ECLI:CZ:US:2011:1.US.1731.11.1
sp. zn. I. ÚS 1731/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. N. T., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Karolíny Světlé 14, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2011, čj. 64 Co 75/2011 - 77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, neboť tvrdí, že jeho vydáním byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 9. 4. 2010, čj. 66 EXE 283/2010 - 13, nařídil Obvodní soud pro Prahu 4, podle vykonatelného bloku na pokutu Městské policie Česká Lípa ze dne 18. 4. 2008, k uspokojení pohledávky oprávněného (Město Česká Lípa) ve výši 300,- Kč a pro náklady oprávněného, exekuci na majetek povinného stěžovatele. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Igor Ivanko. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
V rozsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel vytkl postupu odvolacího soudu právní formalismus, v důsledku kterého vůbec nerozpoznal podstatu jeho námitek. Stěžovatel v odvolání především namítal, že oprávněný je orgánem veřejné moci a jako takový má provádět výkon rozhodnutí svými zaměstnanci poté, co povinného kvalifikovaným způsobem vyzve k zaplacení. V ústavní stížnosti zopakoval tuto námitku a uvedl, že pro zahájení vymáhání ze strany oprávněného, jako orgánu veřejné moci, nebyly splněny podmínky podle §73 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tom smyslu, že vymáhání nepředcházela výzva k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě, ačkoli pro upuštění od této výzvy nebyly splněny zákonné podmínky. Oprávněný vůči němu postupoval stejným způsobem nejméně v pěti exekučních řízeních, vedených pro bagatelní částky (ve výši 300,- Kč, 500 Kč,- a 1.000,- Kč). Všechny návrhy podal oprávněný samostatně, ve všech se nechal zastoupit advokátkou, ačkoli je orgánem veřejné moci, vykonává přenesenou působnost a je technicky, organizačně i materiálně od státu vybaven k výkonu své pravomoci. V případě právního zastoupení oprávněného se nejedná o náklady potřebné a účelně vynaložené k uplatňování práva. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, týkající se nákladů řízení státu (samosprávného celku) ve formě nákladů zmocněného advokáta.
Podle stěžovatele se odvolací soud dopustil libovůle, neboť ve skutkově a právně obdobných věcech stejných účastníků rozhodl o obdobně formulovaných odvoláních stěžovatele jinak, než v jeho případě. Formalistickým a mechanickým posouzením odvolacích námitek mu odepřel soudní ochranu jeho práv a naopak abroboval šikanózní, nemravné, a tedy protiprávní jednání oprávněného, zaměřené na zjevně umělé navýšení nákladů na vymáhání pohledávek.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.
Ústavní soud připomíná, že vyloučil-li zákonodárce odvolací přezkum v bagatelních věcech (v rozsahu ustanovení §202 odst. 2 OSŘ), je zásadně nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti odvolání cestou ústavní stížnosti, nejedná-li se v konkrétním případě o věc zakládající důležitou otázku výkladu či aplikace základních lidských práv. Zde lze odkázat na závěry, jež v minulosti v tzv. bagatelních věcech přijal (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 1679/09, II. ÚS 2538/09, III. ÚS 1307/10). Opakovaně judikoval, že k přezkumu z hledisek ústavněprávních lze přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jedná-li se o otázky zcela principiálního významu. O případ takové závažnosti však v projednávané věci zjevně nejde.
Totožné argumenty jako v ústavní stížnosti stěžovatel vtělil již do svého odvolání, přičemž odvolací soud na ně adekvátně reagoval. Konstatoval, že zásadní odvolací námitka stěžovatele, že oprávněný nepostupoval správně, pokud vymožení předmětné pohledávky předal soudnímu exekutorovi, není skutečností, kterou by se mohl odvolací soud, podle §44 odst. 7 exekučního řádu, při přezkumu napadeného usnesení zabývat, neboť se může zabývat pouze skutečnostmi rozhodnými pro nařízení exekuce (§251 a §261 OSŘ a §44 odst. 3 exekučního řádu). K uvedené námitce stěžovatele odvolací soud uvedl, že podle §73 odst. 3 věta druhá zákona č. 337/1992 Sb., je výlučně na oprávněném, zda bude dlužné částky vymáhat prostřednictvím vlastního aparátu či zda se obrátí na exekutora. Odvolací soud svůj postup dostatečně vysvětlil a Ústavní soud v jeho rozhodnutí prvky libovůle ani svévole, způsobující zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces, neshledal.
Ústavní soud neshledal jako relevantní ani stěžovatelovy odkazy na judikaturu, týkající se nákladů řízení státu (samosprávného celku) ve formě nákladů zmocněného advokáta. Stěžovatel poukázal na ty obecné závěry z judikatury Ústavního soudu, o nichž se domnívá, že svědčí jeho argumentům. Pokud stěžovatel cituje z rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 808/11, ve kterém Ústavní soud rozhodoval o obdobné věci téhož stěžovatele, lze k tomu jen uvést, že v tomto usnesení Ústavní soud sice zdůraznil princip minimalizace do základních práv, na straně druhé ovšem také uvádí, že: ..."stěžovateli byla předmětná pokuta uložena v blokovém řízení, tedy stěžovatel souhlasil se svým přestupkem a byl ochoten pokutu zaplatit [viz ust. §84 odst. 1 zákona 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen "ZoP")]; přičemž netvrdí, že před nařízením exekuce pokutu uhradil, nebyl řádně poučen podle §85 odst. 3 ZoP či jiné skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Jinak řečeno, stěžovatel si byl vědom své povinnosti zaplatit blokovou pokutu za jím spáchaný přestupek, přičemž tak neučinil po dobu více než tří let od spáchání přestupku (vigilantibus iura scripta sunt)."
V této, nyní projednávané věci, se v jedná o částku ve výši 300,- Kč, přičemž z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se opakovaně dopouští jednání, v jehož důsledku jsou mu ukládány pokuty. Nelze tedy než konstatovat, že situaci, v níž se stěžovatel opakovaně ocitá, si způsobuje sám tím, že porušuje své povinnosti v oblasti zachovávání veřejného pořádku. Pokud by je neporušoval, nebyly by mu ukládány pokuty a problémy, o nichž se obsáhle rozepisuje v ústavní stížnosti, by vůbec neměl.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení stěžovatelových základních práv, jichž se dovolává, zjevně nedošlo. Proto jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu