ECLI:CZ:US:2011:1.US.1702.11.1
sp. zn. I. ÚS 1702/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. J., zastoupeného JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Vaníčkova 1594/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2011, čj. 11 Tdo 829/2011 - 31, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011, čj. 9 To 44/2011 - 602, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 11. 2010, čj. 1 T 57/2010 - 531, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti T. J. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku (dále též "soud prvního stupně") pro údajné porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným třemi zločiny pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"; body 1 - 3 výroku rozsudku) a zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku (bod 4 výroku rozsudku). Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání padesáti čtyř měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest propadnutí věcí specifikovaných v odsuzující části rozsudku.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel popsal průběh řízení. Porušení svých ústavně zaručených práv vidí v "libovůli odvolacího soudu", který nereagoval na všechny jeho "konstruktivní námitky". Z odůvodnění usnesení není zřejmé, jak se vypořádal s jeho obhajobou a proč nedoplnil dokazování ve stěžovatelem navrhovaném rozsahu. Obecné soudy odmítly všechny jeho návrhy na doplnění dokazování, provedené důkazy nesprávně hodnotily, dopustily se jejich "deformace", v důsledku čehož rozhodly v rozporu se zásadou "in dubio pro reo", zejména u skutku pod bodem 4 rozsudku. V této souvislosti opětovně zopakoval, že ke znásilnění mělo dojít v prosinci roku 2009, poškozená se s tímto zážitkem svěřila známým až s časovým odstupem.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, který již byl učiněn v systému obecného soudnictví, tedy v daném případě v řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a Nejvyšším soudem. Stěžovatel stále opakuje námitky, s nimiž se již obecné soudy náležitým způsobem vypořádaly.
Pokud se týká provádění důkazů, jejich hodnocení a údajné "deformace", Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal žádné pochybení. Obecné soudy řádně vyložily, na základě kterých důkazů dospěly k rozhodnutí o vině, jakými úvahami se při svém hodnocení řídily, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a proč nevyhověly jeho důkazním návrhům. Důkazy provedené v tomto trestním řízení na sebe logicky navazují, doplňují se a vytváří nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Fakt, že obecné soudy dospěly k závěru, se kterým stěžovatel nesouhlasí, není sám o sobě zásahem do jeho zaručených práv.
Ohledně důkazních návrhů lze poznamenat, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování a nemají povinnost provést veškeré stěžovatelem navržené důkazy, jestliže rozsah dokazování z jiných zdrojů je pro rozhodnutí postačující, jako tomu bylo v dané věci.
Jak je z odůvodnění usnesení odvolacího soudu patrno, ten se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, aniž by ignoroval argumenty a návrhy stěžovatele. Možná poněkud stručně, ale velmi jasně uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu tak, aby mohlo být rozhodnuto o vině stěžovatele. Proto, stejně jako soud prvního stupně, nepovažoval za potřebné dokazování dále doplňovat. Jeho odůvodnění nevykazuje žádné prvky libovůle či logické nesprávnosti. Nelze mu vytknout, že by postupoval v pochybnostech v neprospěch obžalovaného, neboť žádné pochybnosti nevznikly.
V této souvislosti je vhodné doplnit, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" a že odvolací soud "se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu" (kupř. ve věci García Ruiz proti Španělsku).
Výtky stěžovatele, týkající se čtvrtého skutku, se rovněž shodují s jeho argumenty, uplatněnými v průběhu trestního řízení, s nimiž se obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vypořádaly. V tomto směru lze v podrobnostech odkázat na přiléhavá odůvodnění napadených rozhodnutí, včetně usnesení Nejvyššího soudu, aniž by bylo účelné tyto znovu opakovat či dále argumentačně rozvíjet.
Ústavní soud neshledal, že by stěžovatelem napadená rozhodnutí obecných soudů porušila jeho ústavně zaručená práva a svobody. Obecné soudy postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Celá věc byla spravedlivě projednána ve všech instancích českého soudnictví nezávislým a nestranným soudem, v přítomnosti stěžovatele, který se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, za plného respektování jeho práva na obhajobu, presumpce neviny a z ní vyplývající zásady "in dubio pro reo".
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že s ohledem na situaci, kdy v průběhu řízení o ústavní stížnosti Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání, přistoupil Ústavní soud k přezkumu všech shora zmíněných rozhodnutí, včetně ústavní stížností nenapadeného rozhodnutí o dovolání, a to z důvodu přezkoumání trestního řízení jako celku. Vzhledem ke skutečnosti, že je ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 333/06, I. ÚS 367/06, IV. ÚS 335/07 a další).
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu