ECLI:CZ:US:2011:1.US.171.11.2
sp. zn. I. ÚS 171/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. Š., zast. Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem, sídlem Smilova 500, Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 5.10.2010, č.j. 22 Co 266/2010-77, a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15.1.2010, č.j. 25 C 33/2009-50, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a E. Š., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností výslovně napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), ze dne 5.10.2010, č.j. 22 Co 266/2010-77, v žalobním návrhu požadoval jeho zrušení, stejně jako zrušení jemu předcházejícího rozsudku, tj. rozsudku Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") ze dne 15.1.2010, č.j. 25 C 33/2009-50, s tvrzením, že postupem obecných soudů byl zkrácen na svých ústavních právech, konkrétně bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedl, že v dané věci odvolací soud rozhodl o jeho povinnosti, v pozici žalovaného (jako prodávajícího), vrátit vedlejší účastnici kupní cenu za blíže specifikovaný notebook MSi ve výši 25 466,- Kč, když odmítl jeho argumentaci. K tomu dodal, že podle jeho názoru obecné soudy nesprávně vykládaly pojem vyřízení reklamace v neprospěch prodávajícího, totiž že ten je povinen o způsobu vyřízení reklamace kupujícího vyrozumět ve lhůtě 30ti dnů od uplatnění reklamace. S vědomím nálezu Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 2983/08 setrvává na své argumentaci a je toho názoru, že výklad v nálezu znemožňuje ve složitějších případech reklamaci vyřídit, kromě toho je hrubě diskriminující, jelikož zvýhodňuje spotřebitele, který by uměle znemožňoval doručení oznámení o vyřízení reklamace. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, když vykládaly písemný úkon - reklamační protokol v rozporu s jasnou písemnou specifikací subjektu, u kterého je reklamováno, a dovodily, že reklamace byla učiněna u správného subjektu. Zejména upozorňuje, že pokud stěžovatel, jako jednatel společnosti, přijal jménem této společnosti notebook do reklamace, a to se souhlasem a vědomím zmocněnce vedlejší účastnice (s odkazem na jeho podpis na reklamačním protokolu), není možné proti jasnému označení společnosti s.r.o. dovozovat, že reklamace byla učiněna u správného subjektu, tj. u fyzické osoby podnikající. Za zcela zásadní považuje vyjádření vedlejší účastnice, kdy učinila nesporným, že notebook byl k reklamaci předán společnosti Meteor CS, s.r.o. Přes tuto skutečnost soudy naopak uzavřely, že reklamace byla učiněna u stěžovatele, s použitím chybného formuláře. Soudy měly vycházet z této nesporné skutečnosti, a jestliže tak neučinily, mělo to zcela zásadní vliv na výsledek sporu, a to v neprospěch stěžovatele. Dále stěžovatel napadl skutečnost, že odvolací soud odmítl jeho argumentaci ohledně dobrých mravů s tím, že je nerozhodné, jaký byl původ vad reklamovaného zboží, jestliže bylo platně odstoupeno od smlouvy. S tím stěžovatel nesouhlasí, argumentaci považuje za zcela zavádějící, jelikož de facto odkazuje na právní úpravu s tím, že právo, o kterém stěžovatel tvrdí, že je uplatňováno v rozporu s dobrými mravy, platně vzniklo. Přitom aplikace §3 obč. zákoníku přímo předpokládá, že předmětné právo již existuje. V návaznosti na cit. přístup odvolacího soudu nebylo provedeno ani dokazování znaleckým posudkem k původu vzniku škody na notebooku MSi.
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil následující relevantní skutečnosti:
Vedlejší stěžovatelka se žalobou u okresního soudu domáhala po stěžovateli zaplacení částky 25 466,- Kč s příslušenstvím s tím, že stěžovatel jí prodal notebook, která převzala a zaplatila kupní cenu. Tvrdila, že uplatňovala své právo z odpovědnosti za vady a požadovala odstranění vad notebooku, protože však stěžovatel ve lhůtě do 30 dnů od uplatnění reklamace vady neodstranil, využila svého práva a odstoupila od kupní smlouvy. Stěžovatel navrhoval zamítnutí žaloby, protože předmětný notebook byl k reklamaci přijat společností Meteor CS, s.r.o., tedy subjektem od něj odlišným. Okresní soud po provedeném dokazování vyšel z toho, že mezi účastníky bylo nesporné uzavření kupní smlouvy, kde prodávajícím byl stěžovatel, a převzetí notebooku do reklamace stěžovatelem ve společnosti Meteor CS, s.r.o., jakož i skutečnost, že stěžovatel o ukončení reklamačního řízení nijak neinformoval. Dále soud zjistil, že kupní smlouva byla uzavřena na adrese Jindřišská 1757, Pardubice, přičemž zplnomocněný syn vedlejší účastnice na této adrese i notebook reklamoval. Soud dovodil, že notebook byl reklamován u správného subjektu, tj. u stěžovatele, a reklamace měla být vyřízena do 30 dnů. Jestliže stěžovatel nesplnil svoji povinnost a v zákonné lhůtě vedlejší účastnici neinformoval o vyřízení reklamace, vč. odůvodnění jejího odmítnutí, a vedlejší účastnice využila svého práva odstoupit od kupní smlouvy, čímž jí vzniklo právo na uhrazení kupní ceny (pozn. Ústavního soudu, jde o právo na vrácení uhrazené kupní ceny ve smyslu §457 obč. zákoníku), soud žalobě v plném rozsahu vyhověl (včetně příslušenství). Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, ve kterém namítal, že se okresní soud nezabýval jeho námitkou o nevrácení příslušenství notebooku ani namítaným rozporem s dobrými mravy; připomínal, že je nutno rozlišovat jednání fyzické osoby, která podniká a je současně jednatelem obchodní společnosti, takže nebylo reklamováno u správného subjektu. Také dodával, že neměl povinnost informovat vedlejší účastnici o vyřízení reklamace, že si mohla v jeho sídle notebook převzít a dozvědět se o výsledku reklamace ve třicetidenní reklamační lhůtě (pozn. Ústavního soudu: nejde o reklamační lhůtu, která je lhůtou k uplatnění práv z odpovědnosti za vady, ale o lhůtu k vyřízení reklamace). Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, proto rozsudek prvostupňového soudu potvrdil. V odůvodnění podrobně objasnil povahu uzavřené kupní smlouvy, jako tzv. spotřebitelské smlouvy, zkonstatoval i řádný postup při reklamaci a posuzoval způsob jejího vyřízení. Přitom připomenul závěr Ústavního soudu, že vyřízení reklamace v sobě zahrnuje nikoli jen posouzení uplatněné vady, ale také seznámení kupujícího se způsobem vyřízení reklamace. Krajský soud odmítl i názor stěžovatele o rozporu žaloby s dobrými mravy, k čemuž uvedl, že pokud nebyla reklamace vyřízena včas, je nerozhodné, zda předmět koupě skutečně vykazoval vady, či nikoliv, event. jaký byl původ vad. K tomu poučil účastníky, že nevyřízením reklamace v zákonné lhůtě nastupuje fikce existence neodstranitelné vady, což zakládá právo kupujícího od kupní smlouvy odstoupit.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele je návrhem zjevně neopodstatněným. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny připomíná Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele bránit se proti nároku uplatněnému vůči němu žalobou na vrácení plnění ze smlouvy zrušené odstoupením. Ústavní soud zjistil, že obecné soudy dostály své povinnosti vyplývající z jejich postavení a řádně se zabývaly existencí nároku uplatněného vedlejší účastnicí, a dodává, že se s jejich závěry plně ztotožňuje. Stěžovatelovo právo na spravedlivý proces nebylo nikterak postupem obecných soudů dotčeno, přičemž je na stěžovateli, aby plně respektoval povinnosti, které pro něj, jako pro prodávajícího v obchodě, vyplývají z příslušných ustanovení obč. zákoníku a zákona na ochranu spotřebitele.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu