavil k jednání a nehájil práva stěžovatelky; přitom stačilo poukázat na důkazní nouzi žalobce. Stěžovatelka shrnuje, že obvodní soud jí tedy nedoručil žalobu, předvolání k ústnímu jednání ani rozsudek; nevedl dostatečné šetření o místě jejího trvalého pobytu a neustanovil opatrovníkem její nejbližší příbuzné (rodiče, jejichž pobyt by šetřením snadno zjistil). Stěžovatelka v důsledku těchto pochybení nemohla uplatnit svá práva v řízení a proti žalobě se bránit; přitom se dle svého tvrzení nedopustila žádného jednání, za něž by měla žalobci platit a v řízení nebyl proveden jediný důkaz o této skutečnosti. Dále stěžovatelka vyslovuje podezření, že k těmto pochybením došlo záměrně, neboť věc byla projednána za pouhých 15 minut, avšak spolu s dalšími šestnácti věcmi; 17 věcí, z nichž má být každá projednána zvlášť (ke spojení věcí dle §112 o. s. ř. nedošlo, ač k tomu byly podmínky), se za pouhých 15 minut projednat nedá; i z toho plyne, že její věc nebyla řádně projednána. O to více je dle stěžovatelky zarážející, že v každé z těchto věcí přiznal Obvodní soud pro Prahu 7 žalobci zvlášť náhradu nákladů řízení. Pokud by soud tyto věci spojil ke společnému projednání, činila by náhrada nákladů řízení 4 500 Kč místo cca 25 500 Kč ve všech samostatně projednávaných věcech. Soud de facto postupoval tak, jako by věci spojil, akorát náhrada nákladů řízení byla 5,6x vyšší.
II.
2. Z vyžádaných spisů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:
3. Rozkazní žalobou ze dne 2. 4. 1997 se Dopravní podnik hlavního města Prahy domáhal, aby soud uložil platebním rozkazem stěžovatelce, která se na výzvu kontrolního orgánu neprokázala dne 6. 8. 1996 platnou jízdenkou, povinnost zaplatit částku 206 Kč a 1 170 Kč na nákladech řízení.
4. Obvodní soud pro Prahu 7 platebním rozkazem ze dne 3. 3. 2000 sp. zn. 11 Ro 4097/97 žalobě vyhověl. Usnesením ze dne 17. 6. 2002 jej pak zrušil, neboť se jej nezdařilo doručit stěžovatelce do vlastních rukou.
5. Dále je ve spise založen protokol o ústním jednání, konaném dne 13. 12. 2002 od 9:30 do 9:45 hodin. Ohledně přítomnosti stěžovatelky je v protokole uvedeno: "Nikdo - doručení vykázáno"; dle zjištění Ústavního soudu však spis žádný doklad o doručení předvolání k jednání neobsahuje. Při jednání soud vyhlásil rozsudek, jímž uložil stěžovatelce povinnost zaplatit částku 206 Kč a 1 495 Kč na náhradě nákladů řízení. Součástí spisu je doručenka, z níž vyplývá, že písemné vyhotovení tohoto rozsudku bylo doručeno právnímu zástupci Dopravního podniku hlavního města Prahy; doklad o doručení stěžovatelce opět chybí. Na zadní straně písemného vyhotovení rozsudku je pouze razítkem předtištěný referát, dle nějž má být doručeno zástupci žalobce a "žalované straně - opatrovnici". Dále je připojen záznam, dle nějž je doručení vykázáno ve spise sp. zn. 16 C 2587/02, a vyznačena doložka právní moci ke dni 2. 6. 2003.
6. Ze spisu vedeného pod sp. zn. 16 C 2587/02, na nějž záznam odkazuje a jenž patrně sloužil jako souborný spis pro celou řadu věcí, které byly vedeny u obvodního soudu pro spory mezi dopravním podnikem a stěžovatelkou, Ústavní soud zjistil následující skutečnosti: Dne 12. 9. 2001 učinil soud dotaz, zda se stěžovatelka nenachází ve výkonu trestu odnětí svobody nebo ve vazbě, a zjistil, že nikoliv. K žádostem z téhož dne, adresovaným Městské evidenci obyvatel a Útvaru pro celostátní evidenci obyvatel, obdržel soud shodnou odpověď, dle níž má stěžovatelka trvalý pobyt na adrese P. Součástí tohoto spisu je dále i obálka adresovaná stěžovatelce na právě uvedenou adresu; v obálce je obsaženo předvolání k jednání konanému dne 13. 12. 2002 od 9:30 hod., mj. právě též ve věci vedené pod sp. zn. 16 C 2716/02 a žaloba v této věci. Z údajů na dodejce vyplývá, že stěžovatelka nebyla zastižena, zásilka byla dne 11. 11. 2002 uložena a tato skutečnost byla stěžovatelce oznámena. Ze spisu konečně vyplývá, že na tutéž adresu byl v obálce spolu s dalšími rozsudky doručován i rozsudek, proti němuž stěžovatelka brojí touto ústavní stížností. Z dodejky plyne, že stěžovatelka nebyla zastižena, a proto zásilka byla dne 22. 5. 2003 uložena a uložení oznámeno; stěžovatelka si zásilku nevyžádala, a proto byla vrácena zpět.
7. Konečně ze spisu vedeného pod sp. zn. 16 C 2716/02 dále plyne, že stěžovatelka podala dne 4. 12. 2009 "žalobu" pro neúčinnost doručení rozsudku ze dne 13. 12. 2002. Usnesením ze dne 6. 1. 2010 č, j. 16 C 2716/02-17 Obvodní soud pro Prahu 7 návrh stěžovatelky zamítl.
III.
8. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný či mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), tak i jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatňováním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Výjimku z tohoto pravidla pak mj. představuje §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, který stanoví, že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
9. Ze shora uvedených skutečností je zřejmé, že stěžovatelce nebyl ustanoven opatrovník, jak se stěžovatelka domnívala. Zmínka o opatrovníku, resp. opatrovnici je obsažena pouze na vzorovém razítku obsahujícím referát pro soudní kancelář. Všechny písemnosti však byly adresovány přímo stěžovatelce, tj. na její jméno a na adresu jejího trvalého pobytu. Ze šetření, které soud provedl, a ani z informací od doručujícího orgánu nevyplynulo, že by se stěžovatelka na tomto místě nezdržovala; zásilky se vracely jako nevyzvednuté. Skutečnost, že doručenky a údaje zjištěné šetřením o místě trvalého pobytu jsou obsaženy v jiném spise, na věci nic nemění; z nich, jakož i z jednotlivých písemností, jež byly v obálkách obsaženy, je zřejmé, že soud stěžovatelce doručoval i ve věci, jíž se týká tato ústavní stížnost, žalobu, předvolání k jednání i rozsudek.
10. Obdobně jako v řízení o dalších obdobných ústavních stížnostech ani v tomto případě zdejší soud nepřehlédl, že stěžovatelka podala "žalobu" pro neúčinnost doručení rozsudku. Tento návrh však obvodní soud zamítl a poučil stěžovatelku o možnosti napadnout jeho rozhodnutí odvoláním. Stěžovatelka se však neodvolala a citované usnesení nabylo právní moci. Je tedy zjevné, že stěžovatelka v rámci své obrany zvolila určitou procesní taktiku, v rámci níž však nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva ve výše uvedeném smyslu poskytuje. V právě projednávané věci pak není podle přesvědčení Ústavního soudu splněno ani shora zmíněné kritérium podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (k výkladu těchto pojmů srov. např. Kol.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. ASPI, Praha 2007, s. 387)], jakož i existence podstatné újmy, jež by byla stěžovatelce způsobena zásahem do jejích ústavně zaručených práv (viz kupříkladu rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1295/09, III. ÚS 3021/09 nebo III. ÚS 3119/09).
11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. 2. 2011
Ivana Janů
soudce zpravodaj