ECLI:CZ:US:2011:1.US.1717.11.1
sp. zn. I. ÚS 1717/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: euroAWK, s. r. o., se sídlem Praha 10, Konopišťská 739/16, zastoupené JUDr. Petrou Mirovskou, advokátkou se sídlem Praha 1, Jungmannova 24, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2011, čj. 55 Co 25/2011 - 68, spojené s návrhem na zrušení §6 odst. 1 vyhlášky č. 194/2009 Sb., o stanovení podrobností užívání a provozování informačního systému datových schránek, návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jeho vydáním došlo k porušení jejích základních práv chráněných čl. 36 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy ČR. Současně navrhla zrušení ustanovení §6 odst. 1 vyhlášky č. 194/2009 Sb., o stanovení podrobností užívání a provozování informačního systému datových schránek a požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. V ústavní stížnosti rovněž uvedla, že ve své věci podala zároveň s ústavní stížností z důvodů "procesní opatrnosti" dovolání k Nejvyššímu soudu.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Za dané procesní situace nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost tvoří, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost i proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, v případě, kdy stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout z důvodu její opožděnosti, ledaže byl mimořádný opravný prostředek čerpán neefektivně (nicméně srov. poučení v rozsudku vrchního soudu).
V dané věci stěžovatelka podala dovolání souběžně s ústavní stížností, z důvodu podle §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 OSŘ. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k čemuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvod (obdobně viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 28/09 ze dne 13. 1. 2009). Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, stejně jako nelze nyní zkoumat, zda stěžovatelka podala dovolání efektivně. Lze jen uzavřít, že podání ústavní stížnosti je nyní předčasné. Na druhou stranu odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by jeho řádné dovolání neuspělo, bude moci zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl, soudcem zpravodajem, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, tuto ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud nemohl projednat ani ostatní návrhy stěžovatelky, neboť tyto mají ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze je od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takové návrhy její osud.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2011
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu